S používáním slovíčka “džihádista” ve spojení s terorismem jsme otroky islamofobie

Nenávist začíná slovy. Používá nekorektní výrazy k zabydlení předsudků v myslí každého z nás. Při vyřčení několika shluků písmen nevědomky upadáme do jednobarevného světa, ve kterém existují jedinci s předem nakreslenými vlastnostmi a scénáři chování.

Nepřizpůsobiví jsou automaticky Romové, protože snědší spoluobčan musí být v rasizující společnosti vnímán jako něco nepatřičného, neřkuli nebezpečného. Terorista je ihned považovaný za džihádistu, protože islám ve virtuálním boji kultur musí vypadat jako děsivá ideologie ochotná sežrat dítě i s chrastítkem v ruce.

Se stále častějším používáním rasizujících a naprosto nepravdivých výrazů se jednotlivá nesnášení stávají lidovými.

Zcela běžně se během večerních zprávařských relacích dozvídáme o nepřizpůsobivých občanech, zatímco za několik vteřin vyskočí na zvědavého diváka senzační zpráva o dalším útoku džihádisty například ve Francii, Londýně, nebo nějakém jiném místě kdekoli na světě.

Téměř nikdo si v záři smutku nad oběťmi a roztrhanými těly nedělá těžkou hlavu s islamofobií, která se všemi směry hrne v záplavě jednoho jediného slovíčka “džihádista”. Taky proč by někdo něco říkal, když 99 % obyvatelstva netuší, co džihád ve skutečnosti je. Lidé vycházejí z obecně rozšiřovaných informacích, ve kterých vítězí jednořádková vysvětlení vyzobající si předem “tu nejzajímavější a době odpovídající část”. Džihád je v zípadních médiích a v evropském kontextu vnímán jako terorismus napojený na islám. A tak celou záležitost obyčejní našinci posuzují. Není divu, že mnozí tak snadno propadají islamofobním náladám.

Samotný výraz džihádista se zabydlel natolik, že jej používají také někteří lidé ohajující lidská práva. Francouzský “džihádista tuniského původu zaútočil”……”džihádista John”……..”džihádisté mezi uprchlíky”…….podobných příkladů využívajících džihádistu v nejrůznějších slovních obratech bychom našli vícero.

S používáním “džihádisty” jako označení pro teroristu muslimského význání, nebo arabského původu jsme na zlomek vteřiny dalšími populisty, islamofoby v řadě.

Džihádista je novináři, jednotlivými komentátory zcela záměrně vybírán pro nesprávné pochopení džihádu jako takového. Díky filmům, senzačním zprávám jsme si vytvořili velmi jednoduchá pohled na džihád, kdy džihádem je pouze a jedině ochota rozšiřovat islám se zbraní v ruce. Džihádista se v hollywoodských představách vydává jako tajný agent do nemuslimských krajin, aby zde zasel semínko neštěstí, chaosu a vraždění bezvěrců. Jenže taková umělecko-kýčovitá definice je naprosto nepravdivou a neodpovídá realitě. Džihád není boj proti bezvěrcům. A už v žádném případě se nejedná o vraždění civilistů, nebo nějaké projevy terorismu.

Podle výkladového slovníku je džihádista ten, kdo obhajuje a podílí se na džihádu.

Dobrá, podívejme se pro bližší pochopení na samotný výraz džihád. Co znamená a co společnosti přináší. Slovo džihád pochází z arabského kořene DŽA-Ha-DA, což v překladu znamená “Vyvíjet zvláštní úsilí”. Jazykově slovo džihád znamená “Snažit se a usilovat”. Džihád je na rozdíl od západního světa v muslimské komunitě vnímán jako kladný, pozitivní prvek. Džihád je povinností odevzdávat se do vůle Boží, zmiňovat Jeho krásná jména a chvalořečit mu, postit se ve stanovených časech, dávat almužnu potřebným, vykonat pouť ke Kábě, konat dobro v souladu s islámským etickým kodexem a potírat zlo v sobě samém i zlo přicházející zvnějšku. Pozitivita slova džihád je patrná například v různých pozdravech, kdy studentovi vysoké školy lidé ke kladnému složení zkoušky přejí “Dělej džihád”. Takové přání rozhodně neznamená, že by student měl ve škole postřílet učitele, nebo že by dokonce měl unést letadlo směřující do Paříže nebo Londýna. Takové přání je poselství o překonání sama sebe ve snaze o lepší život. 

