Nacionalismus s pochybami o národní identitě zabíjejí Česko s Čechií

S novým zeměpisným názvem České republiky se na internetu vyrojili jazykoví experti často brečící do rukávu nacionalismu. Kdesi ve spleti internetových zákrut odhalili anonymní mluvkové zaručeně pravdivé informace o vývoji názvoloví společného státu, které následně rozšiřují do širokého okolí. Pravda zase jednou s nejrůznějšími vědními obory dostává na frak. Čeští nacionalisté zmiňují Československo jako skvělý jednoslovný název, aníž by si uvědomovali, jak celosvětově nejznámější označení naší vlasti vzniklo.

Tomáš Garique Masaryk ještě v období zahraniční emigrace v letech 1915 – 1917 používal v korespondenci pro označení své rodné domoviny název “Nezávislé Čechy”. Masaryk s Benešem a Štefánikem ve stejném období vytvořili v zahraničí Český komitét zahraniční, který od roku 1916 fungoval pod jménem Národní rada zemí českých. V žádném tehdejším názvosloví používaném ve vztahu k domovině se neobjevují Slováci, nebo Slovensko. Český nacionalismus zobrazující se v činech zakladatelů státu hleděl sám na sebe a nikoli na své sousedy, o kterých panslovanisté pěli písničky dnem i nocí. Slovenský rozměr do společného úsilí o společný stát přinesl Štefánik. Tento muž byl propagátorem čechokoslovakismu, zatímco třeba takový Beneš Slováky neuznával ani za samostatný národ.

O názvu budoucího samostatného státu se vedly velmi vzrušené, až silně nenávistné diskuse, kdy bylo předem jasné, že s pojmenováním přichází ruku v ruce nástin budoucí politiky. Slováci si uvědomovali rostoucí český nacionalismus ve slovech českých zastánců samostatného státu. Proto Slovenská liga raději pro společný stát Čechů a Slováků preferovala jméno Slavia. Kdyby slovenský nápad prošel, nejmenovali bychom se Česká republika, ale Slavie. To by uajisté udělalo radost fotbalovým fanouškům, ale nacionalisté by takový jednoslocný název nepokládali za to pravé ořechové. Bratislavští nacionalisté, toho času v exilu, usilovali o nestranné názvosloví, s pomocí něhož by nedocházelo k upřednostňování jednoho před druhým. Zda se Slavie Masarykovi líbila, nebo ne, to není jisté. Název Česko-Slovenská republika se společně s jednoslovným Česko-Slovensko objevuje teprve od ruské revoluce v roce 1917. Oba dva názvy, jak ten delší, i ten zkrácený, používal budioucí prezident v dokumentech a listinách.

Zpočátku se název státu měl psát s pomlčkou: “Česko-slovenská republika”. S postupem času hlavně pod vlivem centtrální vlády docházelo k vytrácení pomlčky a v názvu se objevuje již jen Československá republika. V ústavě z 29. února 1920 je již zakotven název Československá republika. O ztrátu pomlčky se zasloužili Slováci, kteří pomlčkový stav považovali za méněcenný.

Jednoslovný zeměpisný název našeho státu byl zpočátku Česko-Slovensko, později Československo

Nejednalo se však o oficiální název stanovený nějakým zákonem. K jeho používání došlo jiným způsobem. Poprvé se Českolovensko dostává na veřejnost na poštovní známce z roku 1926. Zeměpisný název se stává oficiálním, pokud se vyskytuje na poštovních známkách, mapách, neoficiálních dokumentech……jak by na Československo reagovali dnešní čeští nacionalisté? Možná by poukazovali na to, že Československo není dlouholetý, v historii existujícíc název. Stejným způsobem na nový název pohlíželi tehdejší politici a veřejné osobnosti. Odmítali ho a považovali jej za dehonestující, národu nemilý.

