Když jsou lidská práva přirovnávána k bůčku, nikdy z toho nemůže být nic dobrého

Když se lidská práva začnou vnímat jako kousek umaštěného žvance, vždy z toho nevyjde nic pěkného, natož humanistického. Například takový publicista, spisovatel a historik Vlastimil Vondruška předvedl v Mladé frontě Dnes neskutečné divadlo rádoby nekorektního přemýšlení o tom, co jsou lidská práva.

Je to velmi smutné, že zrovna takový člověk se vrhnul na problematiku z populistické části pohledu, ve které se dělá špatně lidskoprávním aktivistům, zatímco Zemanova klaka neofašizoidních bytostí jásá radostí nad tím, jak obyčejná lidská práva mohou zkysnout na klávesnici dalšího kladenského rodáka. Jako kdyby Babišovo impérium zuby nehty usilovalo o posílení antihumanismu a ke svému účelu dalo dostatečný prostor ve své rubrice další personě, za níž by se nemusel stydět ani obrýlený Ovčáček,  Mynář a vůbec celá klaka kolem Pražského hradu.

Ještěže není Vlastimil Vondruška katem. To by možná ve svých přirovnáních sáhl k profesionálním příměrům, ve kterých by gilotina, popravčí špalek a katova oprátka slavila další výročí lidové spravedlnosti. I tak jsou autorova slova na jednoho čtenáře až moc.

ashampoo_snap_2016-10-16_18h51m55s_003_

Nic by se v životě nemělo přehánět, protože jakýkoli extrém vytváří problémy a zabraňuje diskusi. Nicméně, pokud se o lidských právech jen tak nonšalantně mezi větou začne hovořit jako o něčem, co bychom neměli brát vážně a čeho bychom měli užívat jen v určité míře, v sousedství takových tvrzení vystupují naprosto nedemokratické ideály devatenáctého století, kdy dělník měl tolik práv, kolik jich v daný okamžik povolil majitel podniku. Všechno ostatní představovalo onen pověstný bůček, kterého je pro pracující holotu naprosto škoda.

Není pravda, že nikdo nedefinoval lidská práva. Pan Vondruška zřejmě nezná mezinárodní právo, Listinu základních práv a svobod, případně některá další ustanovení zabývající se vedením humánní války vůči nebohým civilistům. Nablízku v podobných úvahách postávají práva minorit, jež jsou českému nacionalismu a provincionalismu často na obtíž. Možná právě proti nim je namířený sloupek Vlastimila Vondrušky…….kdo ví…..třeba takový milovník Odinových vojáků ze severu Čech by podobné paralely v předkládané vzněti černi a bílých novin mohl na okamžik spatřit.

ashampoo_snap_2016-10-16_18h55m12s_004_

Doba opravdu pokročila od zmiňované revoluce plné násilností a naprostého chaosu. Tehdejší doba dala základy a vývoj společnosti rozšířil problematiku o další velmi důležité hodnoty, bez kterých moderní svět nemůže existovat ani na okamžik. Pokud se v debatě o lidských právech hovoří o povinnostech, téměř vždy je tento příměr používán k podrytí principu lidskoprávní tématiky, kdy by se diskutující měli raději věnovat dodržování povinností,  a to nejlépe za pomoci některého donucujícího prostředku, jakým může být například zákon, obušek rozzuřeného policisty, nebo skupinka lidových milicionářů. Během naprosto politicky nekorektních přirovnání přichází ke slovu hoaxy, polopravdy a lidová tvořivost vykreslující například Romy v tom nejhorším světle. Zemanova filosofie čecháčkovského provincionalismu slaví narozeniny, Vánoce a vůbec všechny myslitelné i nemyslitelné svátky. Rom v pohádkách na dobrou noc nechce pracovat, a tak by si neměl zasloužit legislativu ochraňující minoritáře například před šikanou na pracovišti……..

Přesně tato pointa nepřímo vykukuje z Vondruškova sloupku. Z mezinárodních lidskoprávních úmluv není možné vytrhávat odstavce, jednotlivé části, jako kdyby byly trhacím kalendářem. Zároveň však není možné potírat jednotlivé části jenom proto, že se nehodí do vytvořeného konceptu. A přesně k tomu dochází, pokud lidská práva přirovnáváme k bůčkům, nebo jiným pochutinám. Jako kdyby lidská práva měli dostat jen ti, jež autor shledává za potřebné. Je naprosto zbytečné dodávat, že se v potřebnosti střetávají další předsudky, protože hned v sousedství jako součást sloupku vykukují nepřizpůsobiví, o kterých tvůrce Husitské epopeje následně vypráví.

ashampoo_snap_2016-10-16_18h27m52s_002_

Jak se zdá, v tomto případě nejde ani omylem o frustrovanou menšinu, ale o frustrovanou většinu, jež si za pomoci politicky nekorektního přemýšlení hledá cestičky k zacelení zklamání nad sebou samým. Tvrzení, že není nic horšího, než lidská práva, jsou projevem fanatického čecháčkovství, díky němuž se mohou ve společnosti odehrávat ty nejhorší zrůdnosti, kterých je každý z nás schopen.  Přeměna morálky sesílající lidská práva do kouta je předstupněm ke krutostem i diktátu teroru.

V duševním výplodu Vondrušky je cítit fanatismus nacionálna, ve kterém sociálně slabí představují vyžírky státní kasy. Jako kdyby kratičký text vycházel vstříct volebnímu programu Národní demokracie, nebo Vandasovy strany holohlavých alkoholiků z hospůdek čtvrté cenové kategorie. Prostor dostává ekonomie, Čína, Rusko, Sýrie, Turecko, Izrael……..tedy přesně ty státy, kde jsou lidská práva porušována jako na běžícím pásu, jsou dávány za příklad, jehož bychom si snad měli vážit. Historik a bývalý ředitel Národního muzea se nyní možná neohlíží nad oběťmi vzpomínaných režimů, ale to neznamená, že je všechno v pořádku.

Tento svět je opravdu podivný například tím, pokud spisovatel , historik a publicista veřejně vystupuje jako kandidát některé z krajně pravicových  radikálů. Bylo by fajn, kdyby si Vlastimil Vondruška uvědomil, co je evropská kultura a na čem je v současnosti založena.