Slovenský štát je symbolem kolaborace i konce českého nacionalismu ve společném státě

14. března 1939 vznikl Slovenský štát. Sousedský nacionalismus nevyváženého vztahu mezi Prahou a Bratislavou dal o sobě v celé své kráse vědět. Tiso s Hlinkou a jeho gardami představovali pro nový státní útvar cestu do náruče Adolfa Hitlera. 

Hlinkova slovenská lidová strana(luďáci) v doprovodu Slovenské národní strany(SNS) již začátkem roku 1938 požadovaly autonomii na Praze. Početně rostoucí slovenská inteligence nenašla ve společném soustání náležité uplatnění. Ministerstva, centrální úřady nepřijímaly Slováky a značná část vládních rozhodnutí byla v Bratislavě vnímána jako útok vůči všemu slovenskému……….nacionalisté nepřiměřené situace…….nestejného hospodářského vývoje využili ve svůj prospěch. Od začátku roku 1938 vedli neúspěšná jednání s Prahou. V červnu téhož roku luďáci předložili parlamentu návrh zákona o autonomii a označili ho jako pokus o začlenění Pitsburské dohody do ústavy státu.

Vznik Československa je zahraničním odbojem spojený dvěma dohodami. Ta první byla dojednána v říjnu 1915 v americkém Clevelendu, kde se na společné konferenci slovenských a českých krajanských organizací(České národní sdružení a Slovenská liga) dohodly obě strany na vytvoření společného československého státu. Tento dokument zaručoval vznik federativního státu, kde Slovensko bude mít svou úplnou národní autonomii. V květnu 1918 byla tato dohoda nahrazena Pittsburskou dohodou. Na jejím uzavření se podíleli zástupci již jmenované Slovenské ligy, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků vedených pozdějším prezidentem Československa Tomášem Gariquem Masarykem. Podepsaný dokument neznamenal vůbec nic, než ústupek z Clevelendské dohody, kdy český nacionalismus převyšoval nacionalismus slovenský. Byl to první náznak budoucí nevyváženosti, nerovného vztahu, ve kterém těžili zejména extrémisté z obou stran pověstné barikády.

Pittsburská dohoda obsahovala obsahovala zejména tyto body:

Schvaľujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.
Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy.
Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec.
Česko-slovenský štát bude republikou. Jeho Konštitúcia bude demokratická.
Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených Štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom dorozumení, prehĺbená a upravená.
Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.

Sny o “clevelandské federaci” se rozplynuly a navíc, po roce 1919 Pittsburskou dohodu Tomáš Garique Masaryk jako jeden z velmi významných signatářů zpochybňoval a považoval ji za “právně nezávaznou”. Dohoda o společném státě najednou dostávala politické podobenství lokální dohody uzavřené mezi americkými Čechy a Slováky………..evropští politici z Prahy se najednou chovali, jako kdyby si v uzavřené společnosti za oceánem dohodli něco za zády domácích nacionalistů. Masaryk obavy z Pittsburské dohody zdůvodňoval křehkostí mladého státu…….možným nebezpečím ze strany národnostních menšin, které by mohly, podobně jako Slováci, nárokovat autonomii. Masaryk nepovažoval Slováky za dostatečně zralé, aby si vládli sami, zatímco Beneš vůbec slovenský národ neuznával a považoval jej pouze za “podskupinu” národa českého.

Idea nacionalistického státu poškozovala zájmy národnostních menšin ve státě.
Nahrazení Clevelendské dohody dohodou Pittsburskou byla vodou na mlýn slovenských fašistů, kteří považovali Čechy za národ podvodníků a slibotechen……totéž platilo o považování Pittsburské smlouvy za právně nezávaznou

Slovenští nacionalisté – luďáci se SNS – se pokoušeli o zavedení jednotlivých částí Pittsburské dohody do právního systému Československa. Češi se ztotožnili s Československou republikou, zatímco Slováci takovým sentimentem netrpěli. První republika je idealizována a často se o ní hovoří jako o svaté relikvii, kterou rozhodně nebyla. Z dnešního pohledu první republika rozhodně demokratickou nebyla. Nacionalismus nikdy nemůže přinést nic dobrého.

Předseda Luďáků Andrej Hlinka společně s Jozefem Tisou jsou považováni za hlavní viníky konce společného státu. Tiso byl válečným zločincem a Hlinka je nositelem extrémní formy slovenského nacionalismu. Pověstné Hlinkovy gardy, jejichž uniformy nosí fašista Kotleba, začaly neoficiálně vznikat v létě 1938. Poprvé se představily na luďácké demonstraci v Bratislavě 5. května téhož roku. Dvacetileté výročí Pittsburské dohody bylo zkaleno uniformovanými fašisty vykřikujícími protičeská hesla. Dva měsíce nato, začátkem srpna, Hlinka zemřel a uniformované oddíly na jeho počest nesly jeho jméno. Historicky a faktograficky vzato neměl Hlinka osobně nic s Hlinkovými oddíly společného……..tedy kromě jména, které používaly. Hlinka se v roce 1918 za vznik Československa zasloužil a zvěsti o jeho podílu na rozdělení společné republiky jsou pouze výmyslem českého nacionalismu. Na tajné poradě Slovenské národní strany v Martině Hlinka přesvědčil politiky o tom, že je správné jít s Čechy do společného státu. Hlinka měl zároveň štěstí, že zemřel dříve, než se mohl v plné ohavnosti ukázat jako vůdce spolupracovníků s nacisty. I proto je na Hlinku často pohlíženo jako na kladnou postavu, i když jí vůbec nebyl.

Hlinkova smrt zasáhla velmi citelně tehdejší dění na Slovensku. 6. října 1938 se v Žilině sešli poslanci, senátoři a významní funkcionáří všech slovenských politických stran(kromě komunistů a sociálních demokratů, kteří nebyli na setkání pozváni). Výsledkem jednání bylo prohlášení o autonomii Slovenska známé jako Žilinská dohoda. Její součástí byl Manifest slovenského národa odmítající Československý národ. Do popředí vystupuje právo Slováků na sebeurčení.

Ústavní zákon o autonomii Slovenska byl přijatý národním shromažděním republiky Československé pod číslem 299/1938 Sb.

Změnil se název státu z Československé republiky na Česko-Slovenskou republiku. Pro masarykovský stát je příznačné, že se na poslední chvíli snažil o nápravu letitých pochybení. Narychlo se Praha pokoušela přeměnit nacionalistickou republiku na republiku národů, zatímco se přiznáním autonomie snažila přivést v život dávno odmíotanou Pittsburskou dohodu.  Ústavní zákon o autonomii Slovenska měl dvě části. V první z nich se legalizovala slovenská vláda jako součást ústřední Česko-Slovenské vlády. Zákon zřizoval Sněm slovenské krajiny……rozšiřovaly se pravomoci ústavního soudu. Členy slovenské autonomní vlády jmenoval prezident. Druhá část zákona o autonomii stanovila slovenštinu jako místní úřední jazyk, zaváděla slovenskou státní příslušnost……

Zařátkem října 1938 začaly nacisté obsazovat české pohraničí a 5. října téhož roku abdikoval na svou funkci prezident Edvard Beneš. Ještě téhož dne slovenské hranice překročily hranice maďarské pohraniční stráže.

Vyhlášení autonomie Slovenska učiněné 6. října 1938 znamenalo konec formální demokracie na území státu.

Vliv nacistického Německa byl všudypřítomný. Došlo k zákazu židovských stran, KSČ a sociálních demokratů. Došlo k zákazu opozičních tiskovin, byla posilněna cenzura, došlo ke zřízení úřadu propagandy a v Ilavě se začaly věznice plnit politickými vězni. Bylo předem jasné, že autonomie je pouze předstupněm k osamostatnění. Hitlerovské Německo stupňovalo tlak. Česko-Slovenská vláda rostávala různá varování nejen z Berlína, ale také z ostatních zemí. Praha věděla, že nacisté budou chtít využít separatistické choutky ke svému užitku. Věci nabraly na rychlosti 9. března 1939. Československá ústřední vláda přistoupila na odvolání Slovenské autonomní vlády a jmenovla vládu novou. Předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso přijal sesazení s klidem a odešel na faru do Bánoviec. Němečtí nacisté očekávali krvavé střety…….k nim však nedošlo. V noci z 9. na 10. března 1939 na příkaz česko-slovenského prezidenta Emila Háchy z podnětu českého generála Aloise Eliáše česko-slovenská armáda obsadila na Slovensku důležité státní organizace. Tato vojenská “intervence” je známá jako Homolův puč. Novým předsedou Slovenské autonomní vlády byl jmenován Ján Sivák.

