Monarchismus je stejně nebezpečný jako ultranacionalismus

22. května 2016 zemřel jeden z nejznámějších zastánců monarchismu v Česku Téměř nikdo by do notoricky známého autora Macha a Šebestové neřekl, že se jedná o vyznavače extrémismu. Z úcty k Rakousko-Uhersku nosil knír a věřil, že v období mocnářství byl svět krásnější, růžovější a vůbec pestrobarevnější, přesně tak, jak to většina z nás zná z Haškova Dobrého vojáka Švejka.

Přeci jenom s pohádkami o minulosti se žije mnohem lépe, než s vědomostmi o skutečném stavu věci. Idealizace nemající nic společného se skutečností jsou pravděpodovně také jedním z hlavních důvodů, proč většina z nás považuje monarchismus za neškodnou, možná bláznivou záležitost, které se věnuje jen malá část komicky vypadajících podivínů.

Monarchismus je ve své podstatě velmi nebezpečnou součástí krajně pravicového politického spektra. Radikální myšlenky si pod rouškou královské, císařské koruny klestí cestičku za svými fanoušky. Odpůrcům republiky a republikánství víra v krásu zemského uspořádání přináší naprosto totožné hodnoty, jakými se prsí do dálky například nacionalismus nebo některé verze českého neofašismu, s nímž se poslední dobou zvláště na sociálních sítích našinec setkává doslova na každém kroku. Kulturní šovinismus, náboženský fanatismus klerofašismu společně s rasismem tvoří základní páteřní síť českého monarchismu. Vládcem od Boha zůstává Habsburk, zatímco obyčejný uprchlík je považován za okupační armádu, vůči které by se mělo české království s dalšími zemskými oblastmi bránit přímo na hranicích zuby nehty. A pokud by někdo nesouhlasil s Vídeňákem jako novým Pánem, může se král vytvořit z některého z “revolucionářů”, u něhož je předpoklad dokonalého češství.

Monarchisté věří, že nacionalista bojuje za existenci republiky, zatímco se o skutečné zájmy národa, jeho historii a kulturní zvyky vůbec nezajímá. Koruna na hlavě prezentovaná dědičným vládcem představuje sny o slávě bývalých královských dob, kdy čeští vladaři proslavili země Koruny české daleko za hranicemi celého panství. Snad i proto se monarchismus obrací do historie, kterou si vykládá po svém. Pravda se mění a je nahrazována lží, polopravdou, nadsázkou i nacionalistickými pohádkami, kdy život v království byl tisíckrát hezčí, než nějaké republikánské zřízení, za které bojují například také přihnědlí nacionalisté v okolí.

Monarchismus spatřil světlo světla v České republice záhy po pádu komunismu, kdy iniciativa České děti zahájila svou činnost. Začátky odpůrců republiky se nesly jak v recesistické, tak naprosto vážné podobě. Studenti organizovali pochod, ve kterém se vysmívali rakouskému mocnářství, zatímco novopečení rádoby politici celou záležitost brali navážno. V 90. letech 20. století bylo založeno monarchistické hnutí Koruna Česká, jež se později přeměnilo na politickou stranu. V letech 2000 – 2003 vytvořilo royalistické hnutí, které se pravidelně až do současnosti účastní pravidelně nejrůznějších voleb. Ještě před necelými osmi lety korunkáři iniciovali petici “Zrušmě prezidenty”, kdy se odstraněním úřadu hlavy státu měla vytvořit cestička k obnovení tradice českých králů. V roce 2010 vzniklo Sdružení monarchistů se sídlem v Brně jako společenství monarhcistů zemí Koruny české.

Příklon českých monarchistů k extrémismu je tragikomický, zvláště pokud si uvědomíte, že značná část rakouských monarchistů skončila v koncentračních táborech nacistického Německa. Politické hnutí  Koruna Česká v programu sice neobsahuje prvky rasismu, nacionalismu, nebo klerofašismu, ale monarchisté z obecného úhlu pohledu téměř vždy tyto hodnoty vyznávají jako součást svého uvažování. Možná právě proto není problém v monarchismu spolupracovat takřka s každým, kdo o to projeví zájem. Budou-li mezi spolupracovníky neofašisté, neonacisté, čechoslovakisté, nebo nacionální bolševici je naprosto jedno. Pokud se všichni budou řídit společnými body, je možné jednotlivé rozdíly ve jménu jednoty přehlížet. Právě v tom je věc monarchismu velmi nebezpečná a dosti nevyzpytatelná.

Monarchismus přivádí naší zemi do minulosti a jako brzda je monarchista ochoten přehlédnout absolutismus, stejně jako je připraven jásat nad jinou, demokratičtější vládou obnoveného království. Naštěstí monarchistické vidění světa nikdy nezískalo ve volbách velký počet hlasů. A tak je to dobře, protože radikálů je v Česku stále víc než dost.