Brazilský prezident Kubitschek nebyl nejspíš Romem ani příkladným politikem z pohledu lidských práv

Se vzpomínkami na mediálně známé politiky přichází nacionalismus, ve jménu kterého se zapomíná na všednosti reality dávno zapomenutých časů. U krajanů, jež se politicky nebo profesně zapsali v cizině do obecného povědomí, vítězí obyčejné pseudovlastenectví, kdy by měl být našinec doslova natěšen z toho, že někdo z rodného Česka dokázal překročit svůj vlastní stín a prosadil se v kulturně odlišném prostředí.

Osobnostní a profesní stránka se během posuzování historických postaviček smrskává do jednobarevného pruhu, ve kterém historické detaily nejsou důležité, protože  maličký národ v mysli mnoha jedinců často sžíraný svou nepodstatností konečně našel modlu, ke které je správné vzhlížet.

Frustrace z malosti se díky světově známým rodákům, nebo potomků rodáků stávají snesitelnějšími a sny o velkém Československu mizí za oparem růžových brýlí………tedy alespoň do doby, než se někdo z “vlastenců” začne šťourat v historických reáliích a zjistí, že zmiňovaný človíček není až tak dokonale bílý, jak si původně komentátor z několika neofašizujících a pseudoprovlasteneckých facebookových skupin myslel.

Průměrný účelový vlastenec totiž žije svůj nenaplněný sen o velikosti bílé rasy, ve které je česká společnost rozdělena na neslučitelné tábory s nepřekročitelnými hranicemi. V takovém světě musí zákonitě každá veřejně známá osobnost patřit do většinové, protože menšiny z nacionálně-šovinistického pohledu nejsou schopné jakéhokoli úspěchu, natož jakékoli kariéry daleko za hranicemi státu. Svět nacionalismu je živnou půdou pro zkreslené pohledy a za vlasy přitažené příběhy.

S olympiádou na jihoamerickém kontinentě přichází do českých domácností další sada nacionalismu, ve jménu kterého se v novinách, rozhlasu a na internetu vzpomínají slavné české osobnosti, na něž by daleké Česko mělo být “právem” hrdé.

Většina potomků českých rodáků v Brazílii pochází z řad českých Němců, kteří na vzdálený kontinent zamířili v průběhu 19. století.

Typickým příkladem přistěhovalecké linie jsou rodiny přicházející z Nového Boru, Trojanovic u Rožnova pod Radhoštěm a Jablonce nad Nisou. Statisíce potomků rodáků z Čech nemají ani ponětí, že pocházejí z Česka. Po předcích se hlásí k německé národnosti, aniž by věděli, v jakém prostředí prapředci žili a odkud vlastně přišli. Česká stopa v Brazílii sahá až do 17. a 18. století, kdy v brazilském teritoriu působili čeští jezuité a misionáři, jako byl například Valentin Stansel z Olomouce, který zde připravoval zázemí pro příchod svých bratří z Tovaryšstva Ježíšova. Stansel byl také první, kdo objevil prameny Amazonky.

V Brazílii žije na stovky tisíc potomků českých rodáků. Brazilské dobrodružství začalo v roce 1817, kdy se rakouská princezna Leopoldina provdala za budoucího brazilského císaře Pedra I. S nevěstou na nový kontinent cestovala přírodovědná výprava, v jejíž řadách bylo také pět Čechů: Dominik Sochor, Christian Mikán z pražské univerzity, Wilhlelm Schot z Brna, Emanuel Pohl z České Kamenice a Rochus Schee z Opavy.

Z vědecké výpravy posléze ve Vídni vznikla velká výstava Brasilianum. První szopy českého přistěhovatectví v 19. století se objevují v roce 1823 v brazilském státě státě Minas Gerais. Do Brazílie tehdy mířily měsíčně dvě lodi po stovce lidí, což ročně představovalo na 2 000 přistěhovalců. Intenzivnější přistěhovalectví započalo po roce 1860 a trvalo až do začátku první světové války. Odhadem se do Brazílie dostalo minimálně na 80 000 nových migrantů, z toho minimálně patinu tvořili Češi, kteří do exotické země odcházeli ze Sudet společně s Němci.

