Miloš Zeman se skrze zákon o referendu pokouší prosadit právo na populismus

Prezident s fašizující mluvou zavítal mezi poslance. Přišel obhajovat myšlenky čecháčkovských nacionalistů. V jednotlivých slovech nešetřila hlava státu lží, polopravdami a čistě účelovými tvrzeními, podle kterých by zákon o obecném referendu měl přinést do české politiky více demokracie. Byl to další z trapných okamžiků, kdy nejeden český neofašista doslova plesal radostí nad jednotlivými prezidentskými pravdami pronášenými v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. 

Prezidentské volby se blíží a podobná vystoupení mezi parlamentáři velmi dobře zapůsobí na extrémizující společnost. Prezident z lidu, jak je Miloš Zeman svými oblíbenci nazýván, zase jednou veřejně obhajoval zásady nedemokracie, již se připravovaný zákon o obecném referendu pokouší obhajovat. Svým způsobem je to tragikomické. Na jednu stranu milovník Becherovky obhajuje ústavní zákon celostátního referenda, zatímco bez obtíží rozhoduje, kdo se bude zúčastňovat veřejných setkání, na kterých promlouvá prezident republiky. Viz události z 17. listopadu minulého roku, kdy neofašisté dostali možnost tleskat Zemanovi, zatímco jeho odpůrci byli drženi mimo místa, na kterých host extrémistického Bloku proti islámu promlouval.

Zákon o referendu je příliš drahým a příliš nezodpovědným nástrojem určeným k nezodpovědným požadavkům podkopávajícím nohy české demokracii.

Ústavní zákon čeká dlouhá diskuse, ale již nyní je předem jasné, že některé části ústavního zákona o referendu dostanou v podobě pozměňovacích zákonů trošičku jinou podobu. Není divu, že nacionalisticky pojímanou legislativu vítají radikální poslanci z řad úsvitářů, nebo Tomia Okamury.

Miloš Zeman vidí v zákoně o referendu příležitost k populismu, kdy zastupitelská demokracie dostává direkt přímo na solář. Voliči by neměli volit strany podle stranických programů…….bez ohledu na politickou příslušnost, bez ohledu na plány politického subjektu by voličská základna měla volit osobnosti…….to je velmi nebezpečné, protože se ke slovům dostávají neofašisté…….proč se zabývat neofašistickými názory a nedemokratickými požadavky, když v partají, politickém hnutí existují veřejně známí lidé. Politika v podání milovníka Putinovy vlády není ničím jiným, než mediálním show s dobrými herci, kteří svými jmény a společenským renomé obrušují jinak nepřekročitelné hranice nedemokratických požadavků s nedemokratickými plány na rozhodování ve věcech veřejných.

Prezident Miloš Zeman se ve věci referenda a tzv přímé demokracie chová naprosto nezodpovědně a ve svých přívržencích vzbuzuje klamné naděje, ve kterých nebude moci občan rozhodovat o všem, o čem Zeman veřejně hovoří.

Hradem  podporované panašování je dalším způsobem, jak usnadnit cestu nedemokratickým stranám a jejich prominencům k celostátní nebo regionální moci. Je to jedna z pozměněných cest vedoucí k posilování dvou největších parlamentních stran v zemi. Lidé dostanou pravomoc vybírat si své kandidáty napříč politickými stranami a tím dojde k projevům přímé demokracie? Ani náhodou. Hrad pravděpodobně ani neví, co je to přímá demokracie, když hovoří o panašování jako o předání moci do rukou voličů. Volič si zvolí nastrčeného šaška, aby později mohla být prováděna politika podle přání upozaděných stran.

Příznivci panašování poukazují na to, že již v našem volebním zákoně existuje…..jenže je tu velké ale….je to pravda pouze zčásti…Volby do městských zastupitelstev probíhají podle poměrného volebního systému, ve kterém je mandát v zastupitelstvech rozdělován mezi kandidující subjekty. Samotné panašování je používáno omezeně jen jako metoda pro přidělení preferenčních hlasů v rámci kandidátní listiny. Lidé  tak  s pomocí  personalizované volby mohou pomocí preferenčních hlasů posouvat svého oblíbeného kandidáta na vyšší, lepší místo v rámci dané kandidátní listiny. Tento druh panašování jako pomocné metody je popsán v §45 zákona č. 491/2001 Sb.  Nicméně pomocná metoda panašování v komunálních volbách v žádném případě nezaručuje postup kandidáta výš. Často záleží na vnitrostranických domluvách koho vyšle strana do zastupitelstev.  Viz například dění po komunálních volbách v Praze, kdy si moc nad městem rozdělily partaje podle svých dohod a nikoli na základě preferenčních hlasů.

