Churchillova koloniální politika má na svědomí miliony mrtvých i vznik britských gulagů

Winston Churchill se narodil roku 1874 do xenofobně smýšlejícího prostředí, kdy se zámořská velmoc snažila formou násilí a drakonických zákonů podrobit místní obyvatelstvo k obrazu svému. Stará škola, ve které je bílý předurčen vládnout ostatním je nepopiratelným jevem nesmiřitelné a někdy také nemilosrdné Churchillovy politiky, kvůli které zemřelo zbytečně několik milionů lidí. 

Británie 19. století je obdobím, kdy královna Viktorie byla korunována královnou Indie a shon v Africe za nerostným bohatstvím, dřevem a novou pracovní silou neznal konců. Ostrovní království se považovalo za kulturně vyvinutý a vyspělý národ, jež za pomocí vojáků a dobyvačných plánů ovládne barbarské národy. Mladý muž a zároveň budoucí nejznámější britský politik na vlastní oči v nejrůznějších končinách světa viděl odpor místních lidí, jež se zbraní v ruce vzdorovali britské nadvládě i rasisticky vytvořeným zákonům. Typickým příkladem by mohlo být území dnešního Pákistánu, kde byl odpor nejrůznějších nacionalistů opravdu velmi hlasitý.

Jenže oficiální politika Londýna považovala bojovníky za “šílené džihádisty”, které je nutné co nejbrutálněji porazit. Střet dvou velmi rozdílných světů umožňoval kralování nejrůznějších praktik brutality, kdy královská koruna podporovala místní Britům nakloněnou šlechtu, jež si za britské pomoci nebrala žádné servítky. Nebyla ochota jednat, nebo se snad kriticky zamyslet nad stylem koloniální politiky. Barbar musí poslouchat, a nikoli vést dialog požadující uvolnění diskriminujících pravidel určujících městský park pro bílé a domorodce. Místo toho pod uniformami britských vojáků hořely domy, pole, vesnice a ve vězeních skončilo mnoho politických odpůrců často odsouzených k trestu smrti, nebo nuceným pracem v kamenolomech, či nějakých dalších velmi namáhavých prostředích.

“Africká epizoda” jednotlivých střetů si vyžádala podle historiků minimálně 115 000 lidských životů, kdy černý muž pod bičem bělocha umíral, aby následně stejný bílý muž sáhl ke koncentračním táborům, ve kterých zahynulo na dalších 14 000 obětí zla kolonialismu. Válka o nadvládu se zvrhla do velmi zhoubných rozměrů, ale Britové nebyli jediní, kdo s podobnou praxí “provozovali” správu svých kolonií. Genocidy se na africkém kontinentě odpustily jak Belgie, Německo, tak Francie. Mimochodem, francouzské chování v Asii nebylo o nic horší, než to britské.

Churchill požadoval tvrdé a násilné chování proti jakýmkoli náznakům neochoty s kolonialisty spolupracovat. Ti, jež nakonec sloužili svému “pánovi”, ti nakonec také zůstali pod bičem rasismu a rozšiřované ideologie bílého pána tvorstva. Když Mahatma Gandhi zahájil svou kampaň mírového odporu, Churchill zuřil. V jednom ze svých prohlášení dokonce prohlásil: “Nenávidím Indy. Jsou to brutální lidé s brutálním náboženstvím“.  Možná ona nenávist vůči všemu indickému je důsledkem dalších událostí v roce 1943, kdy v Bengálsku vypukl hladomor vyvolaný neochotou Churchilla pomoci tamním lidem.

Díky hladomoru zemřelo na 3 miliony lidí hlady. Místní úředníci prosili Churchilla k přímým dodávkám potravin do regionu. Slovutný politik však jakékoli prosby odmítal a dokonce davy umírajících komentoval posměšnými slovy, jako kdyby umírající děti, ženy, starci a muži nebyli pro koloniální mocnářství opravdovými lidmi. O obětech nedostatku potravin hovořil jako o králících, jež se množili natolik, až začali vymírat. Takové slovní obraty by se zcela jistě líbily současným neofašistům, kteří o minoritách rádi hovoří jako o zvířatech, protože s dehumanizací přichází ochota zabít obtížné králíky bez jakýchkoli výčitek svědomí.

Úředníci v Bengálsku Churchillův cynismus nelibě kritizovali. Politika budoucího držitele Nobelovy ceny si osvojila právo určovat, kdo bude v koloniích žít. Například africká Keňa se svými úrodnými vrchovinami měla být výsadou bílých osadníků. Vládní politika napomáhala svou neochotou k nárůstu afrického ultranacionalismu. Samotný Churchill místní Kikuje nazval “zvířecími dětmi”. Když tito Kikujové v poválečném období povstali proti britské nadvládě, někteří ze 150 000 příslušníků tohoto kmene skončili v zajateckých táborech, které později držitelka Pulitzerovy ceny  a historička Caroline Elkins označila jako “britské gulagy”. O prostředí, zadržovaných lidech a dalších událostech s nimi spojenými informovala před chvilkou zmiňovaná žena v knize “Britský gulag: brutální konec britského impéria v Keni”. Churchill se snažil za pomoci týrání a pracovních táborů zastavit keňský boj za samostatnost. Zadržovaní lidé byli mučeni elektrickým proudem, bachaři o těla Kikujů uhašovali cigarety, nebo jejich těla natírali nejrůznějšími substancemi, které následně zapalovali. Pobyt v táboře způsobil na tělech zadržovaných celoživotní následky.

Koloniální politika, na které se podílel také Winston Churchill, byla rasisticky zaměřená, postavená na základech kulturního šovinismu, kdy v popředí stály zájmy impéria před ochotou ochraňovat a obhajovat lidská práva. To je velmi smutné. Zvláště, když je nyní bývalý britský ministerský předseda považován za hrdinu, správný ideál politika, podle něhož by se moderní státníci měli řídit. Churchillův pomyslný kostlivec ve skříni představuje miliony mrtvých, gulagy a další formy rasismu, na který během druhé světové války doplatilo mnoho obyvatel bývalých britských kolonií, kdy do záchranných lodí mohli pouze Britové, zatímco ostatní byli ponechání svému osudu.