Pražské domobrany nemají dostatek aktivních zájemců, a tak dělají ochranku na demonstracích

Krajně pravicová a nejrůznější extrémistická scéna chce využít situace a usilovně se snaží sebe sama vykreslit v ochranitelských barvách, kdy vojenské a polovojenské spolky v malém počtu korzují uličkami, aby svět ochraňovaly před virtuálním nebezpečím. S pepřákem v kapse a bojovým plemenem po boku radikálové pociťují svou veledůležitost. Obléknou se do jednotných barev, aby následně na sociálních sítích popisovali průběh hlídkařských snažení. 

Česká extrémistická scéna se téměř vždy snažila o zbrojení a hrátky na lidovou armádu. Už od dvacátých a třicátých let minulého století fašistické spolky vytvářely bojůvky, ozbrojené skupinky, jež se snažily provokovat, monitorovat aobtěžovat ideové nepřátele. Když na to přišlo, neměly daleko k násilí, kdy ve jménu vlasti oděni do stejnokroje fašisté lámali židům, komunistům a dalším odpůrcům extrémismu kosti. Čecháčkové tímto snažením napodobovali Mussoliniho gardy a později také nejrůznější nacistické bojůvky Adolfa Hitlera, podle kterých upravovali svou činnost.

V moderní éře konce dvacátého a začátku jednadvacátého století se radikálové snaží oživit “prastarou slávu”. Touží po jednotném šiku, kdy pod rukou diktátora bojují za hnědě zabarvenou Čechii, kde neexistuje osobní názor, natož jakákoli minorita, jež by mohla kazit výhled na bílou společnost.

Ruku v ruce ozbrojenkářům přichází na pomoc klerofašismus, který do jednotného a nesmlouvavého řádu dodává pocit tradičních hodnot a neskonalých záruk na uzavřené společenství bez jakýchkoli rušivých elementů. Který z radikálů by takovým hodnotám odolal……….Tam, kde je půda, krev a vlastenectví, tam zůstává dostatek prostoru k dehumanizaci a očerňování demokracie a nejrůznějších demokratických principů fungování společnosti.

Neúspěšní extrémisté čekají na příležitost, kdy by mohli do popředí vyjít jako nějací ochránci a pomocníci dobrých mravů. Často ke svému hvězdnému okamžiku používají lži, polopravdy a zkreslenou realitu, ve které nepřítel obtěžuje majoritu, a proto skupinka neschopných a nevzdělaných vytváří ozbrojené skupinky.

Typickým příkladem militarizace zůstává Národní demokracie, která za pomoci svých členů obchází zákon a de facto zakládá ve formě Národní domobrany stranické pseudobojůvky trénující se v boji v zákoutí českých luhů a hájů. Jen v Praze je takových subjektů registrováno na jedenáct. Někteří z nich se na Praze 6 cvičí ve střelbě a sebeobraně v Divoké Šárce, zatímco jiní usilují o získání zbrojního průkazu a vyhledávají cestičky, jak nejsnáze a nejjednodušeji získat oprávnění na ovládání střelných zbraní.

Pokud dnes ozbrojenci neporušují zákon a lavírují na jeho hraně, existuje nebezpečí, že stejné bojůvky v budoucnu skutečně zákon překročí a zahájí frontální útok na své nepřátele v okolí. Spolek Santini, Domobrana Desítka, Vozová Hradba, Vepři boubelatí, Patrioti Praha a SPOB ÚNL, Kbely, Letňany, Počernice, Černý Most a Vysočany jsou názvy některých z nich.

Naštěstí u většiny militaristicky organizovaných spolků jde jen o názvy, kdy se alkoholem posilnění hrubiáni dohodli v hospůdce na hlídkování, aby později na svůj slib a odhodlání zapomněli.

Díky tomu je většina hrdě oznamovaných spolků neaktivní a těmi skutečně akčními je pouze necelá hrstka. V Národní domobraně se předpokládá, že aktivními v určitém rozsahu je pouze 83 spolků. Ještě před zrodem Národní domobrany existovaly v Praze jiné domobranářské skupiny organizované například Věcmi veřejnými. Jejich činnost se zaměřovala převážně na Václavské náměstí a jeho okolí. Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti dokonce na podzim roku 2010 uvažovala o vytvoření hlídek na Smíchově. Ve své podstatě je to tragikomické. Rasismem vyzbrojení a předsudky oděni radikálové si pod dohledem pouličních kamer městské policie hrají na ochránce pořádku. Alespoň si mohou vítači nenávisti vylepovat v pokojíku fotografie zahraničních návštěvníků. Mimochodem, Československá vlastenecká garda, která na demonstraci za podporu Donalda Trumpa dělala ochranku, také vychází do ulic, aby mapovala výskyt cizinců a pořizovala si jejich fotky s poznámkami pod čarou.

Jedním z hračiček na pražské milicionáře je Vojtěch Bartók. Miluje Miroslava Sládka. Založil při svém virtuálním občanském sdružení “Občanské hnutí pro bezpečné Čechy Moravu a Slezsko” virtuální občanskou iniciativu “Dobrovolné Občanské Hlídky”,

Radikál využil rozšiřovaného hoaxu o obtěžování české rodiny na Staroměstském náměstí. Byla to další příležitost ke zdvižení pověstné rukavice nenávisti, kdy skupinka extrémistů poslouží jako ochránci před cizáky na ulicích.  Ti měli na segwayích obklopit českou rodinku a následně si ji nevybíravě dobírat. Internetoví radikálové nečekali a vytvořili svoji vlastní hru na rasismus, ve které se ochránci slovanství vydávají do ulic, aby zachránili nebohé české rodiny z drápů tak nebezpečných cizinců.

