Poválečné Československo pokračovalo v politice nacionalismu

Český nacionalismus i následně český fašismus byl vytvářen a modelován vztahem Čechů a Němců. Revoluční léta roku 1848 zanechala v obou národech nesmazatelnou stopu. Němci a v závěsu také Češi začali snít pohádku o nacionální výjimečnosti, kdy všechny ostatní kultury s národy jsou zatraceníhodné, protože právě ta česká nebo německá je vyspělejsí a nejdokonalejší. 

Tvůrci ideje českého národa byli nacionalisté v 19. století. Nicméně skutečným politickým porodníkem a tím, kdo přiváděl etos národa do nové republiky, byl Tomáš Garique Masaryk. S novou republikou musel politicky dotvořit nový národ se všemi atributy, jaké národ obvykle má. Problémem Čechů nebyla početní malost. Ale to, že se v malosti čeští nacionálové cítili špatně, sevřeně a vůbec nedobře. Kvůli tomu si provlastenečtí politici vytvářeli berličky, s nimiž se dalo na malost jednoduše zapomenout. Husité, vozové hrady, legionáři, vojenská statečnost „předků“ …..to byla jednoznačná náplast za pocit méněcennosti v blízkosti tak velkého obra, jakým sousední Germán byl.

První československý prezident Tomáš Garique Masaryk zdevastoval historické “češství”, aby následně vytvořil nacionalistickou republiku, a nikoli stát národů, o kterém se začalo neúspěšně uvažovat v průběhu roku 1938.

Nacionalismus předválečného Československa znemožňoval existenci lidských práv s rovnoprávním postavením minorit v mladičké republice. Stát vznikl z obav před pangermanismem a z velmi podobného důvodu Edvard Beneš v poválečném období orientoval svou zahraniční politiku směrem na východ k diktátorskému Rusku. V historických análech se vypráví o utajovaných, ale také veřejných návštěvách Beneše v Kremlu, zatímco bylo předem jasné, že minority v nacisty okupované vlasti budou překážkou v dalším rozvoji. Politici navázali na praxi z minulosti. Oprášili koncept nacionalismu, ve jménu kterého se měla “vyřešit” problematika soužití s německou minoritou i poválečné vyrovnání s existencí fašistického Slovenského štátu, za jehož existenci chtěl Edvard Beneš v rozhovorech se Stalinem Slováky dostatečně potrestat. Naštěstí jakékoli kroky vůči Bratislavě tyranovi z Gruzie nepřišly vhod, a tak si své choutky musel exulantský prezident z Londýna nechat od cesty.

Národní stát Čechů a Slováků jednou provždy předznamenal likvidaci národnostních menšin jejich odsunutím nebo zabavováním majetku.

První byla na řadě Podkarpatská Rus

Ve jménu poválečného nacionalismu díky politice “Nic než národ” žádná z tehdejších politických stran neměla půl slova na ochranu minorit. Všichni byli například v požadavcích na obnovu státních hranic zajedno. Snahy o předmnichovskou rekonstrukci nebyly vůbec úspěšné. Nové Československo příslo o 12 644 čtverečních kilometrů území. Stalin jako vůdce jedné z vítězných velmocí dostal chuť na Podkarpatskou Rus, která v přeneseném slova smyslu skončila ze dne na den v rukou Kremlu.

Když v roce 1944 velmoci odsouhlasily předválečnou obnovu Československa, Edvard Beneš nic nenamítal k přiřazení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, pokud to obvatelé v Podkarpatské Rusi budou chtít. Rudá armáda udělala své. Vyzývala v rozporu s dohodnutými smlouvami se Stalinem, aby Rusíni vstupovali do Rudé armády. 26. listopadu 1944 v Mukačevě šest set delegátů schválilo manifest navracející Podkarpatskou Rus do sovětské Ukrajiny. Delegace československého ministra Němce s generálem Hasalem přebírající moc v Podkarpatské Rusi do československých rukou byla proto naprosto zbytečnou. Stalinova diktátorská touha zradila Beneše a nutila místní obyvatelstvo nejen ke vstupu do Rudé armády, ale také k podepisování listin k přípojení se k Ukrajině. 

