Považovat Atatürkovo Turecko za demokracii uctívající lidská práva je naprosto hloupé

Turecký pokus o státní převrat nevyšel a sociální sítě s rychlostí blesku zaplavily nejrůznější reakce, nad kterými  by jeden zaplakal. Většinou ve skrumáži jednotlivých vět vítězí jednobarevný pohled na problematiku, ve kterém demokracie se svobodou dostávají pořádně za uši. Někteří odpůrci Erdoganovy diktatury společně s neofašisty a jednoúčelovými nacionalisty požadují návrat tzv. Atatürkova Turecka.

Zkratkovitě vytahují ze složité spleti událostí ukončení “starého osmanského nepořádku” nahrazením “pokrokovosti”, aníž by si virtuální obživovatelé Mustafy Kemala Atatürka uvědomovali v celé šíři realitu všedních dnů nového Turecka, které nebylo pro všechny. Projednou kulturní šovinismus provázený nenávistí k cizím kulturám vítězí ve zvolání po kemalovcích, protože přeměna v sekularismus v mozkových závitech neofašistů, islamofobobů a českých nacionálů vytváří pomocníčka v boji proti “nebezpečnému” islámu.

Snad nejsmutnější je postoj některých odpůrců Erdoganovy diktatury, kteří jindy zcela správně požadují dodržování lidských práv, zatímco v případě tureckých událostí na oblíbenou mantru odpůrců diktátora zapomínají.
Vítězí touha po poražení a potrestání navracejícího se dovolenkáře z Izmiru, zatímco obyčejní Turkové tak nějak zůstávají v pozadí.

Nanejvýš jsou zmiňováni při komentování jednotlivých fotografií, kde stateční mužové vytvářejí překážky projíždějícím tankům. Uvědomil si někdo z řad amatérských komentátorů, že vojenský převrat následovaný kemalovskými kroky nemusí být vstřícným k obyvatelům jedné z nejlidnatějších zemí Evropy? Jako kdyby silná láska k nacionalismu v myslích oficírů měla znamenat most k zapomenuté řece nadějí.

Být populistou je jednoduché. Zvláště, když oba dva břehy možných řešení jsou lemovány nedemokratickými kýči současnosti. Když nevyjde puč, Erdogan bude drsně a krvavě reagovat a nejspíš provede drastické změny ve státě, armádě a vůbec ve všem veřejném……..což se nakonec také děje. Kdyby zvítězila klaka generálů, začaly by se na papíře ozývat svoboda s voláním po lidských právech, zatímco v pozadí by plápolala vatra nacionalismu kráčejícího proti zájmům národa a svobodě individualismu.

Pravidelné dvacetileté vojenské převraty, které se v Turecku staly “historickou zvyklostí”, nikdy nepřinesly nic dobrého.

Téměř nikdo se nezastavil nad tím, co Atatürkova snaha pro sledovanou zemi rudé vlajky se žlutavým půlměsícem a hvězdičkou znamenala.

Nový diktátor v rámci republiky nabízel nekompromisní diktát, se kterým se nažil přeměnit zemi k obrazu svému. Despocie ve jménu pokroku nahrazovala despocii osmanských dob. Stará říše byla vykreslována jako kulturně barbarská, aniž by si kdokoli na malý okamžik všiml reformního úsilí představitelů pozdní osmanské říše, jakým byl například sultán Selim III. se svým Novým pořádkem, Imperiální a Konzultativní radou.

Kemalovské nové bylo vnuceno bez ohledu na historickou a společenskou minulost.

Kdyby se podobně zachoval kterýkoli evropský prezident, byl by zcela správně nazýván tím, kdo se nesmazatelnou stopou zapsal v knize ideové likvidace odkazu svého vlastního národa. Jenže Evropa se na Turecko zvykla dívat z pohledu ekonomického, a nikoli z pohledu lidského. V případě viditelných despotických zásahů evropští představitelé Ankaru pokárali, ale obchodovali s ní pořád stejně dál. Lidská práva ve spojení s touhou po penězích nikdy nebyla dobrým přítelem.