Karel Čapek se o Československu vyjadřuje například takto:

Libozvučné to není, pro cizince to má zvuk dokonce trochu šprýmovný, a ve francouzských šantánech užívají toho slova jako něčeho ukrutně humorného, co samo sebou musí každého rozveselit. Ale nadto má toto filologicky podivné slovo horší vady: je to slovní slepenec docela jako Rakousko-Uhersko, což budí dojem také politického slepence… Řekli byste, že je to politické dvojspřeží, které se příležitostně může zase rozdělit a je dočasně spojeno jen nějakým ústavním řemenem… Toto filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno je … ke všemu ještě politicky chatrné

Nepřipomíná Vám to něco? V podobné tónině se objevují komentáře k Czechii. Také jsou vytahovány vulgarismy, rádoby zajímavé výrazy dehonestující nové pojmenování. Pomlčková verze Česko-Slovenska připomínala Rakousko-Uhersko, zatímco dnes zeměpisný prvek Czechia vyvolává hloupé a značně nesouvisející spojnice s nacistickým pojmenováním Tschechei. Karel Čapek, ač byl zpočátku šokován a rozladěn z nového názvu, se s Československem později smířil. A tak to bývá ve většině nových názvosloví. Počáteční, někdy až hysterizující výkřiky, časem zmizí a veřejnost se s novým jednoduše smíří a sblíží. Pomlčkové názvosloví se do oficiálního názvu státu dostává s Mnichovem a tzv. druhou republikou. Tentokrát bylo dílem slovenského nacionalismu a Československo se opět přeměnilo na Česko-Slovenskou republiku.

Právě v období druhé republiky se začíná v tisku diskutovat o názvu Česko

Viz. Lidové noviny z prosince 1938: “Jméno Česko se samostatně dosud v češtině nevyskýtalo, snad jen Slováci mluvívali někdy o Česku.“ … „… je třeba složeninu Česko-Slovensko rozděliti na dvě samostatná slova, neboť Česko-Slovensko je Česko a Slovensko.“ … „Neobvyklému podstatnému jménu Česko mohli bychom se vyhnouti užíváním běžných zeměpisných názvů Čechy a Morava.“ … „Ale vedle stručného názvu Slovensko bylo by spojení Čechy a Morava dosti nevýhodné, proto by se doporučovalo stručné a výstižné Česko. Je to sice jazyková novota, ale jazyk se musí přizpůsobiti novému uspořádání věcí, novým státoprávním poměrům. Ba naopak Česko jako slovo nové má tu velikou výhodu, že mu můžeme přiděliti nový, jednoznačný význam. Je jasné, že opravdu potřebujeme výstižný, jednotný, společný název pro Čechy a Moravu jako jednu ze dvou součástí našeho státu. Jako protějšku k názvu Slovensko. Staré názvy Čechy a Morava zůstaly by jako názvy zemí, názvy čistě zeměpisné, všude tam, kde by nešlo o státoprávní vztah k Slovensku. Měli bychom tedy Česko-Slovensko, skládající se z Česka a ze Slovenska, Česko pak by se skládalo z Čech a Moravy…”

S nacistickou okupaví Česko-Slovensko ztrácí jednoslovný zeměpisný název. Stát se mění v Protektorat Böhmen und Mähren a Němci s Čechy hovoří o protektorátu, zatímco Němci používají ono slůvko Tschechei.

Po válce v roce 1945 se Slovensko i Česko spojilo a stát se navrátil k oficiálnímu názvu Československá republika i geografickému názvu Československo. 

Československá republika byla jako název ukotvena 9. května 1948 v nové ústavě. V té době se znovu objevují debaty o názvu “Česko”.

