Kolonizace Afriky rozvrátila celý kontinent a způsobila problémy, s jejichž následky se setkáváme i ve 21. století

Kolonizace Afriky nepřinesla místním obyvatelům nic dobrého. Evropané přišli, aby z pohledu kulturního šovinismu a třeskutého rasismu zcivilizovali neschopné a naprosto zaostalé černochy k obrazu svému. Odlišná barva kůže přicházejícím xenofobům nedovolila přemýšlet o domorodcích jako o rovnocenných bytostech. I proto nedokázala společnost z Londýna, Berlína, Bruselu a dalších evropských velkoměst přemýšlet o Afričanech jako o vůdcích velkých říší, jež jako první obchodovali s Araby, Číňany a prastarými říšemi, o kterých si evropští vládci mohli nechat jenom zdát.

Osídlování Evropany bylo některými lidmi chápáno jako právo bílého muže vzít si, co mu dávno patří.

Evropské zákony byly silou násilí vnucovány do místních kodexů a jsou to především pozůstatky koloniálního práva, které do mnoha legislativ až do současnosti zavedly homofobii s řadou dalších nešvarů.  

Historici setkávající se s prastarými stavbami, například Velkého Zimbabwe, nebo pyramidami Kůšské říše odmítali přiznat, že by černí faraoni mohli být mnohem více vyspělejšími, než jejich kolegové v Egyptě. Začaly se rodit příběhy o mimozemských civilizacích, nebo snad o ztracených Evropanech, kteří se do vzdálených oblastí dostali náhodou a samozřejmě zde začali vytvářet prosperující a bohaté říše, jak je pro bílého Evropana typické.

Zatímco egyptologie kvetla a bádala, Súdán plný mnoha pyramid, oplývající obrovským kulturním bohatstvím zůstával takřka nedotčený, protože bílý muž – kolonizátor neměl v úmyslu přiznat, že by snad domorodec byl shopný ovládnout celý Egypt na celá desetiletí.

Rasisticky pojímaná kolonizace nedokázala překousnout, že by černoši, nebo jinak zabarvení lidé mohli být většími státníky, než nějaká královna z Anglie. Většina evropských států se na svých afrických državách chovala v rozporu s lidskými právy. Zdejší režimy představovaly diktaturu blízkou fašismu, kdy život domorodce nemá příliš velkou cenu, pokud dělník zrovna nepracuje v horku na kolonizátorově poli , nebo v některém z dolů.

Za tíchého vykrádání přírodního bohatství docházelo k nejrůznějším genocidám, kdy destítky tisíc, miliony lidí mizely jako pára nad hrncem.

Důležití nebyli lidé, ale diamanty, zlato, dřevo, otroci a další nerostné bohatství, které evropské společnosti začaly v oblastech těžit. Angličané v jižní Africe páchali genocidia vůči  místním obyvatelům. Jednalo se o kriminální chování v časech míru i nelidské potlačování jednotlivých povstání, jakými bylo například vzepření se německému utlačování Hererů v Namíbii. Během tří let přišlo o život přes 110 000 lidí. Na své si přišli také Nambové v jihozápadní Africe, kde vrazi Hererů pokračovali ve svém umění smrti. Dokonce mnoha obětem byla uťata hlava, aby následně němečtí vědci na dovezených exponátech sledovali etnické odlišnosti. Někteří ze zadržených Afričanů skončili také v koncentračních táborech, ve kterých oběti evropské nadvlády zemřely hladem, mučením, jiným strádáním, nebo na některou infekční chorobu. S nápadem organizovaného vyvražďování domorodých obyvatel v německých koloniích v Africe přišel německý spisovatel a vysoký státní úředník Paul Rohrbach. Belgický král Leopold II. je dalším pachatelem genocidia v Belgickém Kongu, kde pod bičem kolonizátora zemřelo minimálně padesát procent obyvatel. Kupodivu, málokdo o belgické královské rodině hovoří jako o nelítostných vrazích, protože evropská nevědomost napomáhá zapomenout na černé kaňky dávné historie. Belgický kolonialismus významně přispěl k rozpoutání etnického násilí a vzniku secesionistických hnutí ve Rwandě, Burundi a Kongu.