Bartók chce z celé události využít co nejvíce, protože si myslí, že “naše země je v přímém ohrožení a toto nebezpečí je o to větší, že jej mnozí obyvatelé naší země nevidí, nebo, vidět nechtějí“. Radikálové věří v “arabskou a africkou kolonizaci” a proti ní chtějí za pomoci hlídek bojovat. I když na Facebooku má uzavřená skupina “Občanské hnutí pro bezpečné Čechy, Moravu a Slezsko” 2 243  členů, jednotlivých hlídek se účastní pravidelně méně jak deset lidí.  Dokonce hlídkaření 22. září 2016 bylo zrušeno pro naprostý nezájem.

V oblasti domobran je to typický příklad fungování, kdy aktivní domobranou je nazývána ta, kde se pravidelně schází a cvičí naprosté minimum potenciálních členů. 

Bartókova činnost poskytuje náhled na typické fungování typických domobran, kdy se zakladatel snaží hrát na obránce Česka, zatímco ostatní členové a internetoví vlastenci na to po svém pečou. Bartók si rád hraje na apolitické domobránce, i když sám sebe směřuje přátelením se s Jiřím Černohorským s Lucií Haškovou k Národní demokracii, jejíž demonstraci nedávno bezpečnostně zajišťoval. Dalším Bartókovým společníkem a spoluzakladatelem Dobrovolných Občanských Hlídek je zaměstnanec bezpečnostní agentury na sociálních sítích jako Vlastimil Porubčan, který se o podobné hlídkování stejně neúspěšně pokouší v nedaleké Plzni. Často tento sekuriťák v trikotu PK Holding CZ s.r.o. působí jako velitel pražských domobranářských výletů. Souhlasí s takovou firemní propagací ona bezpečnostní agentura?  Uniformy a viditelná výzbroj, včetně označení budí v lidech respekt a toho přítomní radikálové využívají ve svůj prospěch. Hlídkaření Bartókova a Porubčanova uskupení za pomoci Petra Hanáka probíhá také v nedaleké Plzni, kde se jednotlivých výletů do ulic účastní přibližně stejný počet lidí.

Ostatně, to je další součást české domobranářské aktivity, kdy zaměstnanci bezpečnostních agentur často bez vědomí svého zaměstnavatele používají firemní stejnokroj i s patřičnou výzbrojí během výprav do okolí. 

To je velmi nebezpečné. Zbraň v rukou radikálů je jako zápalky v ručičkách dvouletého dítěte. Z obojího spojení může vzniknout velké neštěstí s velmi vážnými následky. Příslušníci bezpečnostních agentur, městské policie a jiných bezpečnostních sborů napomáhají díky patřičnému výcviku ke zdánlivé profesionalizaci domobranářů. Vojtěch Bartók jako jeden z typických příslušníků krajně pravicové scény tvrdí, že jeho hlídky nejsou rasově zaměřené, ale veřejně vystupuje jako kýčovitý milovník bílé: “Jsme Slované, naše rasa je bílá a my se za svou rasu nestydíme. Jsme na svou rasovou příslušnost hrdí. Nemáme se za co stydět a nemáme nejmenší důvod svou rasu prznit.

Ale na tom není nic divného. Podobně se profiluje většina představitelů domobran. Bartók je také rasista, tedy soudě jeho článků zveřejněných na krajně pravicově zaměřeném webu Necenzurujeme.cz.  I z tohoto pohledu je milovník Sládka naprosto stejný, jako ostatní vůdci domobran. Třeba takový Krejča z Národní domobrany doufá, “že až přijdou migranti, policisté se budou dívat jinam” a krajně pravicoví radikálové organizující výcvikové tábory a jednotlivé sešlosti konečně uplatní to, co se naučili. Stejně mokré sny plné násilí mívají téměř všichni aktéři domobranectví.

Velmi vtipná je například snaha Vojtěcha Bartóka o jmenování sama sebe do pozice rozšiřovatele a propagátora apolitických domobran. Doma se jeho akcí účastní ani ne deset lidí, a tak tento pán ve středních letech odjíždí na Slovensko, aby zde s pomocí zdejších ultranacionalistů a rasistů pokračoval v něčem podobném.

Na slovensku hodlá založit občanské sdružení “OBČANIA PRE BEZPEČNÉ SLOVENSKO”. Sám ke své invenci na sociálních sítích dodává: ” Slováci sice mají Kotlebovy milice, ale potíž je v tom, že jsou to stranické milice a ne každému se to musí líbit, i když já osobně proti nim nic nemám.” Možná tajně český radikál doufá, že Slováci nebudou takoví “flinkové” a ve větším počtu vyjdou do ulic a v případě potřeby pomohou pražským agitátorům v jejich hlídkování.

Ve zkratce sečteno a podtrženo, pražské domobranářské skupinky  jsou okrajovou záležitostí schopnou leda tak vykonávat funkce ochrankářů na demonstracích extrémistů, protože na domobranářskou činnost nemají dostatek aktivních zájemců. Stejný problém mají všechny domobrany v České republice. což je dobré pro demokracii a budoucnost státu, ve kterém extrémismus nemá silné a dostatečně zakořeněné zázemí