Konec sultanátu byl ve znamení omylů, kdy vladař zacházel s daňovými příjmy, poddanými jako s nevyčerpatelnou hodnotou, se kterou je možné zacházet jakkoli. Velká armáda s ještě větší administrativou si žádala své. Naprostá většina osmanských Turků byla držena v příšerné chudobě a negramotnosti, zatímco šlechta na konci 19. století tíhla k evropské, perské a arabské vzdělanosti. Díky misijnímu školství a stále většímu vlivu na nejvyšší místa mocenské pyramidy osmanské říše rostla v zemi moc arménské a řecké menšiny. Sociálno bylo přehlíženo, zatímco paláce s luxusními vladařskými sídly rostly v okolí jako houby po dešti. Vliv Arménů a Řeků se dostával do nejvyšších míst, až se tyto minority ve velkém počtu podílely na správě státu. Sultán vynakládal velké peníze na udržení dobytých území, zatímco nesledoval potřeby ostatních regionů……… důvodů pádu staré říše je mnoho, ale nové změny nahrazující feudální časy nepřinesly ve věci lidských práv mnoho nového.

Sultán Selim III. reformami příliš nezasahoval do lepšího sociálního a vzdělanostního postavení svých poddaných. Znehodnocoval měnu, zaváděl majetkové konfiskace, vytvářel monopol na zásobování měst jídlem, vyháněl rolníky z Cařihradu, nařizoval lidem, jak se mají oblékat…………nakonec svými nápady roku 1908 zaplatil vlastním životem. Ve stejném období vznikla pod činností mladoturků Alianční charta, která omezovala moc sultána a ukazovala budoucí vývoj státu.

Jak již bylo v článku řečeno, neofašisté a čeští extrémisté podporují kemalovskou politiku pro odpor k islámu, ale kdyby tito nenávistníci byli více vzdělaní, zjistili by, že již samotní sultáni nenáviděného osmanska  na konci první poloviny 19. století nahrazovali islámské právo a vykazovali jej pouze pro dědické a rodinné záležitosti.

Konkrétně se jedná o Gülhanský vznešený dekret a Imperiální dekret sultána Abdülmecida I. z roku 1840. Zmiňované dekrety zaručovaly nedotknutelnost života a důstojnosti majetku sultánových poddaných bez ohledu na náboženské vyznání. Křesťanské menšiny v sultanátu měly spoustu daňových a jiných obchodních výhod. Nebyly z tohoto hlediska jakkoli znevýhodňované, nebo snad ekonomicky trestané. Realita všedních dnů jde proti názorům a myšlení čecháčkovských radikálů. Raději na Facebooku v nejrůznějších skupinách lžou o tom, jak byli křesťané právem šária v osmansku tyranizováni a utiskováni, protože na tuto pohádku slyší nevzdělaná část extrémistů.

Jiný sultán Mahmud II. se snažil reformovat zavedením základních škol místní školství a do vzdělávání začala stále hlasitěji promlouvat armáda.

Je to především Reformní dekret z roku 1871, který svou dikcí doplňuje Gülhanský vznešený dekret a zavádí výhody pro křesťanské menšiny.

Během stejného období vzniká Státní rada nahrazující legislativní radu a do řad Státní rady jsou přibíráni příslušníci náboženských menšin. Vzniká občanský zákoník platný až do roku 1926. Dochází k půdní reformě. Přibližně padesát let před vydáním Reformního dekretu vzniká z iniciativy sultána Abdülhamita II. nová sto devatenácti článková ústava zavádějící 115členný parlament, jehož 46 představitelů bylo nemuslimského původu. Ústava přesto z dnešního pohledu k lidským právům nebyla příliš vstřícná a poskytovala totalitě volnou ruku dovolující nechtěné osoby vyhnat za zdi impéria. Roku 1878 sultán parlament rozpustil a platnost ústavy byla obnovena až po státním převratu v roce 1908.

Konec osmanského impéria nepřinesla první světová válka, dokonce ani vznik Turecké republiky. Konec přinesli mladoturci, často fanaticky roubující všechno západní do tureckého společenství.

Jednota a pokrok dostala mladotureckou revolucí v roce 1908 velmi zvláštní podobenství. Někteří mladoturci chtěli změny k lepšímu a rovnoprávné postavení pro každého bez rozdílu na rasovém a náboženském původu. Idea to byla veskrze správná. Ale revoluční agitátoři mladoturků narazili na neochotu arménských a řeckých menšin zříct se svého výjimečného postavení ve společnosti. Rovnoprávnost si žádala vojenské odvody a plnou daňovou zátěž, jakou měli ostatní muslimští obyvatelé Osmanské říše. Arménská a řecká komunita totiž nemusela sloužit v armádě. Žít za stejných podmínek jako muslimové, považovaly arménské a řecké komunity ústy svých vůdců za ponižující.

Cizinci žijící v sultanátu měli právo na svůj soudní systém, obchodní a jiné výhody. Komunity menšin se podobaly státu ve státě.