Takoví Brazilci by o principech panašování mohli vyprávět hotové romány. Politická strana v této zemi za sebe nominuje nějakou osobnost, takového maskota, kterého každý Brazilec dobře zná. Je vytvořen tahoun hlasů, který je zároveň dobře postavenou zásobárnou hlasů pro samotnou straničku. Stranický maskot během svého volebního klání na kandidátku vtáhne ještě další neznámé osobnosti, o kterých lidé nevědí vůbec nic. V minulých volbách v Brazílii k takovému mediálnímu ksichtíku kandidoval dokonce televizní klaun, o kterém se média dohadovala, zda vůbec umí číst, psát a počítat. Díky panašování v jihoamerickém megastátu tak dochází ke zvolení kandidátů, u nichž počet preferenčních hlasů nedosahuje preference pro kandidáty z jiných stran. Jinými slovy, díky panašování se do poslaneckých lavic Brazílie dostanou lidé, o které nikdo nestál.

Stranický maskot v systému panašování všechno zazdí, aby si nikdo nevšiml dalších oponentů v pozadí. Strana posilní, dojde k posílení největších matadorů ve státě a dochází k většímu pokřivení demokracie než při současném “českém” volebním systému.

Jihoamerická zkušenost by měla být pro nás všechny velkým ponaučením, že ne všechno, co vypadne z úst politiků je skutečně pravdivé. Posílení moci lidu by znamenalo posílení moci předem vybraných stran, pro které za tučnou odměnu udělají šaškariádu kdejací umělci a osobnosti kulturního a politického života.

Především v sociálně slabých regionech státu tak může do parlamentního dění zasáhnout extrémistická strana. Její kandidát bude nabízet nacismus s lidskou tváří s umírněnějšími názory, které nebudou až tak v rozporu se zákony státu. Zaobalené násilí a útoky na minority mohou být v sociálně ohrožených oblastech výtahem k moci. Je naivní myslet si, že velké parlamentní strany hájí morálku a do svých popředí by nepřijaly osobnosti z extrémnějšího spektra politiky……ostatně, ČSSD má své ultranacionalistické jádro, mnoho z prominentů má rasistické názory…….o některých lidech v ODS, ANO a dalších partajích je zbytečné diskutovat.

Miloš Zeman velmi dobře ví, že když před neznalými spoluobčany zamává ideálem neideálního Švýcarska, ihned v nacionalistech vykvetou růže nadějí v lepší budoucnost. Možná právě proto hvězdička nacionalistů tak nějak bez povšimnutí obchází realitu všedních dnů.

Populistický poolitik šikovně pracuje se symbolikou, kterou se země čokolád v očích mnoha spoluobčanů stala. Miloš Zeman spoluobčanům podsouvá Švýcarskem svůj ideál přímé demokracie, kterou evropská bankovní “velmoc” rozhodně není.
Ve Švýcarsku není přímá demokracie, ale polopřímá demokracie.

Systém polopřímé demokracie je kromě parlamentu a vlády složen také ze systému referend, kde “konečné” rozhodnutí má samotný občan. Občané si tak volí své zástupce, a ty si mohou občané také za určitých podmínek odvolat. Občan je také ten, kdo v polopřímé demokracii kontroluje a koriguje rozhodnutí svých zástupců. Mohlo by se zdát, že se jedná o ideální řešení, ale ve skutečnosti tomu tak není.

Většina extrémistických a ultranacionálních partají volá notoricky po větší přímé demokracii, protože si chce paradoxně uzurpovat mnohem více moci pro sebe samotné a své pomocníky a Miloš Zeman již mnohokrát ukázal, že je mu populisticky blízká krajní pravice, lidé z řad neofašistů, neonacistů a extrémistů. Švýcarský systém vlády  nebere v úvahu fungování a princip moderní společnosti a není připraven ochránit celou řadu lidských práv, které již dávno jsou pro nás standardem.

