Domobrana – jednoduchá příležitost k páchání terorismu i podpoře extrémismu

Extrémisté si v posledních několika letech vytvořili svůj nový kult domobranářství. Využívají legislativního vakua, aby se následně odkazovali na branný zákon, podle kterého branné povinnosti podléhá každý občan ve věku 18 – 60 let. Radikálové se seskupí, vytvoří jednoduchý systém s předraženými uniformami a insigniemi porušovali zákon nahrazováním pravomocí státní policie nebo armády…….. stačí si vzpomenout na vyhrůžky posledních týdnů, kdy extrémisté vyhrožovali uzavřením hranic, pokud to vláda neudělá sama. 

Kromě branného zákona se dobomranáři odvolávají také na občanský zákoník, který říká ,že běžný občan může pachatele trestného činu pouze zadržet……….to je sama o sobě velmi ošemetná situace. Pokud příslušník domobrany zadrží domnělého, a nikoli skutečného zločince, omezi jej na osobní svobodě, dostává se na druhou zákona. K tomu, aby občan rozpoznal, co je trestný čin a co přestupek, při němž nesmí být nikdo zadržen, je třeba podstoupit školení, kterého se dostává jen policii. Domobranáři jsou laici nevnímající zákony jako to nejnutnější, co by měli dodržovat. K paragrafům často přistupují po svém a hranici mezi trestným činem a přestupkem vnímají subjektivně podle svých pokřivených názorů na společnost.

Přimární funkcí domobran není zajištění bezpečnosti. Lidé sympatizující s radikalismem zakládají domobranářské spolky k posílení vlivu ve společnosti, kdy xenofob se zbraní v ruce představuje úderný důvod k uposlechnutí nedemokratických požadavků. Pro média je rasista v khaki uniformě sexy. vzbuzuje kontroverzi a tím láká mnoho čtenářů. Díky tomu se zvěsti o vzniku a činnosti domobranářů dostávají snadno mezi veřejnost. Zatímco se dříve méně agresivní formy domobran nahzývaly občanskými hlídkami, dnes dochází k “profesionalizaci”, změně názvů i polovojenskému výcviku, jemuž dávají fazónu někteří bývalí vojáci, vlastníci střelnic, majitelé bezpečnostních agentur, nebo lektoři nejrůznějších kurzů sebeobrany.

S kurzy střelby na pohiblivý cíl, rozborkami zbraní, dovednostmi boje s nožem, naučeními technik přepadávání obydlených budov a případnými zlepšeními mušky při střelbě z kuší přicházejí taktiky na přepadnutí skupinky lidí přecházejících hranice státu……….s dodržováním mezinárodních úmluv, lidských práv nebo zásad slušného chování si málokdo dělá těžkou hlavu. Se zadrženým člověkem se učí frekventanti kurzů zacházet hodně bolestivě a co nejméně humánně. Spoutaného nešťastníka pokaždé radikálové můžou nechat na lesní cestě, zatímco se z mobilu zavolá policie, jež si oběť teroru následně “vyzvedne”.

S centry pro uprchlíky přichází pro domobranáře další možná rozšiřování jejich činnosti. Polovojensky zdatní jedinci ve stejnokroji, nebo ještě lépe v civilním oblečení, posprejují azylové zařízení, případně ho zdemolují, nebo  oblepí výhrůznými plakáty. Domobranáři si hrají na partizánskou válku uprostřed demokratické společnosti. Samozřejmě, k jakékoli takové činnosti se nikdo nehlásí a domobranářské organizace svorně prohlašují, že fungují podle paragrafů i zásad demokratické společnosti, i když se vrcholní představitelé vyjadřují a chovají přesně naopak.

Typickým příkladem by mohli být Českoslovenští vojáci v záloze, toho času sešněrovaní do Národní domobrany Bartošovy Národní demokracie, jež za jejím zrodem stála. Nela Lišková, Obrtel ani Krejča z Rady Národní domobrany se nevyjadřují v souladu s demokracií a někteří z nich nemají potíže s rasismem nebo propagací extrémistických postojů. Antisemita aspirující na vůdce extrémistické scény v Česku nevymyslel nic nového. Subjekt honosící se názvem Národní domobrana vznikl jako člen předsednictva Českého hnutí za jednotu již v roce 2008. Jejím zakladatelem byl městský strážník Petr Kubaczka, toho času v invalidním důchodu. Jednalo se o první registrovanou domobranu v Česku a její povaha nebyla na první pohled tak extrémistická, jako je tomu dnes. Účastníci nepodstupovali vojenský výcvik a podle oficiálních vyjádření v případě potřeby volali policii.