Obhajovat džihád, nebo dokonce se na něm podílet není nic špatného, mravně závadného. Překonávat sebe sama ve snaze o lepší život nemá nic společného s terorismem

Islám jako takový rozlišuje tři významy džihádu:

  • Duchovní džihád: vnitřní boj proti “špatným”sklonům. Je to snaha o počestný život. Je to boj se svým egem, proti svým zlozvykům a různým osobním nešvarům. Je to cesta za lepší JÁ – být laskavý k manželce, manželovi, dětem a ostatním členům rodiny. Schopnost zastat se utlačovaných a být schopný modlit se i v noci. Je to cesta k dobročinnosti, kdy se muslim podělí s nemajetnými, nemocnými  a jinak osudem zkoušenými. O této pomoci by muslim měl veřejně mlčet, protože pomoc potřebným je pomocí ve jménu Boha. Chudí v Medíně dostávali v hluboké noci dary přede dveře, aby nikdo nevěděl, od koho dary pochází. Byl to imám Alí Zajn al-Ábidín, pravnuk Mohhameda, který zavedl tento akt milosrdenství.
  • Džihád slovem: je princip říkání pravdy, i když je to proti vlastním zájmům. Postavit se za pravdu a obhajovat pravdu, to je džihád slovem. Prorok Mohhamed kdysi řekl: ” Nejlepším druhem džihádu je pravdivé slovo před tyranem.” Bohužel politici často pomíjí tuto část islámu a upravují jej podle svých  politických potřeb. Největší politické úpravy v Koránu vytvářejí saudští wahhábisté, kteří díky velkému majetku a zahraniční podpoře USA šíří po světě upravené verze Koránu nemající nic společného s originály.
  • Džihád bojem: je to právě tento druh džihádu, který nejvíce způsobil kontroverzní vnímání džihádu jako takového. Extrémisté a teroristé se tímto druhem džihádu obklopují, aby ospravedlnili své kriminální činy často nemající s islámem vůbec nic společného. Extrémisté vůbec nevědí, co džihád bojem je a vysvětlují si jej podle svého.

Korán povoluje džihád bojem v případech, kdy je muslim vyhnán ze svých domovů. Džihád bojem je možný také v případech, kdy je muslim přímo ohrožen na životě a kdy je nucen čelit nespravedlnosti. Boj je v takových případech jediným nástrojem, jak získat svobodu zpět. Smyslem boje muslima není boj proti nevěřícím. Muslimové mohou bojovat také proti ostatním muslimům, pokud je muslim utlačovatelem nebo koná bezpráví. Jinými slovy, muslimové mohou v džihádu boje bojovat proti jakémukoli utlačovateli bez ohledu na jeho víru.

Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Korán 49:09)

Muslimové nebojují proti jinověrcům jen proto, že mají jinou víru. V islámu existuje kodex boje. Tento kodex silně zdůrazňoval ochranu civilistů, jejich majetku a také nabádal islámské válečníky pomáhat obyvatelům dobytých míst po skončení válek lépe snášet jejich útrapy. Islámský kodex boje zakazuje zabíjení náboženských představitelů, ubližovat starým lidem, ubližovat neozbrojeným lidem, ubližovat dětem, ubližovat obecně nevinným civilistům.

Některé výroky Proroka o zabíjení nevinných a varování před ním spadají do kategorie nazývané “mutawatir“, což znamená, že tyto výroky mnoho lidí slyšelo a posléze také vyprávělo a muslim je musí bezpodmínečně dodržovat a to bez jakékoli výjimky. Pokud tato pravidla poruší, není válečníkem, ale teroristou. Islámský kodex boje také zakazuje ničit infrastrukturu,  nařizuje nevhazování jedů do studen, všichni mrtví(tedy i mrtví protivníka) museli být pohřbeni, muslim během boje nesmí zabíjet zvířata, nesmí ničit přírodní zdroje, nesmí ničit svatyně. Islámský kodex boje ve své podstatě říká, že se smí bojovat pouze proti bojovníkům. Toto je jedna z hlavních zásad islámského boje.