Švýcarský systém vlády ve světle moderní společnosti vůbec neznamená větší podíl demokracie. Zcela naopak dochází k nevítanému vnucování vůle jednoho kantonu ostatním kantonům, které se ani nechtěly toho či onoho referenda zúčastnit. Kde je najednou ona přímá volba lidí? V zemi čokolád se poslední dobou událo mnoho nechtěných a sporných událostí nemajících s lidskými právy pranic společného. Viz například lidové hlasování o minaretech, kdy celou iniciativu o zákazu staveb minaretů ve Švýcarsku odmítl kanton Ženeva, zatímco ostatní konzervativní kantony přijímaly hlasování bez problémů. Centrální vláda tak musela do ústavy vložit nový článek 72/3 a zákaz minaretů platil i pro ty kantony, jež stavbu minaretů nezavrhly.

Extrémisté velmi dobře vědí, že země helvétského kříže není schopna diky zastaralosti a kostrbatosti systému plně ochránit práva všech. Proto také s nadšením volají po zavedení takového systému v České republice.  Kontroverzních případů ve švýcarském systému je mnohem víc. Viz. kontroverzní “Weberova iniciativa” z března 2012, kdy iniciativa zakazovala horským obcím mít více než 20 % bytového fondu pro rekreační bydlení. Iniciativa byla nakonec přijata většinou 50,6 % hlasů a opět jednotlivé kantony hlasovaly rozdílně. Vesnice celou iniciativu označily za diktát měst a horalové se cítili pokoření měšťáky. Ve společnosti se poté rozhořela vášnivá diskuse o spravedlnosti švýcarského systému demokracie. Švýcaři si čím dál častěji uvědomují, že specifický systém vlády má v moderní společnosti stále větší nedostatky projevující se zejména pošlapáváním lidských práv a zájmů jednotlivých kantonů. Švýcarský styl demokracie tak zcela opomíjí rozdílnosti mezi jednotlivými kantony a všem vnucuje jednotný ráz politiky.

V českém prostředí by švýcarský systém vlády mohl posílit moc kartelů, podnikatelů a vlivných skupin, které by mohly ovládat pomocí referend a  manipulací s médii demokracii a lidská práva.

Tady nejde o to, jestli Švýcaři jsou vnitřně vyzrálejšími, nebo nejsou. Švýcaři jsou naprosto podobní Čechům. Referenda ve švýcarském systému demokracie mohou také usnadnit cestu  populistickým, nic neřešícím plánům. Viz. například “Minderova iniciativa” z března 2013, kdy se švýcarský podnikatel a senátor za kanton Schaffhausen pokoušel shromážděním 118 000 hlasů prosadit konec vysokých platů a odměn vysokým manažerům. Švýcarsko totiž trpí podobným syndrome jako Česko. Tamější manažeři mají astronomické platy s ještě astronomičtějšími odměnami. Senátor sice dokázal díky referendu papírově snížit platy i odměny manažerům, ale v praxi je tento plán prakticky nerealizovatelný, i když byl kladně přijímán ve všech kantonech.  Kolik podobných nerealizovatelných záměrů podnikatelů a politiků by bylo v Česku?

Ve Švýcarsku vznikají občanské iniciativy, jejichž plány jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami a úmluvami a vláda se poté musí snažit s těmito iniciativami domlouvat, aby od svého úmyslu odstoupily. Podobné je to také s iniciativami požadujícími krácení lidských práv. Ke slovu se v zemi helvétského kříže dostávají ultrapravicové strany, které se snaží o prosazování populistických plánů a myšlenek ve společnosti. Rostoucí počet referend centrální vládu nutí k přemýšlení o omezení práva na referendum.

Myšlenky Miloše Zemana obhajující referendum jsou myšlenkami podporujícími extrémismus. Prezident chce ovládat, manipulovat………hlava státu by nejradši, aby všichni povinně pod pohrůžkou pokud chodili k volbám. Za cenu dražší večeře by mohli lidé odmítnout podílet se na volení………je opět tragikomické, že se Zeman v této otázce obrací do první republiky, kterou považuje populisticky za ctnost samu.

Evropa od povinné volební účasti ustpuje, zatímco Zeman po ní volá.

