Poslanec Ženíšek přináší do Česka korespondenční způsob voleb

Korespondenční hlasy rozhodly v rakouských prezidentských volbách. Krajně pravicový, silně populistický a nesnášenlivý kandidát Svobodných díky tomu dostal přes prsty. Radikálové si mohli nechat zajít choutky na vídeňský Hofburg. Sociální sítě zaplavila vlna všetečných dotazů následovaných typicky neinformovanými odpověďmi, ve kterých kandidát zelených vyhrál, protože ho volili cizinci, pro pro které je korespondenční forma hlasování určena.

Český volební systém prozatím korespondenční styl voleb nezná, noviny si nedělaly těžkou hlavu s vysvětlováním, a tak není divu, že následně vznikají dezinformace, ve kterých se může kdokoli ztratit. Volební systém v Česku je svým způsobem zastaralý, protože nedovoluje to, co je běžné ve dvaceti čtyřech zemích Unie. Volič z Prahy může leda tak vyplnit hlasovací lístek, nakráčí do hlasovací místnosti, aby následně obálku vhodil do hlasovací urny. Jednoduchý úkon si žádá mnoho času, a dokonce nutí aktivního voliče setrvávat v nepřízni počasí. Velká Británie, Spolková republika Německo, Estonsko, Rakousko, Španělsko, nebo Itálie nabízejí volby mnohem modernější, levnější a flexibilnější. Lidé si mohou na úřadech zažádat o korespondenční formu volení, kdy postačí vyplněný hlasovací lístek poslat v obálce na příslušný obecní úřad, který zásilku následně odevzdá příslušnému statistickému úřadu. 

Volit tímto způsobem mohou cizí státní příslušníci, ale také domácí obyvatelé toho času pobývající například mimo svou vlast. Korespondenční forma je určena pro pohodlí občana, jemuž je díky korespondenci umožněno volit, aniž by musel v případě pobytu v cizině stovky, tisíce kilometrů cestovat na příslušný zastupitelský úřad. Původně korespondenční způsob volení byl vyhrazený diplomatům, vojákům, posádkám plavidel, dělníkům na stavbách, zaměstnancům Evropské unie, OSN nebo jiných mezinárodních institucí. Teprve poté se tento způsob zasílání hlasů rozšířil i na ostatní obyvatelstvo.

Jak již bylo řečeno, část korespondenčních voličů mohou představovat cizinci s domácím občanstvím, ale podstatnou roli mezi korespondenčními voliči sehrávají také místní obyvatelé, jež nemohou, nebo nechtějí navštívit příslušnou volební místnost. 

Paušalizace vztahující se pouze na cizince je nesprávná a velmi zavádějící. Chtěl by snad někdo vzít krajanům šanci na pohodlné volby bez nutnosti cestovat stovky kilometrů na zastupitelské úřady? Rakušané žijící v zahraničí nejsou cizáky a měli by mít možnost zasáhnout do dění ve své vlasti. Podobně by stejnou šanci měl dostat český volič. Krajané v zahraničí sice od roku 2000 mohou volit, ale musejí kvůli tomu podstupovat strastiplnou cestu na daleký úřad. České korespondenční volby jsou na obzoru. Jejich předkladatelem je poslanec za TOP09 Marek Ženíšek, jež sněmovním tiskem 676/0 přivádí do parlamentních, komunálních, ale také prezidentských voleb možnost korespondenčního hlasování. Návrh příslušného zákona byl 18. prosince 2015 rozeslán poslancům. O tři dny později se k novým částem paragrafů vyjádřila neutrálně vláda a své stanovisko 19. ledna 2016 rozeslala zákonodárcům. Náhoda tomu chce, že se právě den po rakouských prezidentských volbách bude korespondenční forma voleb projednávat na 47. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 24. května 2016.

Ženíškův návrh je jednoduchý. Úřad na voličem zadanou adresu pošle “voličský balíček”, ve kterém se bude nacházet poučení, identifikační lístek, volební lístek a dvě obálky. Volič vyplní identifikační lístek společně s volebními lístky, které následně uloží do obálky. Pokud si volič na volby vyžádal voličský průkaz, přiloží jej společně s identifikačním lístkem a hlasovacím lístkem v obálce do druhé korespondenční obálky a následně na vlastní náklady zašle na adresu konkrétního úřadu. Přihlásit se ke korespondenční formě volení může zájemce jak osobní návštěvou obecních, nebo městských úřadů, tak elektronickou formou pomocí datových schránek, nebo písemnou formou. Spoluobčané žijící v zahraničí tak nemusí navštěvovat zastupitelský úřad dvakrát(jednou pro voličský průkaz, podruhé odevzdání volebních lístků v prostorách zastupitelského úřadu).

Cesta ke korespondenčnímu hlasování nebude jednoduchá. Z neutrálního doporučení vlády je vidět, že Sobotkův kabinet není kvalitou předkládané legislativy nadšen, ani znechucen. Korespondenční volby přinášejí další rizika, která se v “tradičním způsobu nenacházejí”. Ostatně také kvůli nim je stanovisko vlády neutrální.  Ministři nejsou pro ani proti. Bude velmi důležité, jak se k celé problematice zákonodárci postaví.  Korespondenční forma je pouze formou doplňkovou a nijak nenahrazuje doposud existující styl volení.

Nedostatky chystané novely volebního zákona umožňující korespondenční volení by se daly shrnout do několika bodů:

  1. Málo času na vyplnění, odeslání a doručení hlasu: návrh zákona stanovuje, že volič se musí přihlásit 35 dnů před konáním voleb. Úřad má poté 10 dnů na zpracování žádosti a odeslání materiálů statistickému úřadu. Volební lístek má 25 dní na to, aby došlo k zaškrtnutí kandidáta voličem, vložení do obálky a odeslání. V mnoha zemích poštovní služby fungují mizerně a volební lístek by mohl přijít na úřad mnohem později než za 25 dní. Na Slovensku je lhůta na korespondenční hlasování o 15 dnů delší a volič se může ke korespondenčnímu způsobu hlasování přihlásit ihned po vyhlášení voleb.
  2. Částečně nevhodný je také ideový přístup Ženíška a jeho týmu, kdy se v důvodové zprávě k navrhovanému zákonu píše: “Navrhujeme zavést korespondenční volbu jen v těch volbách, kde nákup hlasů de facto nehraje roli”…….to je naprostý nesmysl zbytečně shazující dobře myšlenou novelizaci do horkých kamen. Teoreticky se hlasy dají kupovat v jakýchkoli volbách, tedy i těch korespondenčních.
  3. Vláda ve své důvodové zprávě uvádí, že není řešena otázka případné manipulace s vůlí voliče: v případě korespondenční volby podle mínění ministrů chybí garance toho, že volič není při volbě pod nátlakem nebo vlivem jiné osoby……jenže to není jisté ani u klasického způsobu volení, kdy klidně doma může partnerka roztrhat volební lístky a svého manžela donutí k volbě strany, jež by si volič nikdy sám nevybral. 
  4. Korespondenční forma voleb v návrhu poslance Ženíška není podle názoru vlády zajištěna proti podvodům:  ale to není ani klasická forma voleb. Voličský průkaz je papírová průkazka s razítkem, který není příliš složité padělat. Podvodů se může dopustit prakticky kdokoli. Volební komise nezjistí, jestli občan s desetkrát rozmnoženým voličským průkazem nevolil na deseti místech v oblasti.
  5. Návrh zákona nespojuje se zasláním hlasovacích lístků pro korespondenční hlasování zánik oprávnění voliče hlasovat ve volební místnosti:  návrh zákona skutečně výslovně nezakazuje v případě korespondenčních voleb volit ve volební místnosti, ale v praxi je takové dvojí volení prakticky nemyslitelné.
  6. Navrhované ustanovení § 5 zákona o volbách do Evropského parlamentu umožňuje korespondenčně hlasovat jen občanům České republiky a nikoli občanům jiného členského státu Evropské unie s bydlištěm v České republice: to je v rozporu s čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. V tomto ohledu se opravdu jedná o vážné nedostatky, které by se daly změnit pozměňovacími návrhy. 
  7. Návrh zákona obsahuje části, které nejsou uvedeny v důvodové zprávě:  v tomto případě se jedná pouze o formální nedostatky
  8. V návrhu zákona chybí přechodná ustanovení, která by upravila, jak bude postupováno v případech, kdy by navrhovaná úprava nabyla účinnosti v době po vyhlášení voleb: zde se jedná o čistě formální záležitost, kterou je možné bez problémů doplnit
  9. Obecná část důvodové zprávy je zpracována v oblasti finančních a hospodářských dopadů nedostatečně: podle tvrzení vlády není jasné, jak to bude ve volbách do Evropského parlamentu a nejsou zohledněny finanční dopady korespondenčního volení na rozpočty obcí a měst, které by zásilkou do vlastních rukou byly zcela nepochybně finančně zasaženy.

Nicméně i přes několik jasných nedostatků předkládané novelizace volebního zákona bychom neměli promarnit příležitost, tak jak tomu bylo v roce 2005, kdy se neúspěšně o korespondenční formě voleb hlasovalo. Senátní návrh díky ODS a KSČM neprošel. Tenkrát se úprava zákona týkala pouze voleb do Poslanecké sněmovny a korespondenčně mohli volit jen Češi žijící v zahraničí déle než 50 dní.  Neexistence korespondenčních voleb vytváří v demokracii společenský deficit, který by bylo správné zacelit. Proto by poslanci měli hledat cesty k uzákonění korespondenčního volení v Česku.