Britské referendum nemusí znamenat odchod z Evropské unie

Urputná radost neofašistů, neonacistů a nejrůznějších nacionalistů nad britským referendem může sice být z jistého úhlu pohledu zábavná a vypovídá něco o pokleslosti demokracie na Starém kontinentě, nicméně trošku střídmější pohled na celé dění nemusí být tak tragickým, jak by se mohlo zdát. Hlasování o odchodu Londýna z Evropské unie nemusí znamenat Brexit a bývalá koloniální velmoc nemusí odcházet ze společného projektu, protože hlasování není pro britskou vládu právně závazné. 

Zatímco jindy extrémisté roní krokodýlí slzy nad neochotou státu učinit z referend právně závaznou záležitost, v britském případě hnědí vítači nedemokracie jednohlasně mlčí. Především žádná média o nezávaznosti nemluví, a tak si nevědomý nacionalista raději hraje na svém písečku, ve kterém se to tragickými scénáři nejrůznější povahy jenom hemží.

Jakékoli výsledky hlasování v referendu jsou ve Spojeném království doporučující, nikoli však přikazující a vláda se referendem může, ale nemusí plně řídit. 

Možnost odejít z Evropské unie je obsažena v článku 50 Lisabonské smlouvy:

  1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.
  2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.
  3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.
  4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie.
  5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.

Z výše uvedeného znění vyplývá, že členský stát si sám rozhodne, jak odstoupit z Evropské unie. Způsob odchodu a jak k němu dospět není nijak určen. Může se teoreticky jednat o referendum, hlasování v parlamentu, nebo jakýkoli jiný způsob. Podle britského právního systému není referendum závazné, ale doporučující. Nadále záleží na vládě, nebo politicích, jak se po výsledcích referenda zachovají. Druhý odstavec článku 50 Lisabonské smlouvy říká, že vystupující stát musí svůj úmysl vystoupit oznámit Evropské radě a od tohoto okamžiku se zahajuje proces vystoupení. Neexistuje žádný přesně určený způsob, jak z odchodu odejít, nebo jak přerušit proces usilující o odcházení z Bruselu. Z toho vyplývá, že žádost o odejití z Evropské unie je neodvolatelná a to je velmi nepraktické. Lhůta dvou let nabízí prostor k jednání, kdy úsilí o odchod nemusí být tak tvrdé a vážně myšlené, než jak se zdálo na začátku celého procesu.

David Cameron oznámil listopadovou abdikaci na svou politickou funkci s tím, že dalších jednání se musí zúčastnit někdo jiný, kdo s odchodem z Unie na celé čáře souhlasí.

Do listopadu 2016, tedy do abdikace Davida Camerona a převzetí premiérské funkce někým jiným, nepodá Spojené království oznámení o vystoupení Evropské radě

Jakékoli debaty o odchodu Velké Británie z Bruselu jsou naprosto předčasné, protože britští politici mohou využít situace, ve jménu které při jednáních padnou na bruselskou politiku návrhy, o kterých by si diplomaté jindy mohli nechat jenom zdát.

Do celého dění vstupují úvahy o tom, co je politicky proveditelné, účelné a výhodné.

Své k tomu všemu pravděpodobně řekne parlament, který rozhodne společně s vládou o dalším postupu po světoznámém referendu.  Politici mohou v kuloárních vyjednáváních přijít s dalším balíčkem úprav, jež by Ostrovům přinášely v rámci osmadvacítky speciální postavení. V návrzích mohou padnout účelové nápady, ve kterých by něco starého zůstalo, zatímco něco nového by přicházelo. Parlamentní tanečky v rámci “odcházecí” komise mohou trvat dva roky nebo ještě déle. Navíc politický jízdní plán na další život v nebo s Evropskou unií může provázet další doporučující referendum, ve kterém by Londýn v rámci osmadvacítky vypadal jako královna Koloběžka, kdy by se vlk nacionalismu nažral a koza by zůstala celá.

Lisabonská smlouva je mezinárodním právním dokumentem a jednotlivé její části mohou být nahrazeny jinou mezinárodní dohodou, nebo smlouvu, jež by klidně Británii navracela i po zahájení procesu odcházení zpátky do lůna Evropské unie. Možné je prakticky cokoli……stačí, aby v rámci dohod a jednání vznikla příslušná politická ochota.

Do britského vyjednávání vstoupí jednotlivé členské země osmadvacítky, které využijí situace a k britským návrhům dodají své vlastní nápady oslabující vliv Bruselu na národní politiky jednotlivých zemí. 

To by mohlo být v rámci nacionalismu velmi nebezpečné, protože solidarita dnes často nacházející se pouze na papíru může zmizet úplně i z černi písmen jednotlivých nařízení. Může dojít k devalvaci mezinárodního práva a ohrožení lidských práv především uprchlíků, žadatelů o azyl a migrantů za prací. Nacionalizace Evropské unie by nemusela být přínosnou a mohla by způsobit ještě více problémů, než je tomu dnes. Velmi nebezpečná jsou nacionalistická uskupení eurostátů usilujících v jednom šiku o prosazení svých zájmů. Typickým příkladem by mohl být Višegrád, který se pokouší o destrukci mezinárodního práva i lidských práv. Možná právě v tento okamžik by měly lidskoprávní organizace bedlivě sledovat co se děje a v případě potřeby by mohly zasáhnout.

Proces odchodu z Unie je velmi složitý. Britský právní systém je vytvářený podle evropského od roku 1972. 

Zákony jsou v souladu s Evropským společenstvím a následně s Evropskou unií. Pokud by politici chtěli měnit veškerou legislativu vytvářenou v souladu s evropskými paragrafy, museli by změnit, nebo zrušit legislativu i jednu lidskou generaci dozadu. Je prakticky nemyslitelné, aby se takový proces dokončil do dvou let. Je-li vůbec možné, aby k takovým rozsáhlým změnám došlo v průběhu pouze několik let.

Až se celá situace uklidní, může po letních prázdninách přijít méně hektické a populistické období, kdy výsledky referenda nemusejí být tak palčivé a důležité.

Co média nevidí, to obyvatelstvo, tím méně extrémisty, bolí. Spojené království Velké Británie a Severního Irska velmi dobře ví, že Evropskou unii potřebuje, protože by se stalo ještě menším, než je nyní. Proto nejspíš další jednání budou směřovat proevropsky.