Kvalitám Karla IV. vnucujeme hodnoty 21. století, i když původně měly odlišný význam

Karel IV. je ideálním subjektem čecháčkovského nacionalizování. Poskytuje zidealizovaný životopis, ve kterém se davům nabízí zbožný mnich následovaný pravdomluvným a stoprocentně chrabrým králem, jež kvůli českému zájmu klidně z Prahy vytvořil centrum Svaté říše římské.

Téměř nikdo se nestará o realitu, natož o lidskou podstatu vzpomínaného politika. Kulhající Zeman se společníky odemkne místnost s korunovačními klenoty, Praha zahájí oslavné dny, nacionalisté si přečtou články v českých denících a historici budou v tichu mírně kroutit hlavou nad nesmysly, jimiž se ve svátečních časech plní veřejný prostor.

Společnost chce vypravování o ideálu, do něhož by se zamilovala každá žena na první pohled. Mužný panovník s plnovousem a charismatickým pohledem je zaručujícím tahákem k vyšším výdělkům. Na své si přijdou vydavatelé komiksů, účelových článků v celostátních médiích, pořadatelé oslavných tyjár………člověk, o kterém bychom ztěží mohli tvrdit, že se jedná o Čecha, nyní bude natřen českou trikolorou a dokonce bude symbolem veškerého češství, i když idea národů a jejich rozdělení spatřila světlo světa až v průběhu osmnáctého století. Sedm set let od narození jednoho z Lucemburků je ryzí ukázkou nacionalismu, jež sám o sobě nikdy v historii nebyl nositelem ničeho dobrého.

Češi 21. století považují Kavla IV. za skvělého panovníka podle svého vlastního ideálu dobrého vladaře, který rozhodně nemá nic společného s dobovými hodnotami a návody na to, jak být skvělým králem, nebo císařem v prostředí středověku. Ideálem dobré vlády je v současnosti ve většině případů demokracie, tolerance a ochota přistoupit na kompromisy……jenže středověk takové hodnoty po králi, natož císaři ani přinejmenším nevyžadoval. Dokonalá vláda panovníka čtrnáctého století představovala spravedlivého, mírotvorného, zbožného, moudrého, uměřeného, teologií obdařeného krále. Jenže při výčtu těchto vlastností nesmíme zapomínat, že význam jednotlivých rysů kvalitního vládce se obsahově liší od toho, co dnes za jednotlivými výrazy vidíme.

Být spravedlivým znamenalo ve čtrnáctém století trošku něco jiného, než dnes. Podobné je to s dalšími položkami skvělého vládnutí.

Od krále 14. století se očekával:

  • náboženský fanatismus,
  • podpora “zvyků”, mezi které patřily pogromy vůči Židům, s nimiž král zacházel jako s kusem nesvéprávného hadru, a díky nimž si vladař kupoval přízeň šlechticů a mazal jednotlivé královské nebo císařské dluhy,
  •  dobrý král měl povinnost ochraňovat svatá místa a rozšiřovat svou moc, například vojenskými výboji. To samo o sobě vyvolávalo větší chudobu, chaos, nespravedlnost, nedostatek jídla, docházelo k šíření infekčních nemocí a tvorbě epidemií
  • být dokonalým králem představovalo také krutost vůči odpůrcům, opozici, jiným panovníkům i šlechticům, kteří si dovolili mít odlišný názor neslučující se s názorem vladaře. Důležitý byl trůn, kvůli kterému panovník použil klidně i nástrojů mučení v případě vyzrazení spojenců vladařových nepřátel. Subjektem krutého zacházení v případě rodových sporů často byli také samotní členové rodiny,
  • justiční spravedlností panovníka byla myšlena spravedlnost k náboženskému kléru a šlechticům. V žádném případě nešlo o spravedlivé tresty pro obyčejný lid

Při smýšlení o Karlu IV. musíme zapomenout na současný hodnotový žebříček hodnot, protože jinak bychom museli říct, že Karel IV. byl rasista, antisemita, náboženský fanatik, uzurpátor, nevděčný syn bojující s vlastním otcem o moc, tyran, despota milující diktaturní styl vlády, okupant, vrah…….vskutku takový výčet z dnešního úhlu pohledu není nijak skvělým dokladem o lidských kvalitách českého krále a římského císaře. Kupodivu, i když není pohled na Karlovy kvality z pohledu dnešních hodnot věcně správný, je kvalitám správného a spravedlivého krále nasazován dnešní význam…..není to zvláštní?

Karel IV. se nijak neodlišoval od svých vladařských vrstevníků. Nedělal nic výjimečného, co by ostatní králové nebo šlechticové nedělali. Karel IV. po sobě nezanechal historické zdroje, které by o jeho vládě referovaly nezávisle a nezaujatě. Karlův životopis, napsaný jeho rukou, se skládá z dvaceti kapitol. Samotná životopisná kniha je rozdělena na dvě části. 1. – 14. kapitola se zabývá dětstvím, mládím, dospíváním a sahá do roku 1340. Je psána v první osobě a blíží se vyprávění. Kapitola 15 – 20 je psána ve třetí osobě a sahá do roku 1346, kdy se mladý Karel stal římským a českým králem. Čtenář se nedozví nic o boji s otcem o moc, nepozná zápornou stránku vladařovy osobnosti, nebo cokoli nelichotivého. Od fanatické zbožnosti se odvíjí veškeré další vnímání Karlovy osobnosti. Náboženství a politika byla věcí neoddělitelnou. Fanatický příklon k náboženství mladý král a císař projevuje až po roce 1346.

Karel IV. nebyl laskavým a odpovídal své době…….proč není vnímána realita, ale něco naprosto neexistujícího? Možná je to proto, že se snažíme kulturu současnosti napasovat do kultury minulosti, protože sami máme problém s vlastní identitou a potřebujeme ideál, o který bychom se mohli s hrdostí opřít.

SDÍLET