 600 000 obyvatel kdysi společného státu najednou přeslo do panství Sovětského svazu. Byl to takový československo – sovětský mnichov, ve kterém osvobozený stát (představitel vítězné strany) odstupoval část svého území ve prospěch spojence – který ve skutečnosti představoval se sovětskými poradci v Praze diktátora a manipulátora budoucího rozvoje. …….ztrátou Podkarpatska ztratila Praha přímé spojení s Rumunskem – dalším spojencem Benešovy politiky. 22. listopadu 1945 Prozatimní národní shromáždění ratifikovalo smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, na jejíž základě Podkarpatská Rus patřila sovětské Ukrajině.

Jednalo se o protiprávní jednání. Prozatimní národní shromáždění nebylo podle ústavy z roku 1920 oprávněné odstupovat část svého území cizímu státu. 

Takovou věc mohl schválit pouze parlament, který v tu dobu neexistoval. Zároveň 2. československo – sovětská smlouva z roku 1943 žádné požadavky na odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu neobsahovala. Krátce po druhé světové válce vznikl spor mezi Československem a Polskem o slezská území – zejména o Těšínsko, a také o Ratibořsko, Hlubčicko a Kladsko. Benešovy sny o předválečné celistvosti dostávaly pořádnou ránu na solár. Kreml zradil a navíc Poláci chtějí část československého území. Praha nárokovala nebo uvažovala o nárokování posunutí hranic na německé i rakouské straně

Poválečné Československo na cestě k likvidaci národnostních menšin

Jak již bylo v článku řečeno, poválečná republika se doslova potápěla v nacionalismu. Z tohoto důvodu nebylo možné vypracovat koncept státu národů. Místo toho jako jediné řešení zůstal princip nacionalistické nadvlády Prahy nad všemi.

Prim sehrála touha po mstě, kdy všichni příslušníci “okupačních národů” byli pokládáni generálně, všeobecně za nepřátele Československa neschopné životu v poválečném soustátí. 

Na Slovensku se jednalo o 600 000 Maďarů a v Čechách o sudetské Němce. Diskriminace Maďarů byla Benešem v Moskvě dohodnuta v prosinci 1943. Se sudetskými Němci a jejich diskriminací Beneš počítal dávno. Při jednáních o programu nové vlády v Moskvě koncem března 1945 se otázka maďarské menšiny objevila v 8. kapitole: “u státních občanů německé a maďarské národnosti bude čs. státní občanství zrušeno… a ti Němci a Maďaři, kteří budou souzeni a odsouzeni pro zločin proti republice a proti českému a slovenskému národu, …budou vypovězeni z republiky navždy…“.

2. srpna 1945 podepsal prezident Beneš svůj 33. dekret  o úpravě čs. státního občanství osob národností německé a maďarské

§ 1 (1) Českoslovenští státní občané národností německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační mocí nabyli státní příslušností německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušností československého státního občanství

§ 1 (3) Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky… přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

§ 1 (4) Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donucení nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaří.

§ 2 (1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice., zachovává se československé státní občanství.

Zajímavé bylo postavení velmocí, které odsun Maďarů ze Slovenska neviděly rády. Československo chtělo vyměnit Maďary ze Slovenska za Slováky v Maďarsku, ale nebylo schopné shromáždit tolik slovenských občanů v Maďarsku, aby se rovnal počtu Maďarů žijících v jižním Slovensku. Přesto všechno od dubna 1947 došlo k výměně 72 000 lidí. Když nevyšlo na Slovensku vyhánění, přišly na řadu jiné neméně drastické způsoby. Jedním z nich byla násilná reslovakizace doplňovaná zabavováním maďarských majetků a následné jejich přebírání Slováky. Režim se pod rouškou lidově demokratické vlády dopouštěl vůči minoritám velmi závažných přečinů a zločinů. Směrnice z března 1947 nabízela slovenskou národnost všem Maďarům, jež prokáží, že mají některého ze svých předků české nebo slovenské národnosti. Tři čtvrtiny Maďarů(430 000) se tenkrát přihlásilo. Lidé se báli o svůj majetek.

Vystěhování Maďarů spočívalo v přemístnění z jižního Slovenska na české pohraničí. Nová republika okrádala své spoluobčany o jejich majetky. To zcela jistě vyvolávalo nepokoje. Přesídlování Maďarů probíhalo za asistence Bezpečnosti násilnou cestou ve dvou etapách: od 25. října do 4. prosince 1945 a od července 1946 do března 1947. Policie přišla v noci a násilně za pomocí zbraní i fyzického násilí naložila členy rodiny do aut a odvezla na české pohraničí. Lidé přicházeli o majetek, který získávali Slováci. O majetky šlo v mnoha případech především. Druhá etapa nepředstavovala nic jiného, než nucený nábor na nucené práce. Lidé byli sváženi na dobytčácích za prací, kde pod dozorem vykonávali velmi namáhavou práci. Oficiálně byli ušetřeni byli v obou etapách lidé hlásící se k reslovakizaci a ti, jež byli označováni za antifašisty. Ve skutečnosti kvůli majetkům byli vyháneni často i anfifašisté. Od podzimu 1945 do března 1947  bylo přemístněno na 45 000 osob, z toho jen 2 500 s přesídlením souhlasilo dobrovolně. Maďaři z českého pohraničí prchali na Slovensko a celá akce pouze vyvolala napětí v československo – maďarských zahraničních vztazích……..

Nová československá ústava z 9. května 1948 vůbec s právy minorit nepočítala

Osudy sudetských Němců byly mnohem složitější. Podle posledního sčítání obyvatelstva k 1. 12. 1930 (ČSR měla 14,7 milionu obyvatel). 3,2 milionu obyvatel se hlásilo k německé národnosti, což představovalo 22,32 % všeho obyvatelstva. Na konci války bylo v Československu 2,7 milionu Němců.  Prezident Beneš nikdy neměl příliš v lásce Němce žijící na československém území a v hlavě spřádal plány na jejich odsunutí. Tyto plány projevoval hlasitěji po Mnichovu i následně v londýnském exilu.

Odsun Němců v mezinárodním kontextu jako první požadovala polská exilová vláda v Londýně v roce 1939. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a jeho zářijových rozhovorů,  které Beneš vedl v roce 1939 v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. Britská vláda doporučila Benešovi, aby při budoucím odsunu Němců nebral v potaz kritéria viny a neviny jednotlivých Němců.

Britská vláda tedy odsouhlasila dobrovolný odsun Němců. Zároveň je nutné dodat, že prezident Beneš byl československým prezidentem a bylo pouze na něm, jestli k odsunu sáhne, či nikoliv. Zároveň je správné dodat, že o odsunu Němců z Československa uvažoval Beneš již od začátku svého odchodu do exilu. Exilová vláda během svého působení v Londýně usilovala o odsouhlasení odsunu Němců světovými velmocemi.

Beneš jen při jednání s britskou vládou zmenšoval či zvětšoval číslo vysídlených Němců. Částečného souhlasu od britské vlády dosáhl Beneš v roce 1943. Jenže tehdy Churchill měl spíše na mysli dobrovolný, nikoli nucený odchod Němců z Československa, kdežto Beneš měl na mysli již od samého začátku exilové vlády odchod nedobrovolný. Poté Beneš odcestoval do Spojených států amerických a také Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům. Následně jednal Beneš se Stalinem.

Státem organizovaný odsun Němců přišel teprve s Postupimskou konferencí vítězných velmoci  konanou ve dnech 17. července až 2. srpna 1945

SSSR, USA a Spojeného království se dohodly nad nutností v Polsku, Československu a Maďarsku odsunout místní německou komunitu do jiných oblastí. Od srpna 1945 do poloviny ledna 1946 probíhaly přípravy odsunu.

Beneš z politického hlediska podněcoval a nepřímo obhajoval etnickou nenávist. Mnoho Němců zadržováno při deportaci v internačních táborech(na území republiky bylo zřízeno 107 sběrných internačních táborů), kde bylo s Němci zacházeno se stejnou gestapáckou krutostí(Němci byli mučeni, zabíjeni, ženy byly znásilňovány a děti umíraly hlady).

Veřejnými proslovy Beneše z 12. a 16. května 1945, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost a dozvuky fronty a květnového povstání, poválečný prezident zintenzivnil napětí mezi českou a německou části obyvatel a došlo k ekcesům označovaných jako „divoký odsun“, při němž docházelo k popravám či vražedným útokům proti Němcům.

Za “divoký odsun” je také Edvard Beneš alespoň z morálního hlediska zodpovědný. “Divokému odsunu” vévodily Revoluční gardy, které se na násilnostech podílely. Majetek vražděných Němců si ponechávali bez trestu útočníci, kteří se následně obohacovali na úkor vyháněných a zabíjených spoluobčanů.