Je to jednoduché. Po povinné volební účasti volají čeští neofašisté, ultranacionalisté, proto po tomtéž volá prezident republiky také. Touha být znovuzvoleným je silnější, než touha obhajovat demokracii v republice. Nucená volební účast není slučitelná se svobodou a demokracií, po které ve svých slovech Miloš Zeman ve svých slovech volá. Nucené volení vyzdvihuje neinformovanost, ve které finančně donucený volič na truc raději někoho zvolí, aby byl klid. O jakékoli legitimitě výsledků voleb si můžeme v případě povinné volební účasti nechat jenom zdát. O záporech volení pod hrozbou pokud prezident v proslovech mlčí, protože vyšší účast ve volbách eskalující s větším počtem hlasů je pro populisty důležitější, než cokoli jiného.

Miloš z Hradu 11. března 2016 před zákonodárci vyzdvihoval Austrálii, Belgii s Lucemburskem…….jako kdyby chtěl říct, že tyto státy mají vysokou životní úroveň jenom proto, že mají povinnou volební účast. Povinná volební účast není zárukou vyšší životní úrovně nebo lepší šance na kvalitnější život. Povinná volební účast je například v Bolívii, Kongu, Gabonu……o těchto státech lze těžko uvažovat jako o ekonomicky úspěšných, nebo dokonce demokratických státech. Poslední zemí, která povinné volby v Evropě v roce 1960 zavedla byl Kypr.

Povinná volební účast se v Evropě nachází pouze v Belgii, Lucembursku, Lichtenštejnsku, Řecku, Turecku a Kypru. Rakousko, Itálie, Španělsko, Nizozemsko od povinné účasti ve volbách upustilo a Francie se Švýcarskem ji uplatňují velmi dílčím způsobem

Prezidentem zmiňovaná Belgie je sice možná z určitého úhlu pohledu průkopníkem povinné účasti ve volbách – volební právo   této zemi bylo zavedeno po roce 1831 pro muže starší 25 let, kteří platili pozemkovou daň. Koncem 19. století byla povinnost volit rozšířena na všechny muže…..vysokoškoláci s vlastníky půdy měli více hlasů. – Povinnost volit byla v Belgii zavedena až v roce 1919. Prezident České republiky před poslanci uvede začátek problému, ale v klidu pomlčuje o prostředku a konci celého případu. Belgie povinnou volbou chtěla zabránit vyšším vrstvám společnosti od odrazování nevzdělaných chudých vrstev od samotné účasti ve volbách. Ženy mohly v Belgii volit až po roce 1948. Jediným kantonem, kde si voliči odhlasovali zachování volební povinnosti, je Schaffhausen, kde žije jen asi 77 tisíc obyvatel.

Československo mělo povinnou účast ve volbách uzákoněnou v letech 1920 – 1954. Sankce za neúčast ve volbách mohly být teoreticky velmi přísné: “odnětí svobody na 24 hodin až jeden měsíc nebo pokuta 20 až 5 000 korun“…….nejednalo se tedy o pokutu ve výši jedné dražší večeře, jak dnes před poslanci Zeman zmiňoval. Byly to na svou dobu pokuty velmi vysoké a teoreticky mohly být také pokutami likvidačními. Je tragikomické, jak hlava státu projevuje během svého projevu talent na historickou zapomnětlivost. Chvilkami se Zeman odvolává k Masarykovi, jind zase k Winstonu Churchillovi………..Hradem zmiňovaná pokuta ve výši pěti tisíc korun sice demoliční v současné době není, ale nepřestává být pokutou amorální.

Prezident republiky během svého vystoupení před zákonodárci k podpoře referenda použil jednoduché zkratky, nepravdy, lži, ideologická přání……….realita ve slovech Milloše Zemana téměr nezazněla. Referendum musí mít limity a občané nemohou mluvit do všeho, protože v Česku je zastupitelská demokracie……a tak je to dobře. Je správné, že ani skrze 250 000 podpisů není možné sahat do mezinárodních smluv, lidských práv, základní kostry demokracie, ústavních zákonů……..panašování, povinné volby s polopřímou demokracií po vzoru Švýcarska skutečně do Česka nepatří. Nikoli kvůli nevyspělosti Čechů, ale kvůli úctě k demokracii jako takové.