Čeští ultranacionalisté by rádi ve jménu svých perverzí změnili státní hymnu

Čeští extrémisté se ve své neskonalé hlouposti rozhodli vylepšovat státní hymnu o její druhou sloku, která oficiálně není součástí národního “popěvku”, který sem tam slýcháváme v případě výher na mistrovstvích světa, nebo jiných sportovních kláních. 

Opět krajně pravicová klaka zasahuje do něčeho, o čem nemá žádné ponětí. Možná se vyznavači antisemitismu a neofašismu cítí většími Čechy, když okopírují skrze savý papír malou část něčeho všem známého, přesto natolik vzdáleného. Který z přítomných radikálů si vzpomene se slzou v oku na Myslíkovu ulici číslo 13, kde Škroup vedle vážně nemocné manželky skládal na přelomu listopadu a prosince roku 1834 současnou státní hymnu? Nikdo……protože tito účeloví vlastenci vidí jediný možný cíl se světem o jedné barvě, do něhož znalosti nezapadají, protože poznání zabraňuje prvoplánovým rozhodnutím a voláním po genocidách, případně defenestracích.

Na setkáních nacionalistů hraje prim něco jako Pavlovův slintací reflex, kdy se účastníci demonstrace rozněžní teprve tehdy, až je jim podstrčen nějaký notoricky známý symbol, jež může být nadále przněn a zneužíván ve jménu nového vlastenectví oživlého neofašismu, nebo dokonce neonacismu.

Státní hymna je zrcadlem každého národa, a proto bychom si ji měli pěstovat, vážít, obhajovat a odmítat jakékoli inovace, jež by se zuby nehty chtěly navracet do rádoby vlasteneckých období 19. století. Podle paragrafu 7, odstavce 1 zákona č. 3/1993 Sb., je první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla “Kde domov můj” českou státní hymnou:

ashampoo_snap_2016-11-18_03h15m23s_132_

Toho bychom se měli řídit a ničeho dalšího. Radikálům ani nedochází, že s touhami po velkém Československu a následným přidáváním slovenské části k té české kradou sousedům jejich státnost, hrdost a samostatnost……zase jednou přišel český ultranacionál s českým nacionálním šovinismem v srdci, aby si Slováky zaškatulkoval znovu do nevýhodného područí společného, dnes již neexistujícího soustátí…..to je panečku zase projev čistého a ničím nezakaleného vlastenectví.

Vítači Miloše Zemana, islamofobové a jiná holota zahnědlých insignií ve značné míře neuznávají, tak jako Edvard Beneš, Slováky za samostatný národ. Jednoduše mu nasadí okovy a připoutají ho do národa československého……..obhajují se slovanským bratrstvím, zatímco opodál cupitá prastarý etos nacionálního šovinismu odsuzující druhé do potice těch samozvaně silnějších.

“Kde domov můj?” byl v nejrůznějších variantách písní divadelní, pohřební a posléze státní……….když zemřel Josef Kajetán Tyl, Tylův přítel Josef František Smetana velmi známou a zlidovělou písničku upravil do podobenství pohřebních slabik doprovázejících umělcovu duši na nikdy nekončící cestu věčného spánku:

ashampoo_snap_2016-11-18_03h33m20s_133_

Současná hymna vznikala jako devatenáctá z celkem dvaceti jedna hudebních doprovodů připravované Fidlovačky. Její premiéra proběhla 21. prosince 1834 o půl čtvrté odpoledne ve Stavovském divadle v Praze. Divadelní fraška obsahovala mnoho lidových písní, mezi kterými “Kde domov můj” představoval jeden z vedlejších poutačů, trháků, kvůli kterému by diváci znovu zavítali do divadla. představoval trhák, lákadlo na diváky. Autor díky zvyšujícímu se nacionalismu ve společnosti očekával oblíbenost vybraného “popěvku. Divadelní faška nebyla moc oblíbenou a lednové druhé pokračování se setkalo s velmi malým nezájmem, pro který Fidlovačka spatřila znovu světlo světa až 9. června 1917 v prostorách Městského divadla na Královských Vinohradech jako národní manifestace. Zde se pod tlakem ultranacionalismu a odporu k mocnářství hra dočkala sedmdesáti repríz.

Knižně Fidlovačka vyšla díky práci nakladatelů Mikuláše a Knappa ve sbírce “Divadelní ochotník” až roku 1877. Vydání vykazovalo mnoho chyb a nepřesností, kdy hra nebyla celá a dokonce chyběly písně v originálním znění a některé z nich se totálně vytratily. Herci si mohli vybrat, co budou zpívat. V 80 . a 90. letech 19. století byla Fidlovačka vydána podruhé. Tentokrát Josefem Ladislavem Turnovským. Vydavatel byl manželem švagrové Josefa Kajetána Tyla. I zde se divadelní fraška lišila od originálu. Jména byla zkomolena, slepý houslista Mareš není houslistou, ale jen hudebníkem, z Bětušky se stává vnučka a nikoli jen průvodkyně, jako tomu bylo v originálu……..žalostný stav si žádal sepsání nového scénáře, který nakonec v roce 1917 vytvořil Adolf Wenig. O devět let později Miloslav Hýsek v plzeňském muzeu objevil autentický text Fidlovačky.

Podle některých vědecky nedoložených svědectví měl Tyl využít jako předlohu pro Fidlovačku vídeňskou frašku Leopoldstag oder Weder Menschenhas noch Reue z roku 1820.

Děj divadelní hry nemá žádnou souvislost se samotnou písní “Kde domov můj” kterou zazpívá Mareš. Popěvek zapadá do scény a nikterak nepůsobí rušivě. Jak již bylo v článku řečeno, Škroup, stejně tak Tyl potřeboval něco, co by v rámci vlastenectví zasloužilo odiv diváků……a to se podařilo.

Kde domov můj se ve hře nalézá ve scénáři jako čtvrtý obraz sedmého výjevu, kdy je slepý houslista Mareš veden Bětuškou, zatímco dvojici vpředu provází Dráb a zezadu ostatní posluchači, kteří posléze Mareše obestoupí. Nevidomý muž požádá dívenku, aby nalezla nějaké místo k odpočinku. Ta vybere místo na kameni, zatímco Dráb Mareše vyzývá, aby něco na kameni zahrál. Bětuška doprovází zpěváka na lesní roh, samotný hudebník sám sebe doprovází na housle.

Dojemná hitovka slovy současníka se zapsala do srdéčka přítomných. Dvě sloky představovaly silnou berličku při zdolání překážek za vytvořením samostatného státu. Tyl chtěl, aby píseň byla vlasteneckým chorálem, což Škroup odmítal.

ashampoo_snap_2016-11-18_04h19m35s_134_

Píseň byla ve stále větší oblibě. Kde domov můj byla nařízením Ministerstva národní obrany 13. prosince 1918 uznána za státní hymnu a měla se zpívat společně se slovenskou “Nad Tatrou se blýská”.

Kde domov můj,
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj!

Nad Tatrou sa blýska,
hromy divo bijú.
Zastavme sa bratia,
veď sa ony stratia,
Slováci ožijú.

Avšak teprve na základě vládního usnesení č. 19 300 z roku 1920 je pevně dáno, že se “Kde domov můj” stává oficiální hymnou. Zajímavé na tom všem je fakt, že ve vládních listinách nejsou uvedeni autoři. Najednou se k písni přistupuje jako ke zlidovělé věci, ke které se nevztahují například autorské poplatky a další závazky spojené s jejím hraním.

Slovenská píseň “Nad Tatrou se blýska” vznikla přibližně o deset let později, než její česká “kolegyně”. Autorem textu je Janko Matúška, který otextoval již existující melodii lidové písničky “Kopala studienku”. Původní text z roku 1844 měl 6 slok, ale již o pět let později se zpívaly jen čtyři, a to první, druhá, šestá a čtvrtá. Do společné hymny Čechoslováků byla použita jen jedna jediná sloka…..a to ještě s mírnou změnou, kdy původní text “Zastavme ich bratia” byl nahrazen “Zastavme sa bratia”. Tato verze vydržela až do roku 1993, kdy Československo zaniklo. Změna z “ich” na “sa” vznikla v průběhu první světové války. 

V období nacistické okupace se před “Kde domov můj” musela používat říšská hymna “Deitschland über alles”, nebo hymna NSDAP. V časech komunismu, zvláště v padesátých letech hymnu doprovázela hymna Sovětského svazu, nebo Internacionály.

Vraťme se ale ještě na chvilku do předválečných dob, kdy československá hymna měla i své kritiky. Již třicet let po svém vzniku, kdy se dostala do povědomí veřejnosti, se ozývaly hlavně z řad českých ultranacionalistů nesouhlasné nálady s textem “národní písně”. “Kde domov můj” jim připadal poraženecký, negativní, melancholický, protože tehdejší ultranacionalisté toužili po něčem silném, více hrdém a jinak zvučném. Rozvášnění aktivisté dokonce oslovili Bedřicha Smetanu, aby sepsal jinou národní píseň. V roce 1907 tehdejší ředitel Národního divadla František Adolf Šubert vznesl návrh, aby se státní hymnou stala píseň “Udeřila naše hodina” z opery Braniboři v Čechách od Bedřicha Smetany. Někteří buditelé si dokonce mysleli, že používáním hymny na akcích výletníků zvulgárněla, a tak chtěli píseň jinou. V období Československa zase někteří vymýšleli varianty, ve kterých by nová hymna nevyvolávala trapné situace zahraničních delegací, které si naivně mysleli, že s první českou slokou hymna nového státu končí.

Naštěstí pokusy o změny nevyšly. Po vzniku České republiky v roce 1993 v české hymně zůstala první sloka, zatímco Slováci  si přidali sloku druhou. Nacionalistům a ultranacionalistům 19. a začátkem 20. století vadil melancholický tón hymny, zatímco současní radikálové hymnu našeho státu přikrášlují dalšími ozdobami, jakou je například druhá sloka z Fidlovačky. Takové snahy jsou hloupé a hlavně nedůstojné k dějinám i odkazu, jež Česko v sobě nese.

SDÍLET