Kurdská strana pracujících opět ukázala skrze svou organizaci, že je klubkem hloupých teroristů

Většina kurdských nacionalistických organizací s železnou pravidelností dokazuje, že nejsou ničím jiným, než hloupými teroristy, pro které lidský život představuje obyčejný nástroj nátlaku, s jehož pomocí lze vyvolat chaos a pocit největšího ohrožení. Ne nadarmo je v Evropské unii Kurdská strana pracujících(PKK) považována za teroristy, se kterými by zákon neměl mít slitování. 

Nejenže tito političtí bojůvkáři s vírou v soudružský kancionál spolupracují podle tvrzení Europolu s dalšími separatistickými evropskými uskupeními, ale zároveň skrze svou síť zřizovaných “pobočných” organizací skutečně, například v Turecku a dalších místech světa, páchají teroristické útoky. Tím posledním byl například ten z 10. prosince 2016, kdy po odpálení bomb u fotbalového stadionu istanbulského klubu Besiktas zemřelo na 38 lidí a dalších více než 150 utrpělo zranění.

K útoku, jehož největšími oběťmi byli turečtí policisté, se přihlásila teroristická skupina Sokoli osvobození Kurdistánu (TAK).

Přihlášení se Sokolů osvobození Kurdistánu k útokům z 10.12.2016

Opět se jedná o organizaci patřící pod “konglomerát” Kurdské strany pracujících, jež radikály ochotné vraždit používá k vyvolávání nátlaku, se kterým si extrémisté zkoušejí vydobýt nezávislost Kurdistánu, jež by podle PKK měla být potřísněna například krví nevinných Turků, jež nemohou za to, že turečtí a syrští Kurdové doposud nemají svůj vlastní stát.

Teroristický útok z 10.12.2016

Je smutné, jak se k celé problematice staví česká média. Zatímco některá obratem informovala, že za neštěstím stojí kurdští separatisté, jiná teroristy označila za obyčejné útočníky. Na první pohled to vypadá, jako kdyby média nechtěla na první dobrou svým čtenářům odhalit pravdu, ve které kurdská nacionalistická skrumáž radikálů není ničím jiným, než sebrankou vrahů.

Česká nacionalistická scéna si totiž díky Pešmergům vybájila Kurdy a jejich spolky do podobenství Mirků Dušínů, kterým by se už z principu měly držet palce, když už jako jediní na pozemních bojištích stojí proti Islámskému státu. Jako kdyby boje radikálů vůči jiným radikálům měly být omluvenkou za vraždy nevinných civilistů, a to jak v Turecku, tak například v Ankaře blízké Sýrii…………

Pešmergská vojačka v boji a Islámským státem

Domácí české prostředí má vůbec zkreslený pohled na “kurdskou otázku”…..naivně si myslí, že všichni usilují o vytvoření jednotného Kurdistánu, přitom jednotlivé skupinky z čtyřiceti milionů Kurdů touží každý po něčem jiném. Navíc také není pravdou, že Turecko útočí z principu pouze proti Kurdům, protože s Iráckým Kurdistánem Ankara bez problémů obchoduje a považuje irácké Kurdy za skvělé obchodní partnery, a to nejen v oblasti ropného průmyslu.

Také nejsou pravdivé zvěsti o tom, že Turecko obchoduje s Islámským státem, protože se nic podobného nepodařilo prokázat. Ropu od Islámského státu skupují například také Pešmergové a řada dalších aktérů v regionu. Situace zde není jednoduchá a už vůbec ne přehledná. Peníze nesmrdí, a tak klidně pohonné hmoty, a dokonce zbraně si navzájem prodávají válčící strany navzájem.

Popsat vztah Kurdové – Turkové není vůbec nic jednoduchého. Z historického hlediska část Kurdů, zvláště jejich aristokracie, byla loajální k Osmanské říši a nechala se jednoduše zneužívat k páchání nepěkných skutků, například vůči Arménům. Se vznikem nových státních útvarů Sýrie a Turecka se místní kurdská menšina stala víceméně obětí diskriminace, kdy dokonce syrský režim odebíral syrským Kurdům občanství, pokud tito lidé neprokázali svůj syrský původ. Obyvatelé žijící na “svém” území po stovky let byli režimem tragikomicky vnímáni za cizince.

Kurdové bojující na straně Atatürka

Turečtí Kurdové po nesplněných slibech Mustafy Kemala Atatürka byli rozpolceni ve svém postavení mezi loajalitou vykazovanou chalífovi a ultranacionalismem nového tureckého prezidenta, jemuž ve velkém počtu také dopomohli k vítězství nad Francouzi. Atatürk potřeboval pomoc Kurdů, a tak sliboval kurdskou autonomii, kterou již od samotných počátků nehodlal naplnit. Podle teokratického pojetí moci se za menšinu v období života Otce Turků považovali příslušníci jiných náboženství, zatímco všichni ostatní byli kemalovským režimem vnímáni za Turky, i když jimi ve skutečnosti nebyli. Ve víru rozsáhlého ultranacionalizování bylo požadování práva na sebeurčení, nebo práva na svůj jazyk kriminalizováno a kdokoli, kdo něco takového v kemalovské době požadoval, byl pokládán za vyvrhela, proti kterému je třeba zakročit.

Kurdové byli prohlášeni za polodivoké, vesměs pastevecké a nomádské obyvatelstvo hor. Byl jim odmítnut národnostní statut. Bylo zakázáno dávat dětem kurdská jména, používat
kurdštinu v úředním styku, ve školách i na veřejnosti a kurdská menšina byla mnohdy násilně turkizována. Docházelo ke vzpourám kurdských kmenů a formovaly se kurdské bojůvky, jež ke své činnosti používali nástroje terorismu………a právě tento střet mezi kurdským a tureckým nacionalismem je alfou a omegou všech pozdějších sporů, kdy kurdští bojovníci pořádali útok na turecké civilisty, zatímco později podporu ke své činnosti sháněli u evropských separatistických a teroristických organizací jako byla ETA, IRA a další.

Terorismu na civilistech se dopouští také turecká vláda, když často v rozporu s mezinárodním právem útočí turecká armáda s dalšími tureckými ozbrojenými složkami  na turecké obyvatele, jež zcela jistě nemohou za činy a skutky místních kurdských ultranacionalistických spolků, ke kterým patří Kurdská strana pracujících vytvořená v roce 1978 Abdullahem Öcalanem, který svou organizaci vytvořil ze zárodků studentského spolku ankarské univerzity seskupeného kolem studenta Daniela El-habiba.

Kurdská strana pracujících usilovala ve svém počátku o komunistickou revoluci ve stylu marxismu. Ostatně tomu odpovídá také vizáž vůdce, jehož obličej evokuje tvář masového vraha Josifa Vissarionoviče Stalina. Do řad Öcalanových bojovníků se rekrutovali nejradikálněji smýšlející Kurdové, jež neměli problém zabít nevinného tureckého civilistu. Po vojenském převratu z 12. září 1980 a převzetí moci vojenskou juntou se k PKK přidávali také Kurdové nespokojeni se sociálními poměry na jihovýchodě Turecka. Ve stejný okamžik Kurdská strana pracujících, respektive její vedení opouští Turecko a zkouší nejprve v Libanonu a teprve později v Sýrii, kde jsou kurdští teroristé Assadovou vládou využívání k tlakům na tureckou politiku. Sýrie existenci PKK na svém území oficiálně popírala, i když téměř všichni věděli, že Damašek lže.

Bojovníci PKK operovali ze svých základen v příhraničních oblastech jihovýchodního Turecka, kde se po útocích stahovali do svých základen za hranice, daleko do nepřístupných hor v Iráku a později Sýrie, kde teroristé hledali pomoc a podporu u místního obyvatelstva.

Tato praxe existuje dodnes. Komunismus stalinského střihu Kurdské strany pracujících učaroval některým evropským levičákům, kteří už jen díky ideologii považují kurdské teroristy za správné obhájce lepšího řádu na světě…….evropskou ultralevici většinou nezajímá, že PKK nelpí tolik na marxismu, když třeba takoví Pešmergové jej vyznávají každým coulem. Evropská islamofobní scéna si díky bojům vůči Islámskému státu spletla dojmy s pojmy, když Kurdskou stranu pracujících a další její organizace považují za kruté islamobijce, a to i přesto, že ve valné většině Kurdové jsou muslimského vyznání.To dokazuje absolutní neznalost islamofobní scény. Velmi tragikomické jsou pokusy Konvičky, nebo Petra Macha parazitovat na kurdských bojovnících, i když ani jeden z nich neví vůbec nic o Kurdech a událostech na Blízkém východě

Inu, pánové si myslí, že islamofobie je šlágrem krajní pravice, a tak se snaží parazitovat na mýtu o kurdských bojovnících, protože přesně takový postoj si přeci vlastenectví žádá.

Vraťme se nyní zpět ke Kurdské straně pracujících……….na Starém kontinentě tato partaj shání finanční prostředky podle údajů Europolu prodejem drog i spoluprací s organizovaným zločinem. Je smutné, že na tento fakt mnozí zapomínají. Od
roku 1984 spáchali členové PKK stovky atentátů a provedli několik desítek pumových
útoků na turecké zastupitelské úřady v cizině. Odhaduje se, že teroristickou činností Kurdské strany pracujících a jejích dalších organizací přišlo o život minimálně na 30 000 civilních obyvatel.

Kurdská strana pracujících má dnes velmi rozsáhlou strukturu, kdy neznalému ani nemusí dojít, že oslavovaní hrdinové ve zbroji nejsou nikým jiným, než další polovojenskou, nebo plně vojenskou organizaci. Abdullah Öcalan se svou teroristickou činnost a vliv snaží rozšiřovat do širokého okolí, a tak vytvořil Kurdistánskou unii komunit(KCK), jejíchž cílem je ideově sjednotit všechny Kurdy pod šikem konfederalismu nacionálního etatismu čtyř státních celků. Výsledkem snažení má být vytvoření Velkého Kurdistánu čtyř státních celků se svými vládami a nejvyššími politiky v popředí. Někteří komentátoři uvádějí, že Öcalanem zamýšlený systém Velkého Kurdistánu není nic jiného, než obkreslený model Sovětského svazu, kdy navrchu stojí diktátor, navenek Velký Kurdistán a uvnitř s omezenými pravomocemi a loutkovou vládou jednotlivé kurdské státy.

Na politické hierarchii stojí nejvýše Kurdská strana pracujících, pod kterou stojí Kurdistánská unie komunit, na níž zleva navazuje íránská Kurdistánská strana svobodného života (PJAK) vyvíjející teror s pomocí ozbrojených milicí Východních kurdských obranných sil (YRK). Napravo se nachází syrská Sjednocená demokratická strana (PYD) používající ke své vojenské a teroristické činnosti Lidové obranné jednotky (YPG). Kurdistánská unie komunit má také své militarizované jednotky: irácké Lidové obranné síly (HPG) a turecké Patriotské revoluční hnutí mládeže(YDG-H)

Idea Velkého Kurdistánu není všem Kurdům vlastní a ve skutečnosti ani Irácký Kurdistán,jež je de facto neoficiálně samostatný se svou vládou, armádou, politikou a zákony, nechce sjednocení s politicky a hospodářsky nestálými sousedy například v Sýrii. Zároveň některé kurdské ozbrojené organizace odmítají boj proti syrskému Assadovi a naopak bojují třeba proti jