Místo bezpečnostních rad státu by se mělo jednat o úrovni psychiatrické péče o duševně nemocné

Jednotlivé útoky v evropských městech dávají prostor k populistickým řešením a hrátkám na nějaké ohrožení. Ztrácí se logické myšlení a vzniká touha po rychlých, do prázdna vykřikujících kroků, které nikomu nepřinesou nic dobrého. Jakýkoli útok, střet, rvačka, střelba je automaticky vnímán jako teroristické ohrožení, scházejí se bezpečnostní rady států, aby rozhodly o tom, zda nezavést ještě větší stupeň bezpečnostních opatření, jako kdyby vojáci okukující kolemjdoucí sukně něčemu dokázali zabránit.

Stačí se podívat na událost v Mnichově, kdy jednotlivá německá města následně reagovala po svém, aby opět český ministr Chovanec na  twitterovém účtě informoval veřejnost o tom, že se Sobotkův kabinet rozhodl zachovat první bezpečnostní stupeň. Přitom se ani omylem nikdo nezastaví nad nesmyslností podobných tvrzení. Německé orgány zastaví provoz letišť, čeští potentáti veřejnost ujišťují, že se národ nemá bát, přitom zároveň neřeknou, že ochrana “před duševně nemocnými není”.

I kdyby se předseda vlády rozhodl na nejvyšším možném bezpečnostním opatření, v žádném případě to nezabrání duševně nemocným jít a vyhodit se uprostřed náměstí, nebo jen tak postřílet nakupující v širokém okolí.

Pachateli posledních útoků byli duševně nemocní lidé, kterým se nedostala dekvátní lékařská pomoc včas před šíleným naplněním snů maniaků z bezejmenných domů a ulic. Nikde nezahlédnete ani náznak debat o úrovni psychiatrie a psychiatrické péče velmi nemocných lidí. Nikde se nediskutuje o tom, proč například česká psychiatrie pokulhává a proč není v mnoha případech schopna poskytnout adekvátní péči duševně nemocným trpícím nejrůznějšími bludy, halucinacemi, nebo depresemi.

Místo mítinku ministra zdravotnictví usedá k jednání mocenská část soukolí. To je opravdu špatně.

Možná takový přístup napomůže k získání hlasů, sympatií potenciálních voličů, ale jinak je společensky naprosto postradatelný. Psychiatrická péče potřebuje nápravu a hlavně mnohem víc peněz, než kolik dnes dostává. Lékaři, i kdyby chtěli, nemohou mnohdy zahájit adekvátní terapii, protože na ni není dostatek finančních prostředků. Jen pro představu, do české psychiatrie putují pouze čtyři procenta z celkového rozpočtu Ministerstva zdravotnictví ČR, přitom polovina invalidních důchodů je přiznána na základě duševní nemoci. Společnost si ještě nezvykla na to, že duševní nemoc je naprosto rovnocenná s onemocněním těla. V mnoha případech psychické potíže mohou být pro ostatní mnohem nebezpečnější, protože pacient trpící bludy a představami osobního ohrožení může jeden den povraždit například sousedy, nebo návštěvníky rychlých občerstvení. Už proto by  se problematikou měli zabývat lékaři a nikoli prvoplánově vojáci s policisty.

Jak je možné, že člověk, který se léčí z vážné psychiatrické nemoci a spáchal pokus o zabití, je po dvou týdnech z psychiatrické léčebny propuštěn?
Jak je možné, že se vážně duševně nemocným nedostává adekvátní lékové terapie?
Jak je možné, že doposud neexistuje adekvátní systém péče o propuštěné pacienty z psychiatrických léčeben a neexistuje efektivní systém, který by dohlédl na průběh další léčby?

Chyba není na straně psychicky nemocných. Ti za nic nemohou. Pod nátlakem svého onemocnění nejsou schopni uvědomit si následek svého jednání. Na vině je psychiatr, psychiatrické zařízení, ministerstvo zdravotnictví, zdravotní pojišťovny a v neposlední řadě politici, kteří populisticky zapomínají na řešení problémů nenásilnou formou. Zastřelením útočníka a hledáním spojnic s wahhábisty se nic nevyřeší, protože problém nadále zůstává. Kriminalizace duševně nemocných je špatná cesta do budoucnosti. Zrovna tak z takových lidí vyrábět nové teroristy je věcí velmi nešťastnou.

Pacientů s psychickými nemocemi páchajícími násilnou trestnou činnost je málo a pokud je zahájena včas individuálně zaměřená léčba, není se čeho obávat.
Společnost by se měla vzpamatovat a měla by požadovat konečně nápravu chyb v léčbě duševně nemocných.

Pokud na tento problém nebudeme poukazovat a pokud se politici vykašlou na okrajovou část společnosti, ke které zcela nepatřičně psychické nemoci patří, budou podobné útoky známé například z Mnichova nadále pokračovat a v Česku může další psychicky nemocný s mařrzou nebo kudlou nadiále zabíjet zákazníky obchodů.

Centra duševního zdraví jsou dobrou cestou vpřed, ale přeci jen reforma české psychiatrie chce mnohem víc a cizinu máme v tomto ohledu co dohánět. Osobou zodpovědnou za zavádění reforem v psychiatrii je předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP Martin Hollý. Snad se podaří jednotlivé kroky uspíšit a neskončí někde v zapomnění. Cíle jsou velkolepé a mohly by konečně vytvořit z psychiatrie partnerský projekt, ve kterém duševně nemocný nalezne pomoc, partnera při řešení svých potíží a problémů. Některé namátkově vybrané cíle jsou opravdu sympatické:

  • Zajistit balancovanou a diferencovanou léčbu
  • Humanizovat psychiatrickou péči
  • Vytvořit specializovaná oddělení pro vybraná onemocnění
  • Modernizace léčebných postupů
  • Zajistit dodržování etických standardů ve veškerých zařízeních
  • Zapojit uživatele a jejich rodinných příslušníků do léčebného procesu
  • Důraz na názor pacienta, a zohledňování úrovně individuálních potřeb
  • Vytvoření systému a programů pro podporu rodin duševně nemocných
  • Zajištění dostupnosti kosiliárních služeb
  • Rozvoj regionálních mobilních týmů. Rovnoměrné pokrytí území ČR psychiatrickými službami
  • Úprava legislativy týkající se péče o osoby trpící duševní poruchou s důrazem na jejich práva a při respektování doporučení orgánů EU
  • Vytvoření legislativního rámce pro psychoterapii
  • Vzdělávání praktických lékařů s cílem snížení skryté psychiatrické nemocnosti a lepší koordinace se specializovanými psychiatrickými službami
  • Regionalita se zodpovědností

V české psychiatrii chybí obyčejný nadhled a obyčejný lidský přístup k problematice. Nepochopením potřeb člověka s duševním onemocněním dochází často k mylným postupům, které neléčí, ale celkový stav ještě zhoršují. Existujé případy, kdy se k léčbě přistupuje jako při vaření univerzálně hnědé omáčky a nemocným se dává stejná léčba bez ohledu na dané onemocnění. To je čas od času zvyk v některých léčebnách. Reforma by měla takové nešvary odstranit. Cíle jsou změnit českou psychiatrii do roku 2020. Ovšem celý průběh záleží na ochotě politiků přistoupit na požadavky odborníků.

A zde je zakopaný pes. Dokud společnost nebude po politicích požadovat zavedení nutných změn v české psychiatrii, politici nebudou mít důvod strkat více peněz do sektoru, o který lidé “nemají zájem”. Místo bezpečnostních stupňů a brakovým rozebíráním v televizních novinách, jak moc jsou psychicky nemocní nebezpeční, bychom se měli bavit o skutečném stavu české psychiatrie a jaké změny bychom měli zavést. Nikoli však pro kriminalizaci a izolaci duševně nemocných, ale pro jejich léčbu a socializaci, protože každý z nás může tím psychicky nemocným být během vteřiny.

SDÍLET