Byl vyhlášen výjimečný stav se stanným právem, kdy se po 19. hodině večerní nesměli občané pohybovat po ulicích. Došlo k zatčení 250 lidí, kteří byli následně převezeni do věznic na Moravě. Vojenský zásah nakonec nedopadl dobře a eskaloval protičeské nálady. Němečtí nacisté se chopili příležitosti a z anektovaného Rakouska na Slovensko poslali své lidi, kteří v zemi zvyšovali napětí. 250 původně Čechy zatčení jsou propuštěni a ideologie o nich hovoří jako o obětech české zlovůle. V Bratislavě nacisté v tajném teroristickém útoku před jezuitským kostelem spáchali bombový útok, ze kterého jsou obviňováni Češi. Dochází ke jmenování nového předsedy Slovenské autonomní vlády. Tím se stává Karol Sidor. Nacisté vyzývají Sidora k vyhlášení slovenské samostatnosti. Ten však odmítne, a tak Hitlerovi lidé o Sidorovi rozšiřují lži, ve kterých je slovenský premiér považovaný za českého vojáka hájícího české zájmy na Slovensku. Hitler vyzývá Maďary k útoku na Podkarpatskou Rus a zároveň zve Tisa na jednání do Berlína, kam 13. března 1939 se slovenským ministrem Ďurčanským z Vídně odlétá.

Zde se Tiso setkává s Hitlerem, který slovenskému nacionalistovi oznámil, že v průběhu několika hodin bude Česko – Slovenská republika zničena. Berlín má zájem o Čechy a do, co je za Karpatami Hitlera nezajímá. Tudíž Berlín dává Tisovi možnost se od Čechů odtrhnout vyhlášením Slovenského štátu. Pokud se Tiso nerozhodne podle přání Hitlera, nemůže Hitler garantovat existenci Slovenska.

Druhý den, 14. března 1939 se v deset hodin ráno schází v Bratislavě slovenský sněm, na kterém Tiso přednesl poslancům vůli Hitlera. Ve 12:07 byl poslanci vyhlášen Slovenský štát.

23. března 1939 Bratislava podepsala s nacistickým Německem smlouvu o vojenské ochraně. Slovenská vláda se v ní zavazuje vést zahraniční politiku podle přání německé vlády. Slibuje pměnu svých vojenských sil a nabízí Německu možnost zřizovat v tzv. ochranné zóně své vojenské posádky. Smlouva také stanovuje, že osoby německé státní příslušnosti, kteřé byly na Slovensku zaměstnané, patří pod právo Německé říše a nemeckých soudů. Výše uváděná smlouva měla i svou utajovanou část, kdy německé orgány mohly vyhledávat a těžit slovenské nerostné bohatství a německé banky, finanční instituce se mohly podílet na budování slovenského bankovního a finančního sektoru. Smlouvou o vojenském hospodářství z roku 1940 Slovenský štát předal celé své hospodářství do rukou nacistického Německa.

Rozdělení Československa a procesy, které tomu bezprostředně předcházely, nebyly v režii české, ani slovenské politické garnitury, ale jednoznačně se jednalo o projekt nacistického Německa, které využívalo chyb Prahy a zároveň zveličovalo nacionalistické chování nejrůznějších subjektů na Slovensku. Češi, jak již bylo řečeno, byli vnímáni jako největší nepřátelé Slováků. Současní fašisté využívají při obhajobě Slovenského štátu legendy, ve které měl Tiso svým počínáním pomoci slovenským židům……pro tato tvrzení neexistují žádná historická fakta. Josef Tiso nese zodpovědnost za deportace 58 000 Židů. Deportace probíhaly od 25. března 1942 a končily pod tíhou veřejného mínění 20. října 1942. Z deportovaných Židů se z koncentračních táborů vrátilo jen 800 lidí. Podle Židovského kodexu měl Tiso právo udělit výjimku z ustanovení protižidovských předpisů podle paragrafu 255, kdy taková osoba nebyla za Žida považovaná a nebyl důvod ji deportovat. Tyto výjimky byly uděleny pouze pokřtěným Židům……tedy těm, co byli pokřtěni delší dobu. Těchto vyjímek bylo uděleno asi tisíc a jednalo se maximálně o čtyři tísíce lidí.

Všechny státy praktikující antisemitské zákonodárství měly stanovené výjimky, kdy mohla hlava státu s pomocí výjimky vyčlenit část obyvatelstva z antisemitského zacházení……třeba z deportací. Norimberké zákony takové výjimky upravovaly v paragrafu sedm. Za každou deportovanou osobu na území Německa – do koncentračních táborů – muselo Slovensko platit 500 říšských marek. Deportace Židů probíhala ve Slovenském štátě z vlastní iniciativy.

Slovenský štát není třeba opěvovat. Stejně tak není třeba opěvovat Česko za přístup ke Slovensku. Tím více jsou tragikomické kroky současných čechoslovakistických extrémistických uskupení, která novodobou historii vypráví podle svého a zcela nesprávně popírají zhoubnost českého nacionalismu se stejně zhoubnou podstatou nacionalistického státu, kde minority byly vnímány jako potíž a nikoli jako součást Masarykem okleštěného národa. Z ohledu na minulost nezbývá nic jiného, než pouze konstatovat, že nacionalismus by nikdy neměl dostávat jakýkoli prostor ke svému životu.