Současní neofašisté chtějí totéž co jejich ideoví předci první i druhé republiky

Současná extrémistická scéna si zvykla využívat ideály českého neofašismus jako čistokrevný důkaz velkého vlastenectví. Radikálové mají plná ústa státních symbolů, zatímco sami je velmi často pozměňují, protože vnitřní malost společně s frustracemi si žádá něco víc, než jen nic neříkající vlajku s modrým klínem a červeným pruhem vespod. Extrémisté postrádají berličku národní identity, hrdosti a tak ji nahrazují například náboženským fanatismem, jehož řeč v podobě kalichu na státní vlajce v podání Československých vojáků v záloze doslova křičí do celého okolí. 

Českost, vlast a národ získávají v předobrazech současného neofašismu opravdu obludné rozměry, s nimiž by měl možná problém i samotný Tomáš Garique Marasyk, jež husitský fetiš přinesl na několika předmětech do nově vznikající Československé republiky. Umělohmotně vybudovaný národ, svého času koupající se v panslovanství, potřeboval pomocníčky a náboženský fanatismus pojímaný Palackým jako “romance na Fidlovačce” byl tím pravým, doslova ořechovým. Nikoho v počátcích společné vlasti nezajímaly historické reálie. Všichni doslova hltali smyšlené a polovičaté příběhy o bojovnících za národ, kde římsmkokatolická církev společně se šlechtou představovala nepřítele slušného člověka.

Ultranacionalismem zde mávalo mnoho lidí.

Někteří v období vzniku společného státu potřebovali jednotného nepřítele, jakéhosi viníka, na kterého je možné kdykoli poukázat. Tím jednotným nepřítelem byl Němec, Žid, Rom a další příslušníci národních minorit.

Československý fašismus vznikl díky inspiraci tím italským a zároveň cestičky domácího fašizování upravovala celospolečenská atmosféra téměř celospolečensky tolerovaného antisemitismu, ve jménu kterého média hovořila ke svým čtenářům.

Pokud chceme pochopit cíle a chování současných neofašistů, je nutné studovat vznik, cíle a nástroje propagace českého fašismu v období první a druhé republiky. I když by se na první pohled mohlo zdát, že fašismus byl okrajovou záležitostí, při bližším prozkoumání zjistíte, že fašisté měli přívržence a sympatizanty ve všech vrstvách národa. Na základních školách se učí, že Mnichovská dohoda byla zradou na národě, ale téměř žádný kantor své žáky neseznamuje s politikou dané doby, chováním ministrů i stavem lidských práv v Československu před další světovou válkou a nacistickou okupací.

První světová válka dala fašismu jeho tvář. Oficiálním datem vzniku fašismu je 23. březen 1919. Toho dne se v Miláně sešla stovka lidí, aby si poslechla Benita Mussoliniho, který začal své hnutí nazývat Fasci di Combattimento. Samotný Mussolini měl k Československu velmi blízko. Zapsal se významně do vzniku legionářů a zároveň obdivoval mistra Jana Husa, jehož životopis s velkými faktografickými chybami také napsal Za své= úsilí o vznik Československa, podporu legií byl italský diktátor svého času Masarykem odměněn nejvyšším státním vyznamenáním.

Mezi základní rysy fašismu patří šovinisticky a velmi nepřátelsky pojatý nacionalismus. 

Fašismus považuje ostatní národy za méněcenné a naprosto zbytečné. Svůj postoj fašisté zaštiťují touhami po dobyvačných válkách.  Národní nadřazenost nabízela skloubení tradic s příslibem “nového, lepšího života především pro ty národně uvědomělé a etnicky čisté. Italský režim například usiloval o obnovení slávy starověkého Říma. S dobyvačnými válkami také souvisela koncepce kultu boje, podle kterého se měla poznat kvalita národa.

Fašismus v obecné rovině tíhne k totalitarismu skrze extrémní kolektivnost, kdy člověk jako jedinec nemá cenu ve jménu soukolí celé společnosti. Každý jedinec musí být loajální a totálně poslušný, protože dobro národa je nadřazeno nad dobro jednotlivce.

Mussoliniho cesta korporativismu měla být něčím mezi kapitalismem a socialismem. Základem ekonomiky státu měly být tzv. korporace, kde by byli zastoupeni jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci i samotná vláda. Korporace měly dohlížet na italská průmyslová odvětví. Pruty, ozubená kola, ideál rodiny, používání symboliky z romantizovaných dějinných událostí se ve fašismu dostávají do popředí. Některé rysy fašismu přebírá také současná ultralevicová scéna, ve které se můžeme setkat také s ozubenými koly, ideálem jednoho vůdce i ztrátou individuality na úkor jednoty celku.