Mladoturci s liberalizací přinášeli také velmi silnou nenávist k cizincům a osmanizaci zároveň. Mladoturci prosazovali dvě politiky. Jedna byla namířena proti cizincům a ta druhá hledala vnitřní sílu k prosazení práv a povinností uvnitř státu. Nacionalismus není vlastní islámu. Mladoturci jej převzali opět ze Západu. A byl to opět nacionalismus, který se velmi negativně podepsal na křehké symbioze mezi jednotlivými etniky osmanské říše. Díky nacionalismu docházelo k nevídaným masakrům, nedorozumění a velmi hlubokému porušování lidských práv.

Myšlenku nacionalismu s velmi nepřátelskými hranami nejvíce propagoval Mustafa Kemal, později přezdívaný jako otec Turků, tedy Atatürk.
 Turecký nacionalismus zradikalizoval řeckou i arménskou menšinu a Arméni žijící v Anatolii v ultranacionalistických uskupeních žádali vytvoření arménského státu na území Anatolie, s čímž Turkové nesouhlasili.
Mladoturci jsou hlavními architekty sekularizace Turecka. Ziya Gökalp se zasloužil o rovnoprávnější postavení žen, zavedl šáriatské soudy pod ministerstvo spravedlnosti a v rámci sekularizace práva zavedl na konci února 1917 souhlas první ženy, pokud chtěl její manžel ža manželku další ženu. Vraťme se ale zpátky k Atatürkovi. Ten jako jediný turecký generál, který slavil vojenské úspěchy a jeho jednotka se po válce nerozpadla, byl ve společnosti vnímán jako hrdina. V Anatólii v roli vůdce mladoturků usiloval o samostatný turecký stát. Kemal sjednotil několik partyzánských vojsk a s mezinárodními styky vyjednal celkem dobré podmínky kapitulujícího Turecka, které méně doplatilo na bratříčkování se s představiteli prohrané části první světové války. 23. července 1923, byla podepsána Lausanneská mírová smlouva, která přiznala Turecku území vymezené hranicemi, jež platí dodnes. 29. října 1923 vzniká Turecká republika a do jejího čela je zvolen Mustafa Kemal
Nový prezident vytvořil katalog nových ideí, které na jedné straně Turecko přibližovaly Západu a na straně druhé stejné Turecko brzdily.
Kemalistická politika se opírala o šest základních principů(šípů), které v turecké ústavě víceméně převládají dodnes: republikanismus, nacionalismus, populismus, etatismus, sekularismus, reformismus.
Zajímavá byla otázka oblékání, kdy Atatürk odmítal nosit féz a místo něj nosíval klobouk. Přitom féz je pokus sultána Mehmeda II. přiblížit se Západu. V roce 1829 féz nahrazoval tradiční turbany. Od 25. listopadu 1925 museli na základě zákona klobouk nosit všichni muži, což vyvolalo značné protesty.
Atatürkova republika byla z pohledu dnešního Evropana plná porušování lidských práv i nejrůznějších přečinů proti lidskosti.
Docházelo zcela běžně k účelovému bezpráví, kdy se jedinec musel poddrobit pokud chtěl, nebo ne. Princip odvolání u soudů v mnoha případech dotýkajících se politiky prakticky neexistoval. V období Atatürkovy vlády byl vysoký počet politických vězňů a lidé se dokonce ztráceli, pokud nebyli po vůli režimu. Na své si přišly zejména menšiny, které se často stávaly pod Atatürkovou vládou oběťmi nejrůznějších rasových přehmatů, nad kterými Evropa přivírala oči…… Atatürk velmi tvrdě reagoval na ultranacionalismus tureckých menšin. Svoboda slova měla také svou zvláštní podobu……..

 

Kam se poděla demokracie, po které Erdoganovi odpůrci volají? Říkají, že Atatürkova demokracie a jeho Turecko s prohraným pučem končí v zapomnění. V jistém slova smyslu mají pravdu, protože Erdogan chce účelově posílit desekularizaci…..tedy něco, proti čemu Atatürk celá léta vystupoval. Nicméně, Atatürkův režim za demokracii pokládat nelze, protože skutečná demokracie vypadá skutečně jinak. Není možné ideově podporovat demokratizaci, svržení Erdogana a zároveň velebit Atatürkův politický režim společně s kemalisty usilujícími o nacionalistickou obrodu…………takový přístup je typickou ukázkou populismu a ochoty v jeden okamžik vnímat velmi složitou tématiku optikou účelového smýšlení. Není možné kritizovat porušování lidských práv a zároveň jedno další porušování naprosto ignorovat