Co by zpívali potomci sudetských Němců na Eurovizi?

Každoroční hudební soutěž Eurovize pořádanou členskými státy Evropské vysílací unie tentokrát vyhrála Ukrajinka Jamala. S každou notou a slovem běhal mráz po zádech. V přímém přenosu miliony Evropanů naslouchali utrpení Stalinova řádění na Krymu, kdy pronásledovaní Tataři byli povražděni, nebo přinejmenším násilně odvlečeni do nehostinných oblastí kruté Sibiře.

Události z let 1944 se jednou provždy zapsaly do srdcí budoucích pokolení nesmazatelnou bolestí nad ztracenými generacemi, zavražděnými dětmi, jež neměly právo dospět, mladými děvčaty, které nikdy díky Kremlu nepocítily slast prvních polibků i objetí milujícího partnera. 230 000 nevinných lidí toužících pouze po klidném životě s rodinou muselo zakusit pachuť internačních táborů Stalinova režimu.  Zatímco v Evropě a zbytku světa panovala druhá světová válka, spojenec Západu cíleně likvidoval vše, co mu nebylo vhod. Na své si přišli Židé, místní Němci a mnoho dalších minorit, o kterých se ve světě nemluví.

[embedplusvideo height=”333″ width=”540″ editlink=”http://bit.ly/1XdDbGY” standard=”http://www.youtube.com/v/B-rnM-MwRHY?fs=1″ vars=”ytid=B-rnM-MwRHY&width=540&height=333&start=&stop=&rs=w&hd=0&autoplay=0&react=0&chapters=&notes=” id=”ep4231″ /]

Tataři to nemají jednoduché ani dnes ve fašizoidním režimu tolerujícím banderizaci, neonacisty a místní neofašisty. Mnoho příslušníků dříve pronásledované krymské minority se raději ke svým kořenům nehlásí z obav o svou budoucnost, život a zdraví.Tataři zapojení do Pravého sektoru, krajně pravicové strany Svoboda zabijí kohokoli, kdo by jen náznakem prozradil, že pocházejí z pokolení Tatarů, protože ukrajinští nacionalisté Tatary považují za rasově nečisté a tím pádem také podřadné.

Tataři byli pronásledovaní v minulosti a dnešek není o nic lepší. Sice je nikdo nežene do Bohem zapomenutých končin, ale stejně se jim nedostává svobody, demokracie a práva na majetek. Krym obsazený Rusy a ukrajinskými separatisty není o nic lepší než ten minulý režim. Lidé dostávají vyhrůžky, jsou přepadáváni na ulicích a doslova se bojí veřejně přiznat ke svým kořenům, protože večer by mohli přijít zakuklenci a všechno by skončilo špatně. Tatarská komunita organizovaná do nejrůznějších spolků se rozpadá, děti se nevyučují tatarštině, raději jazyk svých předků ani nepoužívají, pokud nemusí.

Je smutné, jak moc dokáže lidstvo být odporné, kruté, nenávistné i k obyčejnému nemluvněti. Jamala ve své písni zpívá

Když cizinci přicházejí …
jdou do vašeho domu,
zabijí všechny,
a říkají,
jsme nevinní,
nevinní

Kde je vaše svědomí?
Lidskost pláče.
Myslíte si, že jste bohové.
Ale všichni umírají.
Nepolykejte mou duši.
Naše duše

Mohli bychom budovat budoucnost
Tam, kde jsou lidé svobodní
k životu a lásce
Nejšťastnější období.

Kde je tvé srdce?
Lidstvo povstane.
Myslíte si, že jste bohové
Ale všichni umírají.
Nepolykejte mou duši.
Naše duše.

Kritici naklonění Putinovi, velkému Rusku a stalinismu hovoří o politizaci velmi populární show, ale ten text o několika řádcích je skutečně v doprovodu hudby velmi drásající a působivý. Zvláště, když si uvědomíte, co se za těmi slovy skrývá. Není to jen skrumáž písmen, ale realita současnosti a minulosti. Když se chystá genocida, bohové přestávají existovat a přicházejí satanské bytosti, jež ještě včera klidně učily vaše děcko násobilce. I když se to nezdá, ke genocidě máme jako Češi velmi blízko.

Naši předci se jí dopustili na sudetských Němcích, na kterých pod taktovkou Edvarda Beneše a dalších pohlavárů probíhal zlověstný lynč.

Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás

Edvard Beneš 13. května 1945 v deníku Čin

V jistém ohledu bylo československé řádění horší, protože miliony se posílaly pryč do rozbombardovaného Německa. Tisíce, možná statisíce lidí byly povražděny. Dodnes se více jak 220 000 sudetských Němců pohřešuje…..pravděpodobně byli zabiti. Polévání dehtem, zapalování, topení, uřezávání uší, pohlavních orgánů, znásilňování, házení do řeky, hromadné bití, hlad, nemoci z podvýživy, infekční choroby, pochody smrti…..to všechno byl průvodní jev československého odsunu Němců. Nebraly se ohledy na děti, nemluvňata……Jamalina píseň by se hodila také pro genocidu Němců v poválečném Československu.

Když přišli cizinci, přicházela smrt, ponížení, vyvraždění celé rodiny……..rozzuření Češi, Slezané, Moravané zabíjeli, neměli morálku…..lidstvo plakalo….ženy prosily o životy svých dětí, ale marně, protože přicházející  bestie neměly slitování. Ti sudetští Němci byli také ve valné většině nevinní………..

Co by v osudný finálový večer na Eurovizi zpíval potomek sudetských Němců? Možná by přitvrdil, vyjmenoval všechno to bezpráví, bolest, beznaděj, ve které si rochnily davy fanatiků v davovém šílenství. Ukrajinská Jamala svým příběhem přináší vzpomínky na naše vlastní národní kruté genocidy, kterých jsme se na druhých dopustili. Možná právě v tento okamžik bychom si měli unisono říct “již nikdy více”. Podobně by na tom byli zcela určitě Poláci s Francouzi, jež se genocidy na Němcích dopustili také.

Bylo by nádherné, kdybychom jednou provždy budovali jen svět pro život a lásku, ale to by lidé nesměli mít v sobě ukrytou bestii, jež ve svém záchvatu jako mytický Kronos spolkne všechno krásné v okolí.