Původ českého fašismu bychom mohli najít v českém obrozeneckém hnutí, kde hlavním nepřítelem není nikdo jiný, než Žid a Němec za hranicemi. 

Čeští fašisté v německém obyvatelstvu spatřovali největší ohrožení samostatnosti nového státu a vůbec samotné existence českého národa. Podobní vztah účeloví vlastenci měli k maďarské a polské části obyvatel. Již v prvopočátcích českého fašismu je možné dohledat velmi výrazné prvky antisemitismu. Zpočátku nebyl antisemitismus českých fašistů tak militantní a nenávistný. Patřičnou dávku nesnášení dodala třicátá léta dvacátého století, kdy byla zahájena cestička dehumanizace následovaná touhami po fyzické likvidací. Noviny tiskly pamflety, vytrhávaly negativa židovské komunity, která následně vydával svět novin za hlavní součást židovství, pro kterou by Židé neměli být přijímáni do společnosti. Vznikaly hoaxy, polopravdy, které fašizující média rozšiřovala jako stoprocentní esenci pravdy.

Nepřipomíná vám to něco? Mediální konglomerát 21. století v Česku, a nejen tam, dělá účelově totéž, co se dělo před desítkami let. Praxe českého fašismu je obnovována – tentokrát očerňuje muslimy s uprchlíky. Dějiny se znovu opakují. Proto je třeba sledovat chování a zvyky fašistů, jejichž odkaz stále žije v projevech nejrůznějších pseudovlasteneckých spolků, hnutí a politických stran.

Dalším výrazným rysem české podoby fašismu byl bojovný antikomunismus. Fašisté odmítali uznání Sovětské svazu, protože podle jejich názoru byl tamější vládnoucí režim vrahem všeho slovanského. Proti Rusům jako slovanskému národu neměli radikálové námitek.

Současný český neofašismus není vůči komunistům až tak moc odmítavý. Za účelem snadnějšího a rychlejšího boje proti ideovým nepřátelům jsou stalinisté a marxisté vítáni jako skvělí spojenci. Neofašisté vnímají Rusko jako velkého zachránce a ochránce všeho slovanského. Tím spíše, pokud v této zemi funguje systém diktatury. Český neofašista žije v mylné představě, ve které je všechno západní neslovanské, zatímco to východní, nejlépe ruské je stoprocentně slovanské. 

Odmítáním komunismu a komunistů čeští fašisté kopírovali italský trend. Fašisté sebe sama považovali za zachránce před komunismem. Počátky českého fašismu můžeme vysledovat již okolo roku 1922, kdy začala vznikat první hnutí, jako například Červenobílí.

Největší rozkvět českého fašismu nastal po atentátu na Aloise Rašína, kdy se společnost velmi silně radikalizovala. Fašisté volali po vládě “silné ruky” a “očistě státu”.  Nesouhlasili s politikou Masaryka a Edvarda Beneše. Vzorem fašistů se stal první ministerský předseda vlády a předseda Československé národní demokracie Karel Kramář.

Fašisté sice hlásali, že odmítají sovcialismus, přesto po politicích požadovali sociální spravedlnost. Tehdejší extrémisté sbírali hlasy lidí kritikou stavu malých, středních zemědělců a úrovně života lidí na venkově. Naoko se čeští fašisté zastávali těch nejslabších ve společnosti, čímž si kupovali hlas v nejspodnějších vrstvách společnosti. Totéž dělají dnešní neofašisté, když kritizují vládu, vytahují minority a líčí životy majoritářů jako život někoho, kdo je n úkor minorit ponižován a pronásledován.

Jak již bylo v článku řečeno, jedním z prvních fašistických hnutí v Československu byli Červenobílí. Jejich organizátorem se stal tajemník národnědemokratické strany Jan Kučera, který spolupracoval s dr. Jiřím Branžovským a dr. ing. Zdeňkem Zástěrou. Samotní zakladatelé se nenazývali fašisty, ale sami o sobě prohlašovali, že propagují integrální československý nacionalismus.

Čeští fašisté se často nenazývali fašisty a svůj sklon nazývali nějakým honosným názvem. Stejnou praxi používají současní neofašisté, když hlásanému fašismu dávají nic neříkající nálepky a označení.

Červenobílí volali do boje proti německému a maďarskému iredentismu. Snažili se využít nespokojenosti obyvatelstva s vládou, stavěli se proti partajnictví, odmítali princip “humanitní demokracie”.  Z italského pojetí fašismu bez výhrad přijali volání proti komunismu a socialismu. Další fašistické hnutí založené v listopadu 1922 pod názvem Národní hnutí v sobě agregovalo nejrůznější extrémistické skupiny. Radikálové volali po všeslovanské vzájemnosti a považovali Rusko jako garanta sjednocení Slovanstva proti nebezpečí germanizace. Známým fanouškem Národního hnutí byl básník Viktor Dyk, jež proslul také několika antisemitsky směřovanými básněmi.

