Zruší Keňa ve jménu repatriací největší uprchlický tábor v zemi?

Hrátky s lidskými právy jsou velmi nebezpečné. Ve jménu “uprchlické krize” se vytváří tlak na změnu mezinárodního práva, které mimo jiné obhajuje také oběti válek před dalším pronásledováním. Migrující lidé přestávají mít právo na volbu země, ve které chtějí zůstat, zatímco na povrchu veřejného dění prorůstávají choutky na populistické kroky vedoucí k dalšímu porušování lidských práv.  Členské státy Evropské unie se mohou vykoupit z povinnosti přijmout uprchlíka, jako kdyby najednou lidé z politického rozhodnutí zůstávali pouze nehmotným zbožím, se kterým se napříč kontinentu obchoduje. 

Dehumanizace s sebou přináší ohrožení života, ve jménu jehož se některé státy světa mohou rozhodnout na ukončení péče u uprchlíky. Když evropské země mohou za bakšiš poslat lidi v nouzi do “horoucích pekel”, potom to může udělat jakákoli jiná země na světě. Nedávno keňská vláda oznámila, že zavře v listopadu 2016 uprchlický tábora Dadaab, ve kterém se nachází na více jak 350 000 Somálců. Najednou, jakoby lusknutím prstů se všichni obyvatelé kýženého místa mají přesunout zpět do své domoviny. Proč by se o ně měla Keňa starat, když Evropská unie veškerou zátěž za úplatu v klidu přesouvá na diktátorem řízené Turecko.

Bylo pouze otázkou času, kdy se někdo zachová podobně jako Brusel. Navíc, Rada Africké unie nedávno ve své zprávě reportovala, že uprchlický tábor Dadaab je pro Keňu vážnou bezpečnostní hrozbou.

V horečce za honem po terorismu minulý měsíc Nairobi v tichosti, stranou médií vyčlenila Somálce ze statusu uprchlíků. Takže od těchto dnů somálští lidé v nouzi nejsou považováni za uprchlíky a mohou být klidně repatriováni tam, odkud přišli. Destrukce lidských práv v turisticky zajímavé destinaci pokračovala rozpuštěním ministerstva pro záležitosti uprchlíků. Ministerské povinnosti převzala pracovní skupina pro repatriaci uprchlíků, jejíž úkolem je vymyslet časově a materiálně nenáročnou metodu na přemístění všech uprchlíků v zemi.

Mohlo by se zdát, že už je všechno předem rozhodnuto a uprchlíci půjdou tam, odkud přišli. Neofašisté s neonacisty by se v takovém okamžiku zbytečně radovali. Keňa totiž ve minulosti několikrát hrozila uzavřením Dadaabu. Vláda věří, ze rozlehlá soustava táborů nabízí útočiště bojovníkům al-Šabáb. Jenže, ona to není až zas taková pravda. Každý velmi dobře ví, kde v hlavním městě bydlí wahhábističtí teroristé. Vlastní totiž v Nairobi luxusní domy, byty a dokonce si náklonnost veřejnosti kupují podporou nejchudších v okolí. Kdo by prásknul chlebodárce, když stoupenci al-Šabáb mají podle některých zdrojů pod palcem představitele keňské policie, armády a politiků……

Vyhrůžky vůči uprchlíkům jsou snadnější, než vyšetřování spojnic mezi představiteli moci a těmi, kdo v Somálsku a dalších zemích vraždí, loupí a znásilňují. Wahhábističtí radikálové mají v Keni na svědomí dva velké útoky. Jeden se odehrál v roce 2013 ve Westgate a další v roce 2015 v Garissa Univerzity. Nicméně, vyšetřovatelům se nepodařilo prokázat, že kořeny útoků vedou do prašných uliček Dadaabu, jež místním politikům dává prostor k populismu i vytváření obrazu ochránců národa, státu a svobody v zemi.

Keňa obecně má velmi velký problém s financováním péče o uprchlíky. V roce 2012 chybělo v rozpočtu uprchlického tábora 25 milionů amerických dolarů a dokonce v roce následujícím Světový potravinový program dvakrát snížil příděl potravin, i když počet obyvatel zmiňovaného místa vzrůstá.

Důsledkem těchto nedostatků Světový potravinový program nabádal keňskou vládu ke zvážení asimilační politiky, ve které by lidé dostávali keňské občanství a v nejrůznějších programech by se stávali právoplatnými členy místní komunity a prostory uprchlického tábora by se postupně vyprazdňovaly. V ekonomických potížích zmítající se Keňa opravdu potřebuje nějaký dlouhodobější program, ve kterém by se zlepšovaly podmínky obyvatel uprchlických táborů, případně asimilovaných uprchlíků, jež by se stávali rovnocennými členy keňské společnosti.