Koncentrační tábory nejsou výmyslem Adolfa Hitlera, dokonce ani vynálezem Britů během druhé burské války v jižní Africe. První koncentrační tábory se začaly objevovat v 19. století  na Kubě během válek za nezávislost na Španělsku, kde v letech 1896 – 1897 generál Valeriano Weyler založil několik koncentračních táborů  pro obyvatelstvo vesnic a měst. První z nich vznikl v Pinal del Rio západně od Havany.

Koncentrační tábor byl výsledkem rozdělování společnosti, pokusem o likvidaci nepřítele i výsledkem generalizací, kdy se musel příslušník kmene předem segregovat, aby se nepřipojil k davům povstalců. Rasismus je nebezpečným pánem. Pokud dostane příležitost, může zabíjet. Kolonializace Afriky ovlivnila nejen státy Evropany přímo obsazované, ale také oblasti nemajících s kolonizací nic společného.

Obsazování afrických zemí evropskými státy se podepsalo na devastaci etnické identity.

Přicházející Evropan ve jménu pozemků a rozsáhlé pěstování plodit umělohmotně a často násilně odděloval jednotlivá etnika, vymýšlel jejich názvy a podsouval jim nové tradice i způsob života na vymezeném území. Lidé byly úředně zaškatilkováni do kmenů, protože koloniální správa musela mít povědomí o tom, kdo kam patří a kolik jedinců sčítá ta, či ona populace. Kolonizátoři do jisté míry nerozuměli africkému společenství, vůbec neznali historii jednotlivých etnik, opovrhovali místními zvyky a považovali je za barbarské. Přesto si antropologové společně s vrchností kolonizátořů kmen vymezili jako něco kulturně barbarského, založeného na společném jazyku, kultuře, historii……vznikaly nové etnické mapy, jakési přehledy, ve kterých bylo na první pohled vidět, kde vybraný kmen končí a začíná. Evropský pán. Správce rozléhlých území byl spokojený, ale místní domorodí obyvatelé na základě takových škatulek strádali. Typickým příkladem devastace etnické identity by mohla být britská koloniální správa Keni, kde půdu majoritních Kikuyů zabíraly koloniální úřady pro zřízení obrovských plantáží, zatímco zájmy dalších pasteveckých etnických skupin byly naprosto opomíjeny a ničeny doslova za bílého dne.

Všichni občané domorodého původu byli v očích zákonů znevýhodněni.

Do legislativy byly zavedeny výrazy jako “domorodci”, “usedlíci”, “migranti”…….a každý jedinec obsažený v daném názvosloví měl jiná práva i povinnosti. Postavení Afričanů odráželo dobové antropologické myšlení, ve kterém neexistoval žádný prostor mezi “kolonizovaným” a “kolonizátorem”. Na jedné straně postával bílý pán tvorstva, zatímco ostatním náleželo podřadné postavení ve společnosti. Rasistický přístup je až do dnešních dnů patrný například ve skupině Búrů, později bílých Afrikánců, kteří na základě nadřazenosti nad ostatními pojmenovávali ostatní kmeny…….kdo by dnes neznal například Křováky, nebo Hottentoty. Evropané vymysleli rasisticky zabarvené názvy etnik a ty se až do současnosti používají, aniž by někoho napadlo, že se jedná o typický příklad rasistické nadřazenosti bílých nad domorodci.

Poté, co koloniální mocnosti upevnily v nových zemích svou moc, začaly budovat občanský koloniální zákoník, ve kterém byl definován poměr domorodců ke koloniální mu státu, jemuž kolonie patřila. Britové zavedli status “Britská chráněná osoba” – tito lidé měli podstatně méně práv než rodilý Brit. Francouzi zavedli institut plného občanství pro ty, kteří přesídlili z Afriky do Francie a jejich potomky, a kategorie francouzských poddaných, do které spadali obyvatelé kolonií. Ostatní země, jako třeba Portugalsko, rozlišovali mezi domorodcem a nedomorodcem, zatímco domorodec byl obtěžkán sadou daní, poplatků a plateb v naturáliích, zatímco nedemorodec takovou daňovou zátěž neměl a těšil se plných občanských práv.

