Postoloprty jsou zbabělé město neschopné přijmout dějiny takové jaké jsou

Severočeské Postoloprty jsou typickým příkladem neschopnosti vyrovnat se s vlastní historií. Radní raději zavřou oči a budou dělat jako kdyby se před sedmdesáti lety čtvrtého červnového dne nic nestalo.  Jako kdyby se stovky nevinných obětí zabily samy a poté zakopaly do masových hrobů. Je to ostuda současnosti, kdy mnozí z nás odmítají přijmout černé období národních dějin, kdy Čechoslovák nebyl obětí, ale krvelačnou bestií hnanou pudy lynče a krevní msty. 

Jak se zdá, na severu Čech mají ještě oproti moravskému Brnu co dohánět. Postoloprty se nacházely na konci války roku 1945 na pomyslných hranicích Sudet a zbytku republiky. Městečko bylo obýváno většinovými Němci, jež byli na přelomu května téhož roku přesunuti, jako většina žateckých němčinou hovořících spoluobčanů, do tamních kasáren a nedaleké bažantnice. Všichni do jednoho, tisíce lidí se provinily jenom tím, že šprechtily, nebo se hlásily k německé národnosti. Nebyl jsi Čech, pobýval jsi na Žatecku, byl jsi krutě donucen podílet se jako oběť na vzteku místních Čechů, jež byl podporován jak vojáky, tak jednotlivými veřejně známými osobnostmi, jakými byli například pováleční politici na severu osvobozených Čech.

“Gestapáky” s českou cedulkou navrchu sehrávali revoluční gardy, armáda i jednotky obranného zpravodajství. Všichni byli zajisté velmi udatnými chlapíky na svém místě, když se neslitovali ani na dětech, starcích, nebo nemocných lidech.

Se lvem na rameni bachaři vybírali krásné mladě Němky ke hromadnému znásilnění. Ty ošklivější byly mučeny třeba před očima sourozenců, manžela, matky, nebo otce. Když se revoluční gardař nasytil pochvy a prsou zneuctěné a zmlácené, jednoduše vzal pistoli, nebo samopal a oběť svého řádění zastřelil. “No co……šlo jenom o Němku”, kterou si ikona osvobození vybrala ke svým perverznostem, jež byly použity jako nějaký zvláštní druh lynče. Bylo to perverzní období, ve kterém byly vraždy zdůvodňovány hrůzami esesáků, zatímco se kritici nacistické zlovůle na okamžik chovali naprosto beztrestně jako esesáci.

Muži byli také týráni, a dokonce hlídkaři těmto lidem uřezávali za velikého posměchu penis. Když se človíček válel ve tratolišti krve, byl následně zastřelen.

Celkem v Postoloprtech bylo při tajné exhumaci v roce 1947 ve třech hromadných hrobech nalezeno na 736 sudetských Němců.
Během vyšetřování se dva roky po válce k hromadným vraždám doznali policejní velitel Postoloprt Bohuslav Marek a důstojník Svobodovy armády Vojtěch Černý.

Tito dva pánové jsou zodpovědní za postoloprtské krutosti, k jejichž vykonávání dávali přímé rozkazy.  Vojtěch Černý dokonce nařídil zastřelení pěti malých chlapců ve věku od dvanácti do patnácti let. Čtyři z nich byli jednou ranou zabiti u zdi kasáren. Pátý zraněný ve zkroucené poloze prosil o milost, načež byl následně doražen ranou do týla. Kluci se možná pokusili o útěk z tábora, nebo jen trhali jablka ze stromu. Ničeho se nedopustili, přesto byli popraveni. Nastoupení Němci museli koukat na to, jak probíhá poprava dětí. Udatný voják ze Svobodovy armády si určitě připadal jako chlapák, když se díval na to, jak malým, naprosto nevinným dětem klesají těla po zásahu kulkou. Sám tento čin vyšetřovatelům omlouval miliony nacisty zavražděnými, před kterými je vražda malých kluků něčím správným.

Někteří lidé hovoří o více hromadných hrobech, které otevřeny nebyly a dokonce se spekuluje o počtech zavražděných, kterých mohlo být i více než 1000.

I když se událost vyšetřovala, viníci se tutlali. V roce 1947 se dokonce hovořilo o neznámém veliteli, který měl všechno na triku. Režim nechtěl spojovat příslušníka Svobodovy armády s akty genodicia, jehož se čecháček v Postoloprtech dopustil. Oba dva aktéři událostí ničeho nelitovali a dokonce, světe div se, nebyli za své činy odsouzeni, protože zemřeli mnohem dřív, než masakr došetřil v roce 2006 kriminalista Pavel Karas. Vojtěch Černý zemřel v roce 1991 v 74 letech, Bohuslav Marek zemřel v roce 1969 ve věku 71 let. Snad oba dva spolu se svými kumpány trpí v pekle, pokud nějaké existuje. Potrestaní by možná mohli být Markovi asistenti bratři Petrolukovi, jenže ani u nich k žádnému trestu nedošlo.

Oběti Postoloprtského masakru připomíná od roku 2010 kříž v bažantnici a pamětní deska na hřbitovní zdi. Památník postavený postoloprtskou radnicí je plivnutím do tváře obětí.

Z nápisu na památníku zmizela “závadová slova”, která by mohla návštěvníka upozornit na masakr a německou národnost obětí. Z původního textu “Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945” nakonec zbylo pouze torzo znesvěťující památku utýraných: “Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945“. Průměrný milovník českého nacionalismu si musí během čtení nápisu radostí stříknout do trenek. Po smrti stovek nevinných se znovu šláplo na krk dávno ztrouchnivělým ostatkům, jež nemohou jít a sundat ceduli jednou provždy dolů.

Místní politici jsou neschopní převzít zodpovědnost, ve které by konečně mohlo město oficiálně přiznat lítost nad osudy týraných, umučených, zastřelených, znásilněných………je to velmi smutné, protože to, co je možné v Brně, to je nemyslitelné na severu České republiky. To je velmi nebezpečné, protože pokud chceme jít vstříct budoucnosti, musíme se nejdříve plně vyrovnat s minulostí. Mstít se na nevinných v době míru je z lidského pohledu ještě horší, než páchat vraždy v době války. Postoloprty mají problém s omluvou za genocidu a jen tak k ní asi nedojde. Jenže tady nejde o sebemrskačství, ale sebereflexi a schopnost soucítit, která politickému vedení Postoloprt možná chybí.

Postoloprtský masakr byl druhou nejtragičtější událostí při násilnostech během odsunu Němců z poválečného Československa. Už proto by si město mělo přestat hrát na pštrosa s hlavou v písku a mělo by se k věci postavit čelem přesně tak, jak to udělali nedávno v Brně. Minulost nelze změnit, ale je možné přiznat vážné chyby minulosti, pro které je omluva a pravidelné uctění památky obětí genocidií tím nejmenším, co je možné udělat.