Služba v cizí armádě bez souhlasu prezidenta republiky je stále trestným činem

Česko má podle médií svého “džihádistu”, a dokonce i padlého příslušníka jednotek iráckých Kurdů, jež v oblasti bojují proti tzv. Islámskému státu. Každý si ve zněti informací přijde na své. Novináři básní o nebezpečí terorismu, zatímco jiní oslavují památku padlého Čecha, nad jehož statečností by se měla sklonit i staletá lípa. Málokoho napadne, že z pohledu práva se oba dva teoreticky dopustili velmi vážných prohřešků. 

Hrdinský etos o lékaři z Olomouce se nekoná, stejně jako sny o “džihádistovi” z Poříčí se mohou rozplynout jako pára nad hrncem.  

Dokazovat teroristovi jeho terorismus, nebo před branami soudů přinést nezpochybnitelné svědectví o organizovanosti wahhábistiů v oblasti Iráku a Sýrie bývá velmi složité. Je Islámský stát skutečně organizovanou zločineckou skupinou, nebo se jedná o literární konstrukce jednotlivých novinových článků? Řeč práva potřebuje mnohem víc, než jen cool titulky z vykřikujících sloupků. To, že někdo postává s kufrem v ruce na hraničním přechodu a míří do Sýrie, to ještě neznamená vůbec nic.

Teroristovi nemůžete dokázat terorismus, stejně jako příslušníkovi kurdských jednotek nemůžete dokázat účastenectví  na teroru, zabíjení lidí, nábožensky motivované genocidě, nebo podíl na organizovaném zločinu vůči civilistům. Na sociálních sítích se hromadí lidové názory, podle kterých by pražský mladík měl dostat co největší trest, zatímco čeští bojovníci proti fanatikům ve službách ozbrojenců by měli být opěvováni jako hrdinové největší.

Válka skupinek hlásících se k neexistujícím, nebo mezinárodně neuznaným státům je příležitostí k páchání vojenských zločinů, protože moc kulek v některých rádoby vojáků může vyvolávat pocit neohroženosti a všehomoucnosti, kdy bídný nepřítel musí být zavražděn, protože si to situace žádá. Staré neshody je možné “vyřídit” pod pláštíkem války.

Lidskoprávní organizace v jednotlivých zprávách jednohlasně říkají, že Evropané ve službách Kurdů bývají často islamofobové s velmi radikálními názory na svět. Přijeli do oblasti, aby ukojili svou žízeň po krvi. Ve službách Pešmergů nemusejí dodržovat mezinárodní právo, nikdo nelustruje psychologický profil zájemců o službu, protože mnoho kurdských bojovníků chápe válku jako “dobrou zábavu”. Islámský stát přijímá také každého s radikálními názory na svět. Čím šílenější pošuk, tím pro místní wahhábisty lépe. V tom si jsou Kurdové a Islámský stát velmi blízcí.

Ukrajina se podobně jako Irák se Sýrií stala “zájezdovou destinací” nejrůznějších evropských podivínů, jež do vyjmenovaných oblastí jezdí za zkušeností zastřílet si do živých cílů, nebo se chtějí službou v cizích jednotkách blýsknout před okolím, nebo sebe sama zařadit do některého z ideových proudů, ve kterých je možné upustit žilou možného násilí. Podporovatelé jednotlivých bojujících stran si v Česku počínají s dětinskou naivitou, protože si myslí, že když slouží, nebo sloužili v bojůvkách neexistujících států, tak se nic neděje. Jenže opak je pravdou.

Problematika služby občana České republiky v ozbrojených silách cizích států je upravena zákonem č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování.

V paragrafu 34 je mimo jiné stanoveno, že bez souhlasu prezidenta republiky může občan České republiky vstoupit do ozbrojených sil jiného státu, jestliže se jedná o:

  • žadatele, který má kromě českého i jiná státní občanství a chce vstoupit do armády státu, jehož je také občanem, nebo
  • ozbrojené síly členského státu mezinárodní organizace zajišťující společnou obranu proti napadení, jíž je Česká republika také členem.

Iráčan vstupující do irácké armády, nebo Ukrajinec bojující v ukrajinských ozbrojených složkách má právo na svou službu. Stejně tak uchazeč o službu ve Francouzské cizinecké legii nemusí žádat prezidenta o svolení, protože Francie je členem NATO. V ostatních případech je třeba, aby občan svou řádně odůvodněnou žádost zaslal na Ministerstvo obrany. To poté společně s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí tuto žádost posoudí a předloží ji prezidentu republiky ke konečnému rozhodnutí. Pokud by přeci jen český občan bez povolení vstoupil do armády jiného státu, dopustil by se trestného činu, z který může být odsouzen k trestu odnětí svobody až na 5 let (pokud se trestný čin stane za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, sazba je až 10 let).

Jak je to se službou v armádách neuznaných států? Problém je, že nic jako Islámský stát oficiálně neexistuje a odborné názory na to, zda uskupení wahhábistů na území Sýrie a Iráku je nebo není státem, jsou různé. Právní zodpovědnost se nevyhýbá ani lidem sloužícím v Kurdistánu, stejně tak těm z Islámského státu, nebo na východě Ukrajiny.

Ozbrojené síly regionu Iráckého Kurdistánu jsou součástí Ozbrojených sil Irácké republiky.

Občan České v souladu s § 34 odst. 1 zákona č. 585/2004 Sb., smí vstoupit do ozbrojených sil regionu Iráckého Kurdistánu pouze se souhlasem prezidenta ČR na základě své žádosti.

