Daniel Kroupa by si měl uvědomit, že mučedník není totéž co terorista

Některé debaty o náboženství jsou velmi zábavné. Zvláště, pokud tuto velmi složitou a zároveň velmi citlivou záležitost komentují v médiích lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Typickým příkladem by mohl být signatář Charty 77 Daniel Kroupa. Bez obtíží v rozhovoru s Barborou Tachecí pro Český rozhlas tvrdí, že islámu chybí postava, jakou je Ježíš Kristus. 

Ačkoli mohou být chartistova a novinářova slova jakkoli islamofobně zajímavá, ve světlech faktů nejsou ničím jiným, než totálním nesmyslem.

Islám je monoteistické náboženství, které hovoří o míru a chce vytvořit společenství, které nazývá umma. Potud se mu nedá nic vytknout. To, co mi ale v Islámu chybí, je postava, kterou má křesťanství v Ježíši Kristu. Mohamed je pouze prorok, který tlumočí, co mu řekl Alláh. Ježíš se narodí jako bezmocné dítě a posléze se změní v ukřižovaného člověka. A skrze tento obraz se člověku ukazuje naplnění života. ; Daniel Kroupa

Islám Ježíše Krista uznává jako jednoho z božích proroků a rozhodně nemá vůbec nic proti jeho existenci. Kristus nepředstavuje Boha, ale jednoho z Mesiášů, Bohem vyvolených……..islám stejně jako křesťanství s judaismem je monoteistickým náboženstvím uznávajícím existenci jednoho Boha. Zatímco v případě Krista je povoleno uctívat osobu Krista jako zbožštělou, naprosto odlidštělou bytost s nadlidskými vlastnostmi. Islám takový přístup k Prorokovi zakazuje a projevuje ho za naprosto nevhodný. Kvůli obavám z uctívání Proroka a nikoli Boha nesmí být v islámu zobrazována Mohammedova tvář.

Je zábavné, pokud někdo nepochopil rozdíl mezi mesiášem a Bohem………potom vznikají naprosto nesmyslná tvrzení o tom, že na rozdíl od Krista Mohhamed pouze tlůmočí, co mu Alláh řekl. To není tak docela pravda. Mohammed sice během svého života kladl lidem na srdce, že důležitá jsou Alláhova slova a nikoli jejich hlasatel. Nicméně také Mohhamed dával lidem rady a vštěpoval lidem v okolí mravní principy a svými skutky ukazoval, jak lépe žít. Do velmi složitého prostředí přinášel Mohammed nový řád. Nejednalo se pouze o tlumočníka božích slov.

Kroupova analogie mezi Kristem a Mohammedem je úsměvná. S velkou pravděpodobností ani nezná život Mohammedův, jeho osud a to, čeho chtěl docílit. Je smutné, že někteří lidé chtějí získat slávu, chvilkovou popularitu nad tématem, s ním si faktograficky neví rady. Místo pravdy své filosofické rozmýšlení zahájí s nepravdivými nebo naprosto překroucenými informacemi bežně v médiích pokládaných za nevyvratitelnou pravdu.

Samotné slovo Alláh neznamená nic jiného, než “Slovo boží”, v přeneseném slova smyslu je také tento výraz používaný pro slovo Bůh. samotrný výraz Alláh se vyskytuje v dalších semitských jazycích a ohnačuje jméno boží. Alláh bylo také osobní jméno věnováné bohu měsíce, nejvyššího z 360 pohanských bůžků uctívaných v Mekce v předislámském období.

Ježíš se narodí jako bezmocné dítě a posléze se změní v ukřižovaného člověka. To je sice pravda, ale co to dokazuje? Dělá to snad z Krista někoho výše postaveného nad ostatními božími proroky? 

Mohammed na svět přišel někdy v roce 570 n. l. v Mekce v jižní Arábii jako příslušník rodu Hášim kmene Kurajšovců. Jeho rodiči jsou Aminah bint Wahb (matka) a Abdulláh ibn ‚Abd al-Muttalib (otec). Muhammadovo dětství nebylo šťastné. Ještě před jeho narozením umírá Mohammedův otec, brzy po narození je pak Muhammed dán na dva, tři roky na vychování do pěstounské rodiny v sousedním kmeni. Poté žije s matkou……ta ale v Mohammedových šesti letech zemře a maličký sirotek se dostává do péče svého dědečka.  Poté je Muhammed vychováván rodinou Abú Táliba, který se stává jeho druhým otcem. Jako mladého muže si pak Muhammeda vydržuje bohatá vdova Chadídža, která se později stává jeho ženou, po sňatku se pak budoucí Prorok věnuje obchodování. Kolem roku 610 se Muhammadův život radikálně změní – prostřednictvím anděla Gabriela je Muhammadovi Alláhem (Bohem) zvěstováno, že právě on je vybrán, aby šířil nové náboženství – islám.