Za zakladatele apartheidu jsou považováni Afrikánci, kteří v roce 1948 v Jihoafrické republice vyhráli volby, ale Afrikánci pouze zinstitucionalizovali to, co dávno v jižní Africe zavedli britští kolonizátoři.

V koloniálním a následném období docházelo a stále dochází k diskriminaci na základě barvy pleti, příbuzenství a původu.

Dodnes jsou zákony o občanství a jeho získání vytvářeny podle zájmů vládnoucí vrstvy. Například v Sieře Leone a Libérii je občanství založeno na autenticitě rasy. Občanem zde může být pouze ten, kdo se narodí jako černoch. V opačném případě není možné získat občanství a místní obyvatel jiného zabarvení kůže má prostě smůlu. Podobné je to v Malawi, kde občanství dostane pouze ten, jehož alespoň jeden rodič je příslušníkem africké rasy. Je to neetické a nelidské z pohledu současného Evropana, ale je to tak. Velmi drásající účinky na etnické vztahy měl návrat otroků do Libérie a Siery Leone, kde díky tomu následně docházelo k ozbrojeným konfliktům a zaseté semínko minulosti dodnes vytváří v této lokalitě velmi nebezpečný sud se střelným prachem.

Koloniální systém byl postaven na autoritářském a nedemokratickém modelu. V mnoha případech tento model na africkém kontinentě přetrvává. Zákony v postkoloniálních obdobích vznikaly podle zákonů koloniálních a zrovna tak v samostatných afrických státech docházelo ke koloniálnímu stylu vlády, kde rasismus byl hlavní složkou politiky.

Téměř ve všech afrických zemích, které získaly nezávislost na kolonizátorovi docházelo ke kriminalizaci státu, ve kterém se politici stávali kriminálníky okrádajícáími své vlastní občany. Touha utišit opozici vedla k válkám a s tichým souhlasem vlád docházelo k drastickému zacházení například dělníků v dolech. Koloniální prohřešky a zvyky měly a doposud mají neblahý vliv na Afričany a jednotlivé africké státy, ve kterých pojem národ není ničím jiným, než umělým konstruktem kolonizátorů, kteří rozdělovali bez ohledu na realitu. Řízení státu není spojeno s institucí, například s funkcí prezidenta republiky, ale přímo s člověkem, který funkci prezidenta vykonává a s jeho odchodem dochází k vážným důsledkům pro všechny obyvatele státu……i tento stav je dědictvím kolonialismu. Takobý způsob vlády napomáhal k existenci státních převratů, pučů a válek.

Jak již bylo v článku řečeno, mnoho etnik bylo v koloniální Africe vytrženo ze svých kořenů a dodnes má soused Evropy velké problémy s etnickou identitou, kdy jednotlivé skupiny na sebre útočí, nebo jsou nevraživé, protože mají ve svém vývoji díky evropskému přičinění velký nepořádek, ve kterém příslušník jiného kmene žije na území, které kdysi patřilo kmeni jinému, případně několik kmenů bylo nuceno žít příliš blízko sebe, aníž by kdokoli z nich měl touhu navzájem se poznávat.

Evropané v minulosti rozvrátili Afriku, dodnes nejsou ochotni řešit africké potíže, aby se později v rámci tzv. uprchlických krizí divili nad tím, proč Afričané nechtějí žít v diktaturách, chudobě a nebezpečí válek. Problematika kolonialismu není mrtvou záležitostí, protože jeho následky neustále zaznívají a vyvolávají ty nejstrašnější konflikty, jaké lidstvo kdy spatřilo a zažilo.

SDÍLET