Praxe probíhala poněkud jinak a samozvaní domobranáři hlídkovali v ulicích společně s ovčáky. Původně oznamovanou bezbrannost domobranáři hodlali nahradit zbraněmi. Petr Kubaczka své svěřence vyzbrojil teleskopickými obušky a pepřovými speji. Zatímco Národní domobrana v Chomutově tvrdila, že spolupracuje s Romy, romské organizace se od domobranářů distancovaly a odmítaly, že by některá z romských organizací s nimi kdy spolupracovala. Domobranáři z roku 2008 se mermomocí snažili dokazovat, že nejsou žádnými extrémisty, i když v pozadí celé akce stál známý extrémista z Jablonce nad Labem a budoucí přítel Jany Volfové, Jan Kopal.  Podle vyjádření náměstka chomutovského primátora Jana Řeháka za celou dobu své existence ani jednou domobranáři nezavolali strážníky ke konkrétnímu případu. Domobranáři se podle některých výpovědí zaměřili na Romy, zatímco ostatní činnost zůstávala pasé.

Již tenkrát bylo jasné, co domobrany ve skutečnosti představují. Byly a stále jsou lákadlem pro extrémisty, jež si své frustrace i nenávisti mohou vybít v řadách uniformovaných skupinek samozvaných ochranářů. Zatímco tehdy bylo domobraneckých dobrovolníků pouze několik desítek, dnes díky neofašizace společnosti jsou v nejrůznějších domobranářských uskupeních stovky lidí.

Základním rysem domobranářských uskupení je ochota ponižovat role ozbrojených složek státu. “Domobranáři jsou skvělí parťáci národa, protože poskytují lepší ochranu, než zkostnatělá armáda, či policie, protože samozvaní ozbrojenci nejsou mravně svázáni s legislativou, kterou by také měli dodržovat.” Již před téměř devíti lety měli domobranáři příliš silné plány:Národní domobrana musí být silnější než státní policie, aby mohla chránit občany. Domobrana je šance národa“…….téměř vždy v takových vyjádřeních mizí definice onoho národa. Není jisté, kdo do něj patří, a pokud přeci jen dojde k nějakým definicím, padá měšlenka na ochranu běloby před “nebezpečnými minoritami”, kterými bývali po celá desetiletí pro extrémisty Romové a nyní uprchlíci, či muslimové. Koncept domobran byl vždy vytvářen na základě táborového dělení společnosti, kdy se “obětaví vlastenci” šikovali k ochraně před někým jiným.

Se sdruženími domobran přichází hra na obhajobu českých zájmů, obranu proti rozkrádání a tunelování majetku republiky a ochranu ryze českých tradic a zvyků……..lev je doplňován například kalichem, nebo údernými hesly. S domobranami přichází předzvěst apoklypsy, před kterou polovojenské bojůvky hodlají ubránit matičku zemi. S jednou vírou, jedním bílým národem přicházejí hrátky na dehumanizaci nepřátel………uprchlíci jsou vetřelci, šváby, protože jedině tak k nim mohou být domobranáři nelítostní. Daleko lépe se kope do hmyzu, než do lidských bytostí prchajících například před válkou.

Domobranářská scéna se měsíc od měsíce radikalizuje a s postupnou modernizací a centralizací se podobá Ordnertruppen, kteří se také za pomoci politické strany cvičili v boji společně s nejrůznějšími technikami partyzánského stylu boje. Centralizovaní domobranci mají svou ideologii, stanovený cíl s přesně určenými, dehumanizací poníženými nepřáteli, kvůli kterým se ozbrojenci šikují do pluků a sborů. Domobranářům, podobně jako Ordnertruppen, vadí demokracie a často touží jejím nahrazením něčím jiným, extrémisticky a rasově přibělenějším.

Domobrany jsou velkým nebezpečím pro demokracii i velkou příležitostí radikálů k destrukci základních lidských práv a svobod. Střelbou na demonstracích to začíná a něčím jiným to může končit.