Kde jsou ultranacionalisté, aby ochránili práva českých žen?

Dnes je Mezinárodní den boje proti násilí na ženách. Kdy jindy by měli ultranacionalisté demonstrovat na ulicích, když ne právě teď? Pravidelně na sociálních sítích útočí na islám, šáriu, zatímco se dovolávají obhajoby ženských práv. 

Z určitého úhlu pohledu je to tragikomické snažení, ve kterém extrémisté raději pozorují pod úhlem zkresleného vnímání světa okolí, aniž by se s podobným zápalem zaměřili na dění doma v České republice, kde bití, psychické deptání, nebo obyčejné pronásledování zažilo ve svých rodinách na čtyřicet procent žen.

Přitom útočníky v těchto případech bývají samotní Češi, jež si za uzavřenými dveřmi domácností léčí vlastní frustrace na ženském pokolení. Holá lebka s hákovým křížem na zádech, nebo Putinem v mozkových závitech nebude komentovat dění takříkajíc ve vlastním hnízdě, protože by milovníci všeslovanství museli přiznat, že česká kultura není dokonalou a má občas velmi výrazné šmouhy na tváři.

Sociální sítě extrémistů mlčí, protože v případě domácích násilníků nemůžou komentátoři dávat najevo kulturní šovinismus, rasismus, případně náboženskou nenávist, jako je tomu například v případě muslimů.

Smutné na tom všem je to, že na policii a následnému potrestání se dostane jen pětina všech případů domácího násilí. Pouze tři procenta z vyšetřovacích spisů násilníků nakonec doputuje k soudu, kde útočník dostane to, co si zaslouží.

Čtvrtina všech případů násilí na ženách je provázená opakovaným ponižováním, kdy hlavním cílem útoků zůstává znemožnění ženy před ostatními. V pětině nahlášených případech se jedná o násilí fyzické, kdy odhodlaný útočník zlomí ženě kosti, rozbije obličej, protože jedině tak se cítí lépe a dokonaleji jako pán tvorstva.

Je to velmi vážný problém, který může skončit smrtí, nebo celoživotními následky, a to jak fyzickými, tak psychickými. Dvě pětiny obětí domácího násilí trpí psychickými problémy, mezi které může patřit například poruchou spánku, nebo ztrátou sebedůvěry.

Domácí násilí může ženu přivést na scestí alkoholismu, kdy oběť neustálých ataků raději nahlédne na dno flašky, protože poté je bolest na duši menší, než ve střízlivém stavu. Domácí násilí se těžko dokazuje. Navíc milující žena často pod nátlakem citů, nebo dalších výhrůžek žaloby stáhne a viník může pokračovat v tom, co celou dobu dělal. Ženy také často nedůvěřují policii, úřadům, psychologům a sociálním pracovníkům, a proto raději tiše trpí. Nedůvěru ve spravedlnost podporuje především nízký počet odsouzených a potrestaných.

Domácí násilí je také občas provázeno opakovaným znásilňováním, kdy je v Česku každý rok znásilněno na sedm tisíc žen, z nichž mnohé bývají k sexu nedobrovolně přinuceni v manželství, nebo partnerském vztahu.

Pouze dvě procenta ze všech případů znásilnění jsou potrestána soudy. To je velmi malé číslo. Kupodivu tento stav ultranacionalistům nevadí, protože na sociálních sítích, dokonce ani na ulicích proti takovému stavu ženských práv neprotestují.

Mediálně vdečnější je mávat slovíčky o ženských právech v případě mladé studentky s hidžábem na hlavě, než brojit proti českým násilníkům, jež často v alkoholickém opojení, nebo z psychické tíhy frustrací zaútočí na křehkou ženu.

Radikálům ve skutečnosti o ženská práva nejde. Skrze obhajobu žen extrémisté využívají příležitosti k propagaci náboženské, etnické, nebo jakékoli jiné nenávisti, protože jediné právo, které žena pro ultranacionála má, je být co nejodhalenější, vulgárnější a nevzdělanější.

Ze zjištění Amnesty International provedených v roce 2015 vyplývá, že většina obyvatel má zkreslené představy o znásilnění. Lidé se domnívají, že sexuálním útočníkem býtá cizí osoba vybírající si svou oběť náhodně, zatímco ve skutečnosti neznámým pachatelem vzhledem k oběti bývá pouze dvacet procent útočníků a zbytek tvoří členové rodiny, nebo blízcí známí.

Osmdesát procent sexuálních násilníků pochází z rodiny, nebo jsou blízkými známými. Devět z deseti případů znásilnění proto žena vůbec nenahlásí a viník není následně potrestán.

Třetina dotazovaných si dokonce podle zjištění myslí, že si za znásilnění může žena sama, když poodhalená chodí po ulici, je opilá, nebo se chová otevřeně…..ještě horší jsou statistická zjištění u mužů, kdy si tohle všechno myslí polovina z nich. Při takovém způsobu uvažování hraje roli mužský šovinismus, kterému propadá také česká extrémistická scéna, která ženu nabádá, aby chodila téměř polonahá, zatímco sexuální násilí páchané na ženách pokládá především za vinu žen……..to je velmi smutné.

Násilí páchané vůči komukoli je nepřípustné a ultranacionalistická scéna není tou, které jde o práva žen. To je více než jasné. Je správné, že se stát snaží bojovat s domácím násilím i násilím na ženách. Nezbývá než doufat, že tyto jevy budou v české společnosti ubývat, i když to nyní tak nevypadá.