Začaly se vést mezi odbornou veřejností desputace nad tím, jak staré je ono “Česko”. Odkazovalo se na časopis Krok, který v roce 1821 v jednom ze svých článků použil spojení “v Česku a na Slovensku”. Česko ve svých literárních dálech používal také básník Kollár. V roce 1949 se dokonce objevují úvahy o tom, že Česko je stejně hanlivé jako nacisty používané Tschechei. Dokonce existovaly obavy ze separatismu, který by údajně posílilo používání slov Česko a Slovensko. V Lidových novinách se 21. srpna 1949 objevuje článek zpochybňující Česko jako správný název. Před Českem by se mělo podle autora raději používat Čechie nebo Češsko: “Výhodnější by bylo najíti slovo nové… Chtěl jsem původně navrhnout název Čechie. Je to jistě slovo zakořeněné, abych tak řekl ctihodné, mající prastarou tradici i četné obdoby v jiných zemích (Francie, Jugoslávie, Indie aj.). Je tu zase značná nesnáz s tradicí, neboť Čechie je nám symbolem naší vlasti v podobě vznešené ženské postavy žehnající národu. Změnit tento abstraktní pojem v praktický název zdá se mi dosti násilné a skoro absurdní. Navrhuji proto nikoli Česko, nýbrž Češsko. Toto slovo má obdoby nejen v jiných názvech krajů (Valašsko, Lašsko), nýbrž i ve slovech utvořených z kmene Čech, v nichž však bylo -š- zachováno (češství). Nebylo by však proti němu námitek ani politických, ani jazykových

Možná bychom se měli krátce zastavit u výrazu Čechie, protože ten je dáván do souvislosti se současným jednoslovným zeměpisným pojmenováním. Čechie je používána pro básnické označení historických zemí. Čechie bývá také označení pro bájnou ochránkyni české země. Sochy této nadpřirozené bytosti byly častým motivem umělců národního obrození. Jedna stojí například v Roudnici nad Labem na mostě, nebo  v pražském Národním muzeu. Žena s velkými prsy v antickém plášti střeží hodnoty češství. Ochránkyně českých zemí jsou tři. Existuje Čechie česká, moravská, ale také slezská……problematika čechie a její chápání ve společnosti by vydalo na samostatný článek. Nicméně, zasmušilý etos o ochránkyni trpitelů dnes nepatří do společnosti a je třeba Čechii vnímat z pohledu moderní doby. V národě, který si neví často rady se svou vlastní identitou, je velmi složité vysvětlit pojem češství. Symboliky procházejí svým vývojem a Čechie má dnes zcela jistě jinou podobu, než ji měla v době svého ideového zápalu.

Vraťme se ale zpátky k samotnému Česku. O tomto slovu se debatovalo, někdo s ním souhlasil a někdo ne. Jeho užívání se na veřejnosti neuchytilo. V roce 1960 se měnil politický název na Československá socialistická republika, ale Československo jako zeměpisný název stále zůstává.

Do jednoslovného pojmenování přinesl nový vítr Ústavní zákon o československé federaci z 27. 10. 1968…….vzniká potřeba pro jednoslovný zeměpisný název českého území

Politický název dvou států ve federaci byl Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Pro celou federaci se používal jednoslovný zeměpisný název Československo. Slovenská socialistická republika používala zeměpisný jednoslovný název Slovensko……ale co Česká socialistická republika? Jaký bude mít jednoslovný zeměpisný název?

Jak jednoduše pojmenovat území Čech, Moravy a Slezska? S jednoslovným názvem přicházejí potíže s národní identitou, kdy jedni začnou řvát, zatímco ostatní mlčí. Nové názvy často evokují k porovnáním z minulosti, případně jiným jazykům., kdy se rozebírá, co jednoslovný název v cizí řeči znamená. Rozebírá se,  jaký má daný výraz historický podtext a zda-li nepovyšuje jednu část národa před jinou. Tomu se téměř vždy nedá vyhnout. Moravané vyčítají Čechlm pragocentrismus, Češi zase naoplátku moravistický nacionalismus a tak dokola. Ostatně, to se děje i dnes během debat o Czechii.

Debatu o jednoslovném názvu v roce 1968 radikalizoval básník Jan Skácel: “To slovo (Česko) je vadné a nelze nad ním ani při nejlepší vůli zamhouřit oko. Nejde to. Jsem ochoten žíti na Moravě, ve Slezsku, v Čechách, na Slovensku a s jistým sebezapřením i v Praze. V Česku bych žíti nedokázal. Ani umřít bych v zemi s takovým jménem neuměl. Byl bych celý nesvůj a styděl bych se; to bych se raději vystěhoval do Nizozemí nebo do nějaké jiné, ještě plošší země … kdyby si někdo, nedej pámbu, vymyslel nějaké to Moravsko, tak bych se dopustil trestného činu vraždy. Argumenty pro Česko jsou možná věcné, ale to slovo zní opravdu žalostně. Co je mi do toho, že je správně odvozeno od příslušného přídavného jména, že je toho slova zapotřebí jako protějšku k jménu Slovensko. Já to vůbec nemám zapotřebí. Vůbec mně nevadí dvouslovné názvy, spokojím se s českou zemí, českým krajem, s českou republikou. Pro jedno slovo navíc mně huba neupadne…

