Je třeba vzdát úctu všem bojovníkům proti nacismu a nikoli jen Američanům

Tento den si připomínáme osvobození od nacismu. Je to vzpomínka na opravdové hrdinství našich předků, kteří obětovali svůj život za Československo, které tehdy znamenalo mnohem víc, než jen stát bez vlastností a ducha národa. Tehdy ještě před více než sedmdesáti lety byli lidé vychováváni v čest a hrdost, na kterou většina z nás dávno zapomněla. Je třeba vzpomínat na bojovníky proti nacistické tyranii, protože tato tyranie se jako perverzní zombie navrací do jednadvacátého století skrze fanatiky nově vzkvétajícího extrémismu.

Je třeba si připomenout, že proti zlu je nutné stát čelem, a to i za cenu ztráty života. Hrdinové minulosti dobrovolně narukovali, dobrovolně se postavili nenávisti, aby pomohli svým spoluobčanům sejmout břímě nacismu. Jak je smutné, že se Česká republika nedokáže o tyto hrdiny náležitě postarat. Politici si hrají na slepce a čekají, až zemře poslední účastník bojů Druhé světové války. Vláda ani prezident neprojevuje náležitou úctu válečným hrdinům minulosti. Přitom, kdyby nebylo těch osmdesátiletých staříků, nebyli bychom tu ani my, protože by nacistická zlovůle vyhladila český národ do posledního muže a ženy.

Místo oslav stále více dochází k dehonestaci obětí bojů za svobodu. Politika ovládá historické výklady, ve kterých je Americká armáda pokládána za jediné osvoboditele vlasti. Vejvodova Škoda lásky v podání american boys se line z veřejnoprávní televize, aníž by zazněla jakákoli slova díků Rudé armádě, která má podíl na osvobození 75 % území Československa.  Rukama  nacistických okupantů zahynulo na 360.000 našich spoluobčanů. Druhá světová válka nám přinesla větší lidské oběti, než měly Spojené státy americké.

Při osvobozování Československa padlo 144 000 vojáků Rudé armády, 33  000 vojáků Rumunské armády, 180 příslušníků Americké armády a 79 příslušníků Polské armády. Těmto všem je třeba vzdávat čest a nekonečná slova díků. Těmto všem, a nikoli jen vybrané sortě politicky výhodných, je třeba projevit náležitou úctu. Jakékoli lži o tom, kdo osvobodil to, či ono město, jsou tragikomické vysmívání se hrdinům českého národa. K osvobození Československa přispěli také samotní Češi bojující v RAF, Americké armádě, či Rudé armádě. Z československého armádního sboru založeného v Buzuluku, padlo při osvobozování naší vlasti přes tři a půl tisíce vojáků. I těmto lidem je třeba děkovat a projevovat náležitou úctu.

Osvobození Rudou armádou není trapnou epizodou ani nějakou nahodilou událostí, nad kterou bychom měli cítit vlnu studu. Rus jako hrdina je mediálně a celospolečensky nepřijatelným údajem. Rusové přeci nemohou být hrdiny. Jejich místo je obydlené chlapci ze zaoceánských Států. V historické paměti jsou Rusové vytěsňováni, zatímco se jediné slávě dostává Američanům, a to i na místech, kde Americká armáda nikdy nepůsobila.

Bohužel je také pravdou, že se Rudá armáda na území Československa často chovala jako skupinka barbarů, kteří jen znásilňovali a okrádali obyvatelstvo Československa. Osvobozovací armáda tak častěji připomínala další okupanty, než nějaké osvoboditele. Tento historický fakt je často opomíjen a nemělo by se na něj zapomínat. To ovšem neubírá nic na hrdinství padlých a bojujících vojáků.

Pohled bojujícího vojáka na celé dění byl jiný než člověka neznajícího hrůzy válečných polí. Pokud by si voják neukradl jídlo, často by také žádné jídlo nedostal, protože se lidé oprávněně vojáků báli. Český tankista ve službách Rudé armády, účastník bojů za osvobození Ostravy, dnes v jednom dokumentu řekl: “chovali jsme se jako smyslů zbavení, tenkrát jsme se chovali, jako kdybychom nebyli lidmi, Rusové byli také jen lidé a chtěli si užít, proto kradli a proto znásilňovali, nelze jim to mít za zlé, protože tehdy byla válka”

Duše vojáka byla zvrásněna vážnými psychickými traumaty, která ubírala na lidskosti. To, co bylo pro vojáka běžné, bylo pro civilistu traumatické. Pro mnohé z traumatizovaných vojáků neměl lidský život žádnou cenu, protože se svět smrskl na zabij, nebo budeš zabit. Byl to paradox, ve kterém se obyvatelé po poražení nacistů skrývali před nebezpečnými zachránci, kteří se následně chovali jako smyslu zbavený dobytek a nikoli jako lidské bytosti. Stejně se chovali také američtí vojáci, kterým velení před příchodem do Československa přikázalo chovat se mnohem kultivovaněji než bylo zvykem v ostatních osvobozených státech Západu.

I to patří do vzpomínek 8. května. Neměli bychom zapomenout také na oběti zlovůle některých zachránců. Bohužel, i toto patří do květnových a dalších následujících dnů české a československé historie. Neměli bychom také zapomínat na partyzány, kteří dávno před zahraničními armádami přispěli k nahlodání nacismu. Neměli bychom zapomínat, že se na zániku nacismu podíleli také Romové, kteří sloužili ve jménu republiky proti nacistické zlovůli.Viz. například Josef Serinka z Plzeňska a mnoho dalších.