Z nejznámějších zločinů provedených na Němcích je například Brněnský pochod smrti, V tomto pochodu mělo být z Brna vyvedeno na 20 000 – 35 000 Němců. Během samotného pochodu zahynulo přes 1600 lidí, 459 lidí zemřelo v lágru Pohořelice, 250 mrtvých bylo při pochodu na rakouskou hranici a dalších 1 062 mrtvých na přesunu do Vídně. Celkem zemřelo na 5000 deportovaných Němců. Další válečné zločiny byly spáchány například v Postoloprtech, nebo Žatci kde zemřelo na 800 – 1000 Němců. V Chomutově bylo po předchozím týrání umučeno 12 Němců přímo na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno asi 140 Němců. V Praze byli Němci vhazováni do Vltavy a násilí podporované Benešem na Němcích pokračovalo po celém Československu.

Deportováno bylo na 2,2 miliony Němců, dodnes je na 200 000 Němců z deportací pohřešováno. K 15. červnu 1949 zůstalo v Československu jen 180 000 Němců s omezenými občanskými právy. Němci, kteří zůstali dostávali jako Židé potravinové lístky na velmi malé porce jídla. Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N. Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady……atd.

Odsun Němců byl projevem ultranacionalismu a velice silně poškodil průmysl poválečného státu

Poslední státem organizovaný transport Němců se uskutečnil 29. října 1946 z Dvorů u Karlových Varů. Hromadné vysídlení českých Němců nebylo ničím jiným, než porušením základních lidských práv jako je právo na domov, právo na vlast……..Československo ukázalo, jak si váží lidských práv a jak je ochotna bez potíží zorganizovat pogromy na stigmatizovanou část obyvatel. Sousední Polsko ze pro změnu potápělo pod náporem antisemitismu, kterému se v Československu dařilo také.

Čeští politici s veřejností považovali slovenskou politickou scénu jako potenciální zrádce. Beneš byl typickým nacionalistou. Neuznával Slováky za samostatný národ. Zásada rovného s rovným neměla prostor k životu. Jedni chtěli být rovnoprávnými a druzí pány situace, zatímco slovenští nacionalisté pohrdali Čechy za údajné zneužívání Slovenska v první a druhé republice. Jak již bylo v článku řečeno, na své si přišel také antisemitismus. Od roku 1945 polští Židé, ale také další Židé z východní Evropy pronikali na území Československa. Jedna z organizací, která takové přesuny organizovala, byla “Bricha”. Díky tomu rostl v zemi antisemitismus, jež eskaloval příchodem statisíců polských Židů v roce 1946.

Na 200 000 uprchlíků cestovalo vlaky do jimi předem vybrané oblasti – Československa. Kdyby v poválečné Evropě existoval bulvár, zcela jistě by odpovědi uprchlíků upravil podle svého, do sexy podobenství neofašistických klišé ukrývajících se za mantrou dokonalého vlastenectví. Komunisté nebyli nadšeni z migrujících Židů, protože se většinou jednalo o navrátilce ze sovětských gulagů.

Polští uprchlíci byli považováni, tak jako ti dnešní, za šiřitele a roznašeče nebezpečných nemocí, teroristy narušující řád ve společnosti a podvodné obchodníky, jež nechtějí nic jiného, než okrást kolemjdoucího Čechoslováka o peníze v kapse.

Nacionalismus v českém prostředí pokaždé sloužil k ničení lidských práv, diskriminaci a vymezování na tábory. Poválečné Československo nezměnilo svůj rasistický postoj k Romům, kteří počátkem padesátých let přicházeli na Moravu a do českých zemí. Režim Romy chápal jako inteligenčně nižší tvory schopné leda tak “převýchovy”. Praha přikazovala a romská komunita se musela podřizovat, ať chtěla, nebo ne. Připravované plány a nařizování byly vytvářené ve jménu centrální vlády, a nikoli ve jménu lidských práv, porozumění a humanity. Velmi špatný přístup byl také k Romům domácím, navrátivším se z koncentračních táborů. Slovenští Romové v příhraničních českých oblastech představovali zvláště na severu další osidlovací vlnu na místech opuštěných odsunutými sudetskými Němci. Zde lidé žili bez faktické pomoci a podpory státu. Ke svému se dostávali lichváři s obchodníky a účelovými spekulanty s pozemky. Úřady se k romské komunitě chovaly xenofobně s předsudečnými závěry.

Už od roku 1943, kdy politici domlouvali, jak to bude v osvobozeném Československu vypadat, bylo jasné, že stát bude ničen nacionalismem, a to jak ekonomicky, tak celospolečensky. Je velmi smutné, že nikdo z tehdejší politické garnitury nebyl schopen zastat se demokracie a lidských práv. Stále rostoucím komunistům byla otázka humanismu prakticky jedno.