Mohammed je prorokem stejně jako jím je Ježíš Kristus nebo židovský Jahve. Mimochodem, islám vyznává také Jahveho. Nic proti němu nenamítá a vůbec ho nezpochybňuje. Z Kroupových slov pramení, doslova tryská naprostá nevědomost s ochotou vnímat své okolí z pohledu šovinismu, zápasu dvou kultur, kdy křesťanství vždy představuje tu lepší část…….ve skutečnosti křešťanství není lepší než islám. Mohammed se ve svých snech díky Gabrielovi setkává v Jeruzalémě s Abrahamem, Mojžíšem i Ježíšem…….Gabriel s Abrahamem jsou totiž další postavami islámem ctěnými a zmiňovanými. 

Osud Ježíšův nedělá proroka křesťanů lepším, než osud Mohammedův. Kroupa opět na dotaz: “Je islám rizikový?” odpovídá ve smyslu islamofobie

Může být i nemusí. Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Když bych chtěl vyhrotit rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, tak nejlépe je to vidět na mučednictví. O mučednících se v křesťanství mluví jako o lidech, kteří se obětovali za jiné lidi. Zatímco islámští mučedníci se někde na tržišti odpálí a zabíjí druhé lidi. V této poloze jsou tato náboženství zcela protikladná. Naopak víra v jednoho Boha obě náboženství spojuje. 

Mučedník je ten, kdo byl umučen, nebo zemřel za svoji víru nebo ideu. Samotný výraz mučedník pochází z řeckého Martyr, což znamená “svědek”. Ua mučedníky byli označováni křesťané, kteří pro svou víru zemřeli. Tím, že položili život za Krista, podali svědectví o svém Pánu. Většinou je myšleno mučednictví pasivnjí, kdy byl křesťan pronásledován a posléze zabit. Historická fakta dokazují, že akt pronásledování křesťanů byl křesťanskými písaři často nadhodnocován a přikrášlován. Judaismus mučednictví chápe jako aktivní čin, kdy dochází k hromadným sebevraždám mužů i žen. Mučednictví bychom mohli potkat také v buddhismu a hinduismu.

V islámu je mučedník, neboli šahíd ten, kdo zemřel v rámci džihádu.

Bylo by dobré připomenout si, co je to ten džihád. Především se nejedná o nástroj teroristů, nebo svatou válku, jak je médii tak často zmiňováno.

Džihád je povinností odevzdávat se do vůle Boží, zmiňovat Jeho krásná jména a chvalořečit mu, postit se ve stanovených časech, dávat almužnu potřebným, vykonat pouť ke Kábě, konat dobro v souladu s islámským etickým kodexem a potírat zlo v sobě samém i zlo přicházející zvnějšku

Slovo džihád pochází z arabského kořene Dža-Ha-DA, což v překladu znamená “Vyvíjet zvláštní úsilí”. Jazykově tedy slovo džihád znamená “Snažit se a usilovat”. Džihád je narozdíl od západního světa v muslimské komunitě vnímán jako kladný, pozitivní prvek.

Islám jako takový rozlišuje tři významy džihádu:

  • Duchovní džihád: vnitřní boj proti “špatným”sklonům. Je to snaha o počestný život. Je to boj se svým egem, proti svým zlozvykům a různým osobním nešvarům. Je to cesta za lepší JÁ, být laskavý k manželce, manželovi, dětem a ostatním členům rodiny. Schopnost zastat se utlačovaných a být schopný modlit se i v noci. Je to cesta k dobročinnosti, kdy se muslim podělí s nemajetnými, nemocnými  a jinak osudem zkoušenými. O této pomoci by muslim měl veřejně mlčet, protože pomoc potřebným je pomocí ve jménu Boha. Chudí v Medíně dostávali v hluboké noci dary přede dveře, aby nikdo nevěděl, od koho dary pochází. Byl to imám Alí Zajn al-Ábidín, pravnuk Mohhameda, který zavedl tento akt milosrdenství.
  • Džihád slovem: je princip říkání pravdy, i když je to proti vlastním zájmům. Postavit se za pravdu a obhajovat pravdu, to je džihád slovem. Prorok Mohhamed kdysi řekl: ” Nejlepším druhem džihádu je pravdivé slovo před tyranem.” Bohužel politici často pomíjí tuto část islámu a upravují jej podle svých  politických potřeb. Největší politické úpravy v Koránu vytvářejí saudští wahhábisté, kteří díky velkému majetku a zahraniční podpoře USA šíří po světě upravené verze Koránu.  
  • Džihád bojem: je to právě tento druh džihádu, který nejvíce způsobil kontroverzní vnímání džihádu jako takového. Extrémisté a teroristé se tímto druhem džihádu obklopují, aby ospravedlnili své kriminální činy často nemající s islámem vůbec nic společného. Extrémisté vůbec nevědí, co džihád bojem je a vysvětlují si jej podle svého. 

Muslimové nebojují proti jinověrcům jen proto, že mají jinou víru. V islámu existuje kodex boje. Tento kodex silně zdůrazňoval ochranu civilistů, jejich majetku a také nabádal islámské válečníky pomáhat obyvatelům dobytých míst po skončení válek lépe snášet jejich útrapy.

Islámský kodex boje zakazuje zabíjení náboženských představitelů, ubližovat starým lidem, ubližovat neozbrojeným lidem, ubližovat dětem, ubližovat obecně nevinným civilistům a toto je v islámu jasně zakázáno.

Některé výroky Proroka o zabíjení nevinných a varování před ním spadají do kategorie nazývané “mutawatir“, což znamená, že tyto výroky mnoho lidí slyšelo a posléze také vyprávělo a muslim je musí bezpodmínečně dodržovat a to bez jakékoli výjimky. Pokud tato pravidla poruší, není válečníkem, ale teroristou.

Muslim nesmí zabíjet civilisty, i kdyby to jeho protivník dělal. Hlavním důvodem boje pro muslima je postavit se nespravedlnosti. Džihád bojem vysvětlují především dva prameny: Korán a sunna. Samotný Mohammad si kladl dvě otázky o džihádu boje: “kdy je dovoleno jít do boje a jaká jsou pravidla boje, pokud k boji dojde“.

Podle Koránu, v kapitole 22 verších 39-40 je jedním důvodem pro džihád bojem ochrana míst uctívání(kláštery, synagogy, kostely, mešity……).  Dalším důvodem pro džihád bojem je neúspěch snahy o ustavení spravedlnosti smírnou cestou.  Muslimové se nesmí uchýlit k džihádu bojem, pokud jejich oponent požaduje smír. K nastolení smíru musí nejdřív dojít za použití všech mírových prostředků a teprve poté, když jsou tyto mírové prostředky vyčerpány, může dojít k použití síly. Mír je vždy v islámu první volbou.

Jedna z kapitol Koránu se jmenuje “Al Fath(Vítězství nebo Úspěch)” a jeho začátek zní: “Věru jsme ti dali dosáhnout úspěchu zřetelného.” Tato kapitola říká, že vítězstvím je mírová smlouva zvaná Al Hudajbijja.  Vítězstvím pro Korán není válka ale mírová smlouva. Prorok sám vyzýval lidi k netoužení po válce. Džihád bojem je možné zahájit také tehdy, pokud hrozí okupace cizí armádou. Tento styl obrany muslimové nazývají “qital(boj)”. Je to legitimní obrana k odvrácení útoku. Dalším důvodem je ubránit se okupaci. Většina vlád na světě uznává právo utlačovaného národa povstat proti okupantovi. Okupaci islám považuje za druh otroctví.

Bojovníci v džihádu boje se často nazývají jako Mudžahedíni. Tento výraz se v západní Evropě objevil poprvé v roce 1958 pro označení pákistánských bojujících muslimů. Mudžahedín by se dal volně přeložit jako “muslimský guerrilový vzbouřenec”. Technicky vzato,  mudžahedíny byli Francouzi nebo Poláci čelící nacistické okupaci. Nikoho by zcela určitě nenapadlo obránce Varšavy nazývat teroristy. Stejně tak by nikdo nenazval teroristy české či jakékoli partyzány Druhé světové války. Jeden ze zakladatelů USA, Patrick Henry, kdysi řekl: “Dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt“.

