Tvrdíkův lobbing přináší čínománii, vůči které mlčí i nejzarytější nacionálové

Ing. Jaroslav Tvrdík v roce 2003 nahradil v ČSA prezidenta společnosti Miroslava Kůlu. Nová, politicky dotovaná tvář měla zvrátit nepříznivý vývoj v českých aerolinkách. S sebou si známá postavička z ČSSD přivedla spoustu svých blízkých. Nový šéf nakoupil padesát luxusních Audin, velkorozměrná letadla, velmi výrazně zvýšil platy zaměstnancům a vytvořil pro ČSA novou strategii pro dalších deset let.

Ve svém megalomanství si Jaroslav Tvrdík naivně myslel, že za necelé tři roky společnost uhradí ztrátu a za čtyři roky bude výkladní skříň českého civilního letectví připravena k privatizaci. Všichni víme, jak to všechno dopadlo. Pod vedením ČSA neletělo vzhůru, ale zcela naopak mířilo směrem ke středu Země, zatímco se pan inženýr tvářil jako osoba, která za hospodářské potíže absolutně nemůže. V armádě to v letech 2001 – 2003 v ministerské pozici nevyšlo. Následující téměř tři roky bývalý člen KSČ a současný straník socialních demokratů “vynikal” bez výběrového řízení na postu prezidenta ČSA, aby později přijmul nabídku Paroubka a stal se až do roku 2010 předvolebním manažerem strany.

Ani tato pozice nebyla pro Tvrdíka příliš působivou. Nad volební ekvilibristikou, jednáními s partnery a vymýšlení poutavých hesel údajně zasvištěla miliardová sekera dluhů, s jejíž uhrazením měla strana posléze menší mediální potíže. Muž plný nápadů a emocí dostal díky stranickému triku příležitost a dost možná ani nevadil předchozí neúspěch. Oranžové předvolební kampaně patřily k těm nejdražším a zároveň také k těm nejkontroverznějším, kdy se na billboardech objevila antikampaň útočící především na Občanskou demokratickou stranu. Americká agentura Penn, Schoen & Berland sice měla zkušenosti s vytvářením předvolební kampaně pro Clintonovou, ale pod taktovkou Jaroslava Tvrdíka působili Američané opravdu dost podivně.

Osočováním politických konkurentů namísto nabízení řešení možná zobrazovalo lacinost předchozích Tvrdíkových angažmá, ze kterých musel pokaždé odejít. Spojka mezi známými a vlivnými osobnostmi a ČSSD získávala zajímavá místečka, na která dost možná nestačila. Nyní je stejný Jaroslav Tvrdík evropským reprezentantem čínské investiční skupiny CEFC, ve jménu které se nedávno v září 2015 účastnil slavnostního otevření Bank of China v Praze.

Skončí čínská anabáze vystudovaného vojáka Kalouskem přetvořeného v manažera také miliardovými ztrátami?

Lidská práva jsou naprosto zbytečná, protože je tu další příležitost za cizí peníze…….za mnoho cizích peněz vymýšlet projekty a účastnit se na nich. Tvrdík se na výsluní veřejnosti dostává coby “propagátor” čínského v demokratickém státě. Už před třemi lety v roce 2013 se mužík s knírkem stal šéfem Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce. V rámci této funkce vozil pan inženýr důležité lidi do Číny a naopak. Vyvíjel politicko-ekonomický tlak na průnik čínského zájmu v Česku. Žlutá hvězdička na rudém poli nabízí spoustu možností, a tak se kvůli cinkavým dolarům a korunám zapomíná na to, co se stalo předím. Tvrdík Čínu miluje, ale čínsky se naučit nemůže, protože je to pro něj příliš těžké.

K čínskému angažmá napomáhá nepřímo prezident Miloš Zeman, který rudým politikům leze dostatečně hluboko do řitního otvoru.

Tvrdíkova práce konečně nachází zastání na nejvyšší úrovni. Všechno čínské v Česku bude prakticky prací Jaroslava Tvrdíka. Díky tomu dostává pražská Slávie politický nádech. Rudá hvězda na prsou je považována za rudou soudruhů z Pekingu, a proto si fotbalisté mohou začutat na mnohem větším ringu. Kvůli tomu musí skalní fanouškové přehlédnout čínské znaky na dresech. CEFC má velké plány. Od energetiky, petrochemie až po telekomunikace chtějí čínští investoři ovlivňovat dění v Česku…….byli bychom zcela naivní, kdybychom si mysleli, že vliv a ekonomicko – politické zájmy skončí pouze v rámci byznisu. Zcela nepochybně se Tvrdík se svými lidmi bude snažit o co největší obroušení hran obhajujících například lidská práva, která jsou pro soudruhy pouze zbytečnou překážkou v rozvoji světa.