Ve Skácelových slovech chybí odborné názory. Ty jsou nahrazeny nacionalismem. Hloupou subjektivitou nepřímo nabádající k nenávisti. Po dobu mnoha let se se debata o Česku vedla v celíé společnosti. Hlavní hybnou silou býval nacionalismus před odborným pohledem

Oficiálním se pojmenování Česko stává až o deset let později v roce 1978, kdy se dostává do Slovníku spisovné češtiny jako synonymum pro Českou socialistickou republiku

Zajímavá byla událost z roku 1990, kdy parlament schválil jako doplněk ústavy změnu politického názvu státu. Socialistický příspěvek byl nahrazen slovem “federativní”. Na jeden jediný den se změnil název na Československá federativní republika, aby se následně po slovenském protestu zproměnil na Česká a Slovenská Federativní Republika. Československo se na okamžik vrátilo, aby následně kvůli slovenskému nacionalismu opět zaniklo. Národní pnutí přivedlo znovu “pomlčkovou” válku, protože jednoslovný zeměpisný název stále existoval jako “Československo”. Nacionalistický pohled na svět nikdy nepřináší nic dobrého a často vede k tragikomickým situacím. Na české straně byl jako zeměpisný jednoslovní název používáno “Československo” a na slovenské zase “Česko-Slovensko”.

Po vzniku samostatné České republiky 1. ledna 1993 schválila Česká názvoslovná komise jednoslovný oficiální geografický název Česko.
Ministerstvo zahraničních věcí doporučilo českým zastupitelským úřadům užívat v případě potřeby anglické slovíčko Czechia

Chtě nechtě se ve výkladu o vývoji jednoslovného názvu státu dostáváme k Česku a v anglické verzi k Czechia. Současní politici se přiklonili k něčemu, o čem ministerstvo zahraničí rozhodlo před dvaceti šesti lety. O Česku a jeho používání se vedly opět debaty. Některé sdělovací prostředky odmítly Česko používat. Podobně se zachovali někteří politici. Díky tomu se ve společnosti ustálil název Čechy, který není z věcného hlediska vůči Moravě a Slezsku správný. Politici začali říkat, že není stanovený jednoslovný zeměpisný název.  Debata o Česku se opírá hlavně o nacionalistický základ, kdy se účelově chápe samotný tvar slova Česko jako projev nadřízenosti a podřízenosti.

Prvotní název Česko-Slovensko nejspíš vznikl po vzoru Rakousko-Uherska. Ukazoval svrchovanost dvou států. Slovensko bylo používané mnohem častěji. Nejstarší údaje o používání slova Česko sahá do roku 1777: “Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko…“. Česko zde zastupuje historickou krajinu Čechy. Později se Česko používá pro označení českých zemí, tedy Čech, Moravy a Slezska. V této podobě se dostává v roce 1918 také do názvu soustátí Česko-Slovenské republiky. Česko nemá významově vztah v současnosti pouze k Čechám, ale kke všem historickým zemím. Proto jsou hloupé a naprosto nepřijatelné úvahy o jakési podřízenosti a nadřízenosti Čechů nad někým.

Debaty o jednoslovném názvu České republiky jsou únavné a často bývají zvláště na sociálních sítích obtěžkány lží, polopravdou a nemístnými pohádkami. Je třeba vést věcnou debatu založenou na faktech. Reakce veřejnosti na jednoslovné pojmenování jsou takřka totožné s reakcemi z roku 1918 a těmi pozdějšími v historii. Cesta k Česku, Čechii, v anglickém ekvivalentu Czechia byla dlouhá a překážkou na pomyslné cestě byl především nacionalismus i nejistota se svou vlastní národní identitou.