Máchův Máj má stále co říct současnému světu

Romantický střižený Máchův první máj je rozhodně krásnější, přijemnější a uchu lahodnější, než křepření extrémistů v ulicích Prahy. Buditelé z minulosti by koukali, co se to s Masarykem vytvořeným národem Čechů ve dvacátém prvním století děje. Místo polibků pod rozkvetlými stromy neofašisté s neonacisty a nacionálními bolševiky v první květnový den brojí proti domnělým, často neexistujícím nepřátelům. Klíčové dny s jinak neškodnou symbolikou jsou pravidelně znásilňovány ultranacionály dneška.

Co by na celé dění říkal kouzelný Karel Hynek Mácha? Možná by se podivil nad degenerací fašizujících názorů, se kterými se zástupce romantismu mezi ultranacionalisty devatenáctého století zcela určitě setkal. Tomáš Garique Masaryk hovořil o horlivých ultranacionalistech jako o nebezpečných bláznech, které nový stát Čechů potřebuje jako údernou sílu ke svému vzniku. Zatímco neopodstatněný strach z pangermanismu dal život Československu a nacionalističtí pohlaváři začátku dvacátého století nacionalizování využili k vytvoření nevyváženého, xenofobií naditého státu, současníci starých nenávistí usilují o obživení novátorsky přetvořeného antisemitismu, tentokrát namířeného vůči muslimům, nebo čemukoli nečeskému.

Jednotlivé sloky Máchova Máje při pohledu na výpis chystaných akcí na jazyku skutečně hořknou. Den, mimo jiné také určený k uctívání lásky, dostává úplně jiný, naprosto ohavný význam. Zatracenci se pokoušejí zviditelnit a jako plíseň na zdi se přiživují na notoricky známých událostech a zvycích z minulosti. Romantici z předminulého století ve svých dílech vyjadřovali kontrast mezi krásným osobním snem a nepřátelskou skutečností, jíž se chtěli často zuby nehty vyhnout za každou cenu. Zcela jistě by vypravěči milostných přítěhů nepostávali vedle Bartoše, Černohorského, Sládka, nebo některého možná Ruskem dotovaného radikála. Máj, podobně jako spoustu dalších děl romantizujících obrozenců, touží po úniku do ideálního vysněného světa prostého jakékoli rozervanosti, s níž se mladí autoři ve svém okolí setkávali.

Romantický světobol tolik typický pro tvorbu Karla Hynka Máchy přináší příběh prostý od kýčovitosti prvoplánovitého nacionalismu, ve kterém by měl člověk zabít každého nekřesťana, pokud je to třeba. Máchova osamocenost promítaná do individualistického gesta vzpoury proti světu je namířena hlavně vůči zlu a útlaku, jemuž jsou aktivity současných radikálů zasvěceny. Každé slovo, každý řádek střídáním nadšení, pocitů úzkosti i depresemi simuluje kantátu stínů a světel, zápas dobra a zla, ve kterém noc zkouší zvitězit nad zidealizovaným dnem. V Máji Karla Hynka Máchy je Vilém po celou dobu děje sužován pocity rozervance, kdy ztrácí vše, co kdy miloval a také to, čeho si v životě vážíl. Na konci utrpení se nenachází rozhřešení nebo nějaká naděje na polepšení. Přichází vězení a sním veškeré pocity, ke kterým prostředí žaláře svádí bolavou dušičku.

Mladý veršotepec v nesmrtelném díle plném citů a lásky bdí a sní zároveň. Neřešitelný rozpor mezi člověkem jako jednotlivcem a společností prostupuje ke každému z nás………..proč existuje povrchnost, lhostejnost jednoho ke druhému……..proč se všechen nezájem dostává až do nepoznamenané přírody? Jako kdyby lhostejnost nad osudy druhých ničila mýticky ideální svět Máchových iluzí……..není snad lhostejnost nad osudy ostatních živnou půdou demonstrací současných neonacistů, neofašistů a nacionálních bolševiků?

Jak se zdá, stovky let stará poezie má  stále co říct dnešku a je to hlavně tím, že se chyby minulosti stále opakují, zasekávají na stejných bodech a téměř nikdo vážné nedostatky neřeší. Jak hloupě zaslepení jsme od svých začátků. Masaryk vytvářel umělohmotně seskupený národ, aby bez ohledu na ostatní nepřímo nastolil ideový základ českého fašizování tolik mistrně zosobňovaný Karlem Kramářem i Aloisem Rašínem. Jako kdybychom se 1. května 2016 nacházeli ve spleti biedermeierského nacionalismu, kdy kvůli lásce k národu a vlasti musíme nenávidět ty druhé.

Bližší a krásnější jsou Máchovy názory na vlstenectví, historii. Kontroverzní jsou pohledy na lásku k dítěti, která je v Máji vykreslena motivem vyhnání syna z domova a jeho následnou přeměnou v loupežníka. Mácha dává přednost fantazii, činům, ideálům, popisu májové přírody, dramatickým zvratům vykreslujícím tragické okolnosti zttráty věcí nejcennějších……..Všechno okolo v Máji ožívá a graduje ve chvíli, kdy je příroda popsána očima odsouzeného na smrt. Zář měsíce překrývá mrak a klidné jezero počíná hučet. Příroda koresponduje s životním osudem Viléma. Dýchá, zurčí přesně tak, jak se cítí hlavní hrdina Máchova díla.

Svět je takový, jak jej vnímáme. Opět bychom mohli nacházet parafráze s extrémizující scénou roku 2016, kdy neofašisté, neonacisté v zájmu nesnášení vidí všude zlo a ve jménu zla taktéž jednají. Máchova nadčasovost dokáže s nejrůznějšími parafrázemi mezi řádky poukázat na bolavá místa dneška, se kterými si často nedokážeme poradit.