Pokud by Čech v Iráckém Kurdistánu bojoval bez souhlasu prezidenta, dopustil by se  trestného činu proti obraně státu podle § 321. Při posuzování se nerozlišuje od toho, zda dotyčný pouze vykonával práci vojenského lékaře v polním lazaretu v trikotu Pešmergy, nebo zda se pohyboval s kulometem v nejrůznějších bojových eskapádách. Oba dva jsou v očích státu stejnými provinilci. Rezgar Sivejlí Rašíd, o němž byla v úvodu článku zmínka, byl původem iráckým Kurdem, který měl české státní občanství, léčil pacienty v Olomouci a v uniformě Pešmergy padl v přímém boji proti Islámskému státu. Ke svému angažmá nedostal prezidentský souhlas a dopustil se tak trestného činu, za který měla následovat odměna několikaletého žaláře. Tedy za předpokladu, že olomoucký lékař neměl zároveň irácké občanství…….potom by vše po právní stránce bylo v pořádku.

Jiná situace je však v případě syrských Kurdů, jejichž ozbrojené bojůvky nejsou součástí Ozbrojených sil Sýrie. Zde se právní zodpovědnost za angažmá řídí podle jednotlivých osobních provinění. 

Je to ve své podstatě podobné, jako při posuzování zapojení českého státního občana do služeb Islámského státu. Oficiálně se o stát nejedná, a tak se oko právní spravedlnosti soustředí na povahu bojových jednotek, ve kterých dotyčný člověk sloužil a zároveň se bere v potaz konkrétní zapojení posuzovaného jedince v takovém ozbrojeném útvaru.

Pokud český státní občan slouží v bojůvkách neexistujících, nebo mezinárodně neuznaných států, může se z teoretického hlediska takový jedinec dopouštět podle trestního zákoníku například následujících trestných činů:

  • trestný čin teroristického útoku podle § 311
  • trestný čin použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje podle § 411
  • trestný čin válečná krutost podle § 412
  • trestný čin perzekuce obyvatelstva podle § 413
  • trestný čin vraždy podle § 140
  • trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403

K postižení vojáků nejrůznějších partyzánských, polovojenských, či bezpečnostní agenturou organizovaných bojůvek již dnes v teoretické rovině existuje dostatek zákonů. Není třeba vymýšlet nové. Speciální protiteroristické balíčky často vznikají jako berlička k nahlodání demokracie, kdy je nějaké právo omezeno, aby došlo k postižení terorismu, nebo toho, co tvůrce legislativy nazývá terorismem.

Ministerstvo spravedlnosti v roce 2015 vypracovalo analýzu, ve které posuzovalo, jak nadále pohlížet na službu v jednotkách Islámského státu. Úsvit žádal po ministrech vypracování speciálních paragrafů, zatímco vláda hledala cestičky, jak právně nahlížet na možné bojovníky Islámského státu. Nová legislativa skutečně není třeba.

Podle zveřejněné analýzy z minulého roku je možné na službu v trikotu Islámského státu, nebo separatistických proruských bojůvkách na východě Ukrajiny nahlížet jako na čin teroristického útoku, jímž se zabývá § 311 Trestního zákoníku. 

Trestný čin teroristického útoku není omezen nějakým územím. Je vázán na individuální, konkrétní činnost zadrženého jedince, jemuž musí vyšetřující orgány prokázat, že se v konkrétních případech dopustil konkrétních trestných činů terorismu. Trestný čin teroristického útoku je trestným činem, u něhož je trestná i příprava, tedy jakékoli úmyslné vytváření podmínek pro spáchání činu. Při takovém pohledu na věc je trestné již samotné “upsání” se do služeb teroristických bojůvek. Terorismem není sledování videí Islámského státu. To si mnozí lidé pletou. Na základě takových důkazů nemůže soud v žádném případě rozhodnout. Videovkus potenciálního teroristy může být jednou z podpůrných, nikoli však hlavních složek trestního řízení.

Wahhábisté samozvaného Abu Bakra chtějí oficiálně porazit “nevěřící” a prostředkem k takovému záměru je zastrašování obyvatelstva za pomoci násilí potlačování svobody projevu či narušení základních demokratických struktur. Ozbrojenci páchají na civilistech teror a kdokoli, kdo přichází do Sýrie za účelem pomoci takovým lidem v páchání terorismu, je také teroristou a vystavuje se nebezpečí postihu soudy., i když jediné, co udělal, je příjezd na sjednané místo eskalující v odchod do nějakého výcvikového zařízení.

Paragraf 311 plave na definici organizované zločinecké organizace………zároveň je velmi složité rozklíčovat, jaké informace jsou faktografické a jaké obsahují ideová sdělení usnadňující odpůrcům Islámského státu další boje. Soud v tomto ohledu bude mít zcela jistě velmi těžké rozhodování.

Islámský stát a jiné ozbrojence je možné podle své nelidské aktivity považovat za hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť. Podle této definice je možné následovníky Islámského státu soudit na základě § 403, který trestá založení, podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Své k této části říká Úmluva Rady Evropy pro prevenci terorismu, podle které je nutné kriminalizovat účast v teroristické skupině, výcvik za účelem spáchání teroristického útoku, nebo financování a podporování takových skupin. Na straně demokracie stojí také mezinárodní právo, jemuž se musí Česká republika podřídit jestli chce, nebo ne. 

Je hloupé oslavovat Evropany ve službách Pešmergů, jako stejně hloupé je cítit lásku k milovníkům Islámského státu. Oba dva se podle mezinárodních organizací dopouštějí válečných zločinů i přečinů proti lidskosti. A takové jednání a přihlašování se k podobným subjektům je nutné bezpodmínečně odsoudit.