Zajímá romské aktivisty s českou vládou ve věci Let u Písku realita, nebo ideologická fikce?

Lety u Písku jsou smutným mementem……hořkou pilulkou české a československé politiky, se kterou si neví dost dobře rady ani současná vláda. Nacionalismus nedovolil o Letech u Písku hovořit podle historických reálií, stejně jako někteří romští aktivisté neradi vidí, když se veřejnost přiklání k faktům, a nikoli k zastaralým informacím například Vojenského topografického ústavu v Dobrušce, na základě jehož údajů dochází k místopisnému určení koncentračního tábora.

Jako kdybychom všichni měli mlčet kvůli nějakému vyššímu cíli, jež by měl zůstat jednou provždy nedotčen. Romští aktivisté mají nalajnované noty s jmennými seznamy…….spolu s nimi v rukách drží plánky koncentráku vycházejícími z údajů poválečných vojenských topografických ústavů…….tak proč bychom se měli nějak výrazněji rozčilovat. Za zády celého příběhu dýchá populismus i účelovost, ve které nejde ani omylem o oběti fašistického běsnění československých četníků, jež z vlastní iniciativy protektorátních úřadů posílali na smrt tisíce spoluobčanů.

Chce vůbec někdo vyřešit situaci Letů u Písku? Myslí někdo na obětí holocaustu, nebo lidskou stránku problematiky? Evropská unie společně se Spojenými národy několikrát požadovala odstranění vepřína, přesto k tomu nedošlo. Každý rok se konají pochody, ale skutek utek. Čekají snad romští aktivisté s českou vládou na to, až mezinárodní organizace vezmou odněkud peníze a samy zahájí diskusi s majitelem vepřína? Takové sny jsou nereálné. Chtít musíme především my všichni. Možná až si uvědomíme, že žádné tábory My a Oni neexistují, tak konečně sáhneme ke správným krokům.

S českým nacionalismem se ve věci Letů u Písku střetává osobní záměr současníků, jež si na problému koncentračního tábora v blízkosti vepřína pěstují svou vlastní kariéru, aby následně v období slavnostních setkání promlouvali do televizních kamer jako největší zastánci Romů na světě. Obleky, kravaty, pozvaní hosté, nebo dokonce ministr pro lidská práva jsou hezkým zpestřením jarních dnů, ale ve skutečnosti nic nevyřeší. I přes Dienstbierova slova je navýsost jasné, že Sobotkův kabinet nehodlá Lety u Písku jakkoli řešit, protože se jedná o “velmi složitý podnik”, k jehož vyřešení brání především uznání vlastní historické viny, ve které Čechoslovák není pouze obětí nacistické zlovůle, ale její faktickou součástí a především iniciátorem.

Genocida Romů ukázala, že holocaust není doménou německých nacistů, ale že se ho může dopustit prakticky kdokoli, pokud k tomu jsou ideologické předpoklady. Holocaust je nebezpečím minulosti, ale také současnosti. Tím spíše bychom měli sledovat dění kolem Let u Písku. Česká republika se společně s českou společností neumí vypořádat se zápornými aspekty své vlastní historie. Nevládní organizace Konexe raději tancovala před branami notoricky známého prasečáku, místo toho, aby vytvořila akceschopný projekt, s jehož pomocí by mohlo dojít k částečnému napravení křivd, do kterých bezesporu patří architektem Šindelářem v roce 1979 postavený velkovepřín, jehož existence se zápachem ponižuje památku Čechoslováky povražděných Romů.

Lety u Písku jsou kulturní památkou a pietním místem zároveň, zatímco například Lidice, pod jejichž správou Lety jsou, mají statut památníku. Možná právě v tomto slovíčkaření je na první dobrou vidět přístup společnosti k romskému koncentračnímu táboru, do jehož názvosloví se památník nedostal. Proč u jednoho památníku k uctění obětí promlouvá prezident republiky, hraje tam kapela, politici si podávají ruce a státní televize poskytne dostatečný prostor ve večerních zprávách…zatímco na pietním místě skonu Romů se nic takového neodehrává? Proč není popírání romského holocaustu trestané stejně jako popírání holocaustu Židů?

Nevyrovnání se s vlastní historií vytváří toleranci ke zpochybňování, znevažování a mnohdy dokonce k podpoře extrímistických postojů, jež z obětí koncentračních táborů vytvářejí “nemakačenky, nemocemi prolezlé existence uzavřené mezi stěnami jednoho z ubytovacích zařízení” fašistické vlády nacisty okupovaného státu.

Co jsme to za lidi, když se jako společnost neumíme poklonit obětem zlovůle? Na místě Romů mohl a v budoucnosti může být kdokoli. Úctu s adekvátním pietním místem si zaslouží kdokoli, kdo byl povražděn ve jménu politiky fašismu, rasismu, islamofobie, antisemitismu…….