Spojené státy americké jsou založené na revoluci a nikoho nenapadne jejich zakladatele nazvat teroristy. Americká Deklarace nezávislosti je vyhlášení nezávislosti na cizí vládě. Pokud je nějaké území okupované, poté je zela jasné, že se na takovémto území najdou lidé, kteří se okupaci budou bránit. Takový styl obrany na okupovaném území nejčastěji nazýváme odbojem. V takových případech je možné útočit silou na vojenské objekty, avšak nikoli na civilní cíle. Mudžahedín je muslimský bojovník útočící na vojenské cíle. Pokud takový člověk útočí na civilní obyvatelstvo, poté je teroristou.

Džihád se v podobě válečného a násilného chování objevil v historii celkem dvakrát, a to v 1. století hidžry a v průběhu 19. století, kdy se muslimský svět  bránil kolonizaci. Ve všech ostatních obdobích má džihád formu klidnou, mírovou a bezproblémovou.

Když už víme co je džihád, poté je nadmíru jasné, že šahídem, neboli mučedníkem nemůže být v islámu terorista.

  • Mučedníkem může být student, který zemřel během studií.
  • Může jim být ten, kdo zemřel kvůli zastání se slabšího.
  • Mučedníkem může být dárce, který během poskytování daru zemřel
  • Mučedníkem může být každý muslim, který zemřel při vykonávání náboženských povinností. 
  • Mučedníky mohou být poutníci vykonávající pouť do muslimských svatých míst
  • Ale může jím být třeba jedinec, jehož smrt přinesla velký zármutek.
  • Mučedníkem může být i mrtvé dítě, které v srdcích pozůstalých a známých vyvolalo velký žal.
  • Mučedníkem může být koneckonců také člověk, který zahynul v boji proti okupantovi
  • Za jistou formu džihádu je považován porod. A tudíž mučedníkem může být žena, která zemřela při porodu

Terorismus je psychologickou válkou a tato válka je vedena prostřednictvím médií. Bez nich nemůže terorismus existovat. Teroristé se zaštiťují náboženstvím, i když konají v rozporu k náboženství, ke kterému se hlásí. Terorista zabíjí civilisty, aby vyvolal chaos a vzbudil média……vražda civilisty je v rozporu s islámem a proto nemůžeme takového člověka označit za mučedníka. V tomto ohledu Daniel Kroupa lže a mystifikuje lidi, když říká, že “islámští mučedníci se někde na tržišti odpálí a zabíjí druhé lidi. V této poloze jsou tato náboženství zcela protikladná“. V době rostoucí extrémizace společnosti jsou matoucí a lživé proslovy o islámu velmi nebezpečné, protože přilévají olej do ohně…….a to naprosto zbytečně, protože islám je o něčem jiném, než to, co pravidelně hlásají večerní zprávy a náboženští fanatici například z Islámského státu, nebo některé další teroristické organizace.

Projevy islamofobie jsou stejně nebezpečné, jako projevy antisemitismu. Proti oboum dvoum je třeba bojovat například správným výkladem bez špetky šovinismů, nenávistí s co největší mírou pravdivých informací.

Nacházíme se v období, kdy ani světově využívaný termín “Terorismus” nemá pevně daný význam. V září 2005 se v OSN sešli politici k naplnění výrazu terorismus. Po dvou dnech summit 150 světových lídrů skončil a definice terorismu nebyla dána. Přitom terorismus není pravděpodobně nic jiného, než zabíjení nevinných lidí z politických důvodů. Terorismus je také čin, jež způsobuje v civilistech obecný strach. Hranice mez zákonným a nezákonným je někdy velmi tenká.

Pokud vojáci útočí na vojenské cíle, je to válka….jakmile útočí cíleně a civilisty, je to terorismus.

Moderní svět čím dál více spojuje muslima s terorismem, i když většina, z muslimů s terorismem nemá nic společného. Existují také křesťanští teroristé, židovští teroristé, hinduističtí teroristé i sekulární teroristé. Být muslimem neznamená být rovnou teroristou a naopak být teroristou neznamená být muslimem. Terorismus nesouvisí s pohlavím, či národností.  Terorismus není také náboženstvím.

Bylo by dobré, kdyby Český rozhlas a jeho zaměstnanci byli lépe vědomostně vzděláni v oboru, o kterém chtějí s hostem vést diskusi. Poté by místy některé relace nemusely vpadat jako reklama na nenávist.