Obhájce východního bratrství se v poslední době blýskl spoluorganizací vítacích manévrů čínského prezidenta. S vlaječkami podél Evropské ulice přicházejí na řadu billboardy v češtině i čínstině…..to aby se čínský prezident Si Ťin-pching cítil ve středoevropském státečku jako doma……..vítání šéfa čínských komunistů připomíná předlistopadové akce, kdy sovětští pohlaváři odjížděli z ruzyňského letiště, zatímco okolí až do samého centra města bylo lemováno vlaječkami, mávátky a vítači po stranách. Doba se změnila, vítačů výrazně ubylo, ale grafická propagace zůstává stále při starém.

Tvrdíkův lobbing přináší čínománii, jež zcela zaslouženě budí v mnoha lidech zděšení.

Hrad je nadšený, Zeman je nadšený a Tvrdík se po letech objevuje ve večerních zprávách i nejrůznějších článcích. Bývalý důchodce z Vysočiny promlouvá v čínské televizi o své zemi jako o vazalovi Evropské unie a Spojených států, zatímco nezapomene postarší milovník becherovky na ochotu učit se od Číny byznisu a snad i stabilitě společnosti. Jak je to ohavné a trapné. Alespoň, že zkoušku slavnostních salv kvůli teroristickému útoku v Bruselu odložil Hrad o dva dny později. V Pekingu se do místních televizí dostává kreslený krteček, zatímco jako nechtěný dar do Prahy cestuje chlad i krustost nelidského režimu na první pohled zosobněného do kousku rudé vlajky a podivných čínských vítačů, jež byli možná najati na vítaní samotnou čínskou ambasádou v Česku.

Miloš Zeman ve svých slovech velmi rád dává průchod fašizujícím frázím, se kterými útočil například na multikulturalismus. V jednotlivých narážkách dělala hlava republiky radost neofašistům, neonacistům a vůbec všem extrémistům.

Je zajímavé, že s Čínou přestává vadit multikulturalismus……dokonce se stává příležitostí k naučení se novým pořádkům a názorům…….to ukazuje, jak moc je Zemanova politika zaprodanou a účelovou.

Adorace východního nevadí voličské základně prezidenta republiky, a tak se mohou multikulturní útoky odsunout, pokud je to třeba. Kvůli prezidentově lásce ke všemu čínskému i ti nejzarytější nacionálové mlčí a s povděkem přijímají odklon od západního k Rusku bližšímu, například čínskému. Najednou českým vlastencům nevadí Čína i globalizace, kvůli které se ekonomický gigant dostává například do Evropy.

Jaroslav Tvrdík za Čechy vítá čínského prezidenta…….už to samo o sobě je tragikomické. Kdo dal tomuto člověku mandát k takovému jednání? Desítka připravených billboardů za přímého přenosu znásilňuje národ, který následně vypadá jako největší milovník čínského politického systému a tamějších politiků. To je nehorázná drzost, se kterou se bývalý voják, ministr i volební expert sociálních demokratů směje všem občanům České republiky do tváří. Tvrdík má o Číně a jejích specificích zřejmě takové znalosti, jako každý jiný občan této země. V kuloárech se dokonce o bývalém ministru obrany hovoří jako o netalentovaném člověku na jazyky. Prý tento muž neumí ani dostatenčně anglicky…….nabízí se jednoduchá otázka: “jak Jaroslav Tvrdík může v rámci čínského prostoru působit jako expert na obchod?”

Vítací manévry plné čínofílie připomněly dříve narozeným ročníkům, jaké to bylo za minulého režimu, když přijížděli potentáti z Moskvy. Alespoň v tomto ohledu je možné chápat čínsko-české eskapády za kladné přispění do společnosti. Bohužel, finance dokáží být slepé k lidem a jejich potřebám……..možná právě proto by neměly utichnout demonstrace vůči přítomnosti čínského prezidenta v Česku.