To by bylo možné, pokud by politici neměli potřebu hrát si na hrdinské ochránce před terorismem. Stát chce uprchlíky navracet, ale uprchlíkům se nechce domů, protože stále existuje nebezpečí smrti, znásilnění, válek, hladomoru……….keňská vláda si velmi dobře uvědomuje, že násilné repatriace nebudou vítány, proto podepsala se Somálskem a uprchlickou agenturou OSN dohody o dobrovolném navracení do vlasti. Dobrovolné navrácení není pro keňské politiky dostatečně rychlé. Program dobrovolných repatriací byl odstartovaný v prosinci 2014 a od té doby se do Somálska navrátilo jen na 14 000 lidí. Zklamání vyvolal také výsledek dárcovské konference v Bruselu.

Ačkoli chce Evropská unie investovat do turecké “pomoci” s uprchlíky miliardy eur, na repatriaci somálských uprchlíků v Keni přislíbila pouze 105 milionů amerických dolarů, i když vyčíslené náklady na repatriaci jsou o 400 milionů vyšší. 

To je poněkud zvláštní přístup mezinárodní organizace, jež se vehementně v médiích obává nového přílivu uprchlíků z Afriky.  Jinak se politici vyjadřují před televizními kamerami a jinak v místech, kam média nedosáhnou, nebo o která až tak moc nestojí.  Keňská vláda zrušila ministerstvo pro záležitosti uprchlíků, přitom není vůbec jisté, jestli takový krok byl v souladu s keňským zákonodárstvím……..ale co…..populismus si to žádá. Brusel sice nabídl 105 milionů amerických dolarů, zároveň se neptal na to, zda je zabezpečena bezpečnost uprchlíků v Somálsku, jejich obživa, vzdělání, lékařská péče…………doslova v přímém přenosu hrají evropští, ale také afričtí politici svou kantátu nezájmu, ve které starost o to, co bude poté, nepatří mezi základní otázky chystaných programů.

Repatriace zahájené keňskou vládou byly zpočátku omezeny na tři oblasti na jihu Somálska. Jenže od svého začátku v prosinci 2014 se oblasti určené pro repatriaci zvýšily na rovných devět. Na případné námitky mezinárodních organizací keňská vláda konstatuje, že pět let trvající intervence v Somálsku osvobodily značnou část Somálska a vytyčené oblasti jsou pro repatriační účely dostačující a naprosto bezpečné. Jenže OSN tvrdí něco jiného. Oblasti, do nichž má být více jak 350 000 lidí repatriováno, jsou stále pod “vládou” wahhábistických teroristů z al-Šabáb. Politika keňských zákonodárců vyzývá k nenávisti vůči Somálsku a všemu somálskému. Několik lidskoprávních organizací poukazuje na případy kontroverzně získaných souhlasů k dobrovolné repatriaci. Mnoho lidí uprchlo ze Somálska v roce 2011, kdy hladomor vyhnal spoustu lidí do prostředí keňského uprchlického tábora. Je naivní myslet si, že právě tito lidé se dobrovolně navrátí tam, kde zpřetrhali vazby na předchozí živobytí.

Uprchlický tábor Dadaab “odchoval” několik generací, jež nevidí v zemi zmítané válkou žádnou perspektivu, ani naději na šťastný život. Za 25 let existence největšího uprchlického tábora se chce Keňa postavit k lidským právům zády, podobně jak to dělají některé evropské státy Evropské unie.

Keňa se chce podobně jako Evropa zbavit svého “problému” bez ohledu na to, co se stane s uprchlíky v místech repatriace. Do Keni přední světová média tolik nevidí, a tak je možné očekávat ještě horší a nelidské zacházení s lidmi. 

Možná by bylo načase vymyslet nějaký alternativní program, ve kterém uprchlické tábory dokáží samy sebe uživit. Inspirací by mohla být Uganda, kde několik takových projektů bez větších potíží funguje. Uprchlíci výrazně přispívají k rozvoji ekonomiky a stávají se součástí místní komunity. Svět, zejména Keňa, by si měl uvědomit, že lidský život je mnohem důležitější, než ekonomické zájmy nejrůznějších filutů. Se zrušením Dadaabu dochází k ohrožení 350 000 lidí, které si keňská vláda bere jako své rukojmí pro získání finanční podpory humanitárně a bezpečnostně nejistých repatriací. To je velmi smutné, ale extrémizující společenství evropských států humanita zajímá stále méně.