Rusko, všeslovanství a postavení ruského impéria  do role ochránce všech slovanů před ostatními nepřáteli je jednou ze základních linií českého fašismu. 

V tomto ohledu současní neofašisté pokračují v tom, po čem volali fašisté v dávné historii. Národní hnutí do fašizování přineslo prvek vojenství. Po partajnících byla vyžadována vojenská kázeň. Heslem bylo: “Jednotlivec není ničím, celek vše”.  Pojem národa a národ byl vytvářen podle rasového pojetí. Členy Národního hnutí nemohli být Židé.  Počátky fašistických hnutí poznamenali po roce 1922 také Českoslovenští fašisté, jež ve státě propagovali italskou verzi fašismu. V plátku “Hanácká republika” vydávali nenávistné články velebící fašistickou Itálii.

Čeští fašisté již od svého prvopočátku hledali cestu po jednotném vedení, kdy by pod jednotným vůdcem oslovili co největší množství obyvatel

O totéž usilují také současní neofašisté, a to již od Sametové revoluce, kdy vznikaly nejrůznější politické subjekty. K volání po radikální jednotě nyní slouží sociální sítě, na kterých vznikají nejrůznější iniciativy, jejichž představitelé následně kandidují na kandidátkách neofašizujících stran. Krátce po založení fašistických stran v první republice se v lednu roku 1923 konal v Kolíně sjezd vedoucích fašistických činitelů z nejrůznějších oblastí státu. V čele sjezdu stál František L. Stelzig, tajemníkem byl Robert Mach. Zde se fašizující strany a hnutí dohodly o splynutí organizací v jednu velkou organizaci, jejíž středobodem bude Machův Holešov a stranickým tiskem se stane Národní republika. Takové uskupení ovšem mělo více dětských nemocí, než dokázalo unést.

Tehdy v roce 1923 bylo na kolínském sjezdu rozhodnuto, že se čeští fašisté budou nazývat “národovci”, kdežto ti moravští se budou nadále nazývat “fašisty”

Morava byla přeci jen fašistické otázce nakloněna více, než samotné Česko. Zde se fašisté museli ukrývat pod nejrůznějšími názvy, zatímco na Moravě k takovým “skrývačkám” docházet nemuselo. Mimochodem, dodnes fašisté dohodnutý uzus dodržují a nazývají sebe sama za národovce.  6. dubna 1924 byla v Kolíně uzavřena nová dohoda o vytvoření společného ústředí v Praze mezi Červenobílými, Československými fašisty a Národním hnutím. Nazývalo se Českoslovenští fašisté – národní hnutí obrodné. Ve vedení stanul kolínský továrník Alois Klášterský. Každá z organizací si nadále uchovávala vlastní organizační strukturu. 24. března 1926 došlo ke splynutí všech dosavadních fašistických seskupení a vznikla tak po vzoru italských fašistů Národní obec fašistická.

Vzor italského fašismu nedá spát ani současným neofašistům, jež se následně chtějí slučovat s každým, kdo na to má chuť. Cílem snažení má být něco podobného jako Národní obec fašistická. ……samozřejmě, dnes by fašismus v názvu nebyl, protože by takový subjekt ministerstvo vnitra nedovolilo založit. Opět by se pravděpodobně žonglovalo s nejrůznějšími názvy a terminologiemi.

Národní obec fašistická stabilizovala fašistické strany a hnutí a zároveň český fašismus dostala na parlamentní půdu

Totéž od nově založeného sjednocovacího spolku očekávají současné neofašisticky zaměřené politické subjekty. Některé strany se vidí za vůdce a pokoušejí se o pohlcování ostatních hnutí a stran. Vzniká rivalita, kdy jeden se pokouší o přetahování druhého. Totéž se dělo v mladém Československu a totéž se děje i dnes.

Fašismus se rozebíráním “demokracie” pokoušel o cestu kupředu do nejvyšších pater. To se nakonec českým fašistům první repibliky povedlo. O totéž usilují současní neofašisté. Jen si místo antisemitismu vybrali islamofobii, protože tato nenávist je ve společnosti lépe stravitelnou. Znalost minulosti velmi významně napomáhá k pochopení toho, co se nyní ve společnosti odehrává. Už proto bychom měli hovořit o tom, co a jak dělali v minulosti čeští fašisté a o co neofašisté usilují nyní. Používají se jiná slova, ale cíl je stále stejný.