Podle minimálních odhadů se historici domnívají, že v současnosti žije v Brazílii na 800 000 potomků evropských přistěhovalců z hlavní přistěhovalecké vlny, z toho je minimálně 200 000 Čechů – českých Němců ze Sudet.

Rodiny, které se v nové vlasti usadily, nyní po šesti generacích mají stovky členů.  O českém závanu v Brazílii se začalo hovořit hlavně kvůli brazilskému prezidentovi Juscelinu Kubitschekovi de Oliviera. Každý si v osobnosti zmiňovaného politika najde své. Úvod tohoto článku o nacionalistech a neschopnosti vnímat historickou realitu by se mohl týkat tohoto muže, který je některými autory přirovnáván k Masarykovi a pokrokovému politikovi, jež Brazílii zmodernizoval a přivedl do moderního věku. Samozřejmě, při takovém chvalozpěvu se zapomíná na reálie vycházející z nezaujatého pohledu. Kubitschek byl politickým stoupencem brazilského diktátora a prezidenta Vargase. Díky tomu byl Kubitschek po Vargasově sebevraždě jedním z kandidátů na prezidentský úřad, do jehož čela se dostal 31. ledna 1956.

Kubitschekova prezidentská politika způsobila v zemi obrovskou inflaci a velký nárůst cen. I když brazilský hrubý národní produkt vzrostl mezi lety 1957 a 1960 na 7,8 procenta, klesající příjmy z exportu vyvolaly inflaci.

Z lidskoprávního hlediska nebyla Kubitschekova vláda vůbec správná. Nehledě na umlčování politických oponentů. Rostla nezaměstnanost a zvyšovala se chudoba a spolu s tím také pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými. 

Předvolební heslo “padesát let pokroku v pěti letech“, se kterým padesátičtyřletý potomek českého přistěhovalce usiloval o prezidentský úřad, mělo opravdu zvláštní naplnění. Své by o politice potomka českých rodáků mohli vyprávět indiáni, kterých se nikdo neptal na to, zda souhlasí s nákladnou výstavbou nového města Brasilia, nebo zda nemají žádné námitky s výstavbou průmyslových komplexů na těžbu nerostných surovin jakými byla například měď, nebo zlato. Pokus o průmyslový růst na úkor životů a zdraví indiánů a ničení přírodního bohatství ukazuje na černá místa Kubitschekovy vlády.

Některým levicovým nadšencům imponuje Kubitschekovo odmítání politiky Spojených států amerických nahrazované kladným vztahem k Sovětskému svazu. Stejně tak někteří vítají u rodákovy politiky neochotu poslouchat Mezinárodní měnový fond, ze kterého Brazílie za Kubitschekovy vlády vystoupila.

Bohužel, podobné sympatie “revoltujícího” chování vůči mezinárodním institucím postrádají smysl pro realitu, kdy následky takové politiky dopadají zejména na ty nejchudší. Ideologie v nejkrajnějších podobách nevidí jednotlivce, ale pouze společnost jako celek s jednostrannými názory na základy propagovaného režimu.

Nacionalismus kolem osoby Juscelina Kubitscheka de Oliviery cupitá všemi směry. ……… někteří čeští nacionalisté v jeho osobě vidí ryzí příklad vysoce postaveného a slavného Čecha do té doby, než zjistí, že by brazilská hvězdička nacionálova nebe mohla mít romský původ. Někteří Romové poté na sociálních sítích hovoří jako o českém Romovi, který se v cizině uchytil a stal se prezidentem velké, mnohasetmilionové země.

Osoba Juscelina Kubitscheka de Oliviery nacionalistům slouží jako symbol, o jehož existenci se mohou opřít. V rasistickém společenství je rodák používán jako jasný důvod poukazující na to, že Romové “nejsou zase tak špatní, když mohou být prezident ve vzdálené zemi“………..především, Romové se nemají za co stydět. Pokud k tomu mají příležitost, mohou být stejně úspěšnými a ještě lepšími než někteří členové majority. Není třeba používat neověřená tvrzení a teorie o původu k vyzdvižení sebe sama. Zvláště pak, pokud se jedná o jihoamerického politika, jehož politická praxe je na míle daleko od politických tradicí běžných v Evropě. 

Historicky není totiž jasné, zda Kubitschek měl romský původ po matce. Nejrůznější indicie naznačují, že nejspíš Romem nebyl. 

Matka Juscelina Kubitscheka de Oliviera, Julia Kubitschek, byla vnučkou Jana Nepomuka Kubíčka, který se do Brazílie dostal jako voják. O tom, zda dědeček Kubitschekovy maminky byl nebo nebyl Romem, se média ani veřejně dostupné prameny nezmiňují.

Na třeboňském panství bylo více než sto obcí a vědci zatím neví, odkud čeští rodáci za oceán přišli. Dokonce se ani neví, jestli se jednalo o Jana, nebo Josefa………jisté zmínky hovoří přímo v brazilském městečku Diamantino o Třeboni a udávají jméno Jana Nepomuka Kubíčka. O původu Jana Nepomuka Kubíčka existují dvě hypotézy, o kterých se na svém webu zmiňuje Státní oblastní archiv v Třeboni:

Existují 2 hypotézy, že Jan Nepomucký Kubíček pocházel z obce Kolný č. 2, narodil se roku  1812 v rodině Tomáše Kubíčka a  Barbory, rozené Novákové.  Tento Jan však v r. 1812 ve věku 10 týdnů zemřel. Dalším adeptem je Josef Kubíček z Domanína č. 16 narozený roku 1813 v rodině Matěje a Anny Kubíčkových.  Matka Anna ovdověla a znovu se provdala roku 1821 za Bartoloměje Perkouse a s novým manželem  a dětmi Annou a Marií vycestovala do Ameriky.  Z pramenů však není zmámo přesné datum emigrace a zda již syn Josef nebyl mimo Domanín jako voják. 

Kubíček, který přišel do Brazílie jako voják v jakýchsi pamětech v brazilském městě Diamantina zmiňuje, že byl z Třeboně a že byl truhlářem. V letech 1790-1820 v Třeboni však žádná rodina Kubíčkova nežila.  Onen Kubíček z Třeboně dorazil do Brazílie jako člen vojenského oddílu majora Schäffera,  který  mezi jinými pomáhal zajišťovat  chod nového císařství Brazílie,  jemuž od roku 1822 vládla jako první císařovna Leopoldina, dcera Františka I., rakouského císaře,  spolu s prvním císařem, se svým manželem,  následníkem portugalského  trůnu Pedrem I. 

Oba panovníci zvali ze svých domovských zemí armádu, úředníky i nové osadníky k zajištění chodu a správy země, k ochraně hranic, k zajištění a budování zemědělské výroby a soběstačnosti. Takovým způsobem připlul jako voják do daleké Brazílie Kubíček z třeboňského panství, aby se po několika málo letech zbavil „vojenské haleny“, usadil se, založil rodinu i dynastii nyní již velmi vážené rodiny Kubíčkovy v Brazílii.

Jak by také někdo mohl hovořit o romském původu Kubitscheka, když není ani jisté, odkud děda známého brazilského prezidenta přišel. A i kdyby Romem byl. Změnilo by to něco? Čeští Romové jsou občany České republiky a jsou také z moderního pohledu na pojem “národ” také Čechy. Že se to nelíbí nějakým ultranacionálům? To je jejich věc. Ať se klidně opupínkují dle libosti. Nicméně, mávat nacionalismem kolem brazilského prezidenta je zbytečné, a to jak z pohledu ultranacionalistů, tak z pohledu některých Romů.