Útoky západními médii označovaných džihádistů odporují zásadám islámu a jedná se o činy terorismu. Útočník nenásleduje džihád, chová se v rozporu s Koránem a zásadami muslima, proto nemůže být označovaný za džihádistu. Člověk páchající terorismus je teroristou

Fanatismus je v rozporu s islámem…..fanatismus obecně zavinil smrt milionů lidí také v křesťanské církvi. Stejně tak fanatismus zavinil smrt mnoha nevinných lidí také v islámu. Fanatismus je často také základem pro politické znásilnění islámu a na základě fanatismu vnikaly neislámské napodobeniny islámu. Samotný Prorok ještě během svého života předpověděl existenci fanatismu.

Každý z vás by považoval své vlastní modlitby a půst za bezvýznamné v porovnání s jejich modlitbami a půstem. Přednášejí Korán, ale ten není hlouběji než v jejich hrdlech. Opustí náboženství, stejně jako šíp projde druhou stranou úlovku. 

V islámu jsou dva druhy hříchů: “velké hříchy a malé hříchy”, kde zabití patří mezi velké hříchy. Zabití jedné nevinné duše je rovno zabití veškerého lidstva.

Muslim nesmí zabíjet civilisty, i kdyby to jeho protivník dělal. Zabíjení civilistů Korán nepovoluje

Novinář, politik by měl vycházet z faktů a nikoli ze zažitých předsudků, ve kterých vítězí neznalost tématiky. Nemůžete označovat teroristu za džihádistu jenom proto, že tak poprvé učinilo světoznámé periodikum nebo  politik. Svět a jeho informační kanály by neměly být vytvářeny lží a nepravdivými zkratkami vytvářenými na základě fanatismu. Neměli bychom zapomínat rozlišovat mezi náboženskými fanatiky porušujícími pravidla náboženství a obyčejnými věřícími.

Náboženský fanatismus je založený hlavně na:

  • používání přehnané doslovnosti; neuznávání žádné zásady analogie; není brán v potaz kontext; vůbec hlouběji nejsou zkoumány obsahy svatých knih; nikdo se nezamýšlí nad důvody a cíli, které stojí za náboženskými texty.
  • vymezování se vůči náboženským studiím a diskreditaci role učenců, jejich významu i jejich bádání.
  • špatném nahlížení na společnost jako takovou. Ta je vnímána především negativně, apokalyptickým způsobem.
Teroristé, aby zakryli kriminální povahu svých jednání, často mylně citují jednotlivé statě z Koránu, dokonce je podle svého zalíbení vytrhují z kontextu. Ostatně stejně si počínají také islamofobové či mainstreamová média.

Džihád bojem  je v rozporu s Koránem  často zneužíván  politickými či finančními choutkami zločinců a extrémistů nemajících s islámem nic společného. Džihád se v podobě válečného a násilného chování objevil v historii celkem dvakrát, a to v 1. století hidžry a v průběhu 19. století, kdy se muslimský svět  bránil kolonizaci. Ve všech ostatních obdobích má džihád formu klidnou, mírovou a bezproblémovou.

Jak je možné, že se hojně využívá slovíčkaření s džihádistou v popředí? Kdyby nebylo kulturního šovinismu a nenávisti, svět by byl mnohem krásnější.

Bojovníci v džihádu boje se často nazývají jako Mudžahedíni a nikoli džihádisté

Mudžahedína jako další slovní označení “vymysleli” v západní Evropě, kde se objevil poprvé v roce 1958 pro označení pákistánských bojujících muslimů. Mudžahedín by se dal volně přeložit jako “muslimský guerrilový vzbouřenec”. Proč pokaždé Evropané mají tendenci rozdělovat? Zatímco o Polácích vzdorujících ve Varšavě přesile nacistů hovoři jako o hrdinech, o příslušnících ostatních národů z jiných kulturních prostředí hovoří jako o někom jiném s novým výrazivem na rtech. Neskrývá se v této tradici kzulturní šovinismus toužící rozdělovat svět na vyspělou evropskou kulturu a ty ostatní? Boj za svobodu, pokud se odehrává v kulturně vzdálenějších oblastech světa je vnímán jako něco nepatřičného. Přitom jeden ze zakladatelů USA, Patrick Henry, kdysi řekl: “Dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt“.

Rozdělování boje za svobodu z hlediska šovinismů, extrémismů a národních zájmů není dobrou cestou do budoucnosti. Zkusme být trošku soudní a přestaňme být otroky nesnášenlivostí, protože jedině tak můžeme sbět předat příštím pokolením hezčí, zdravější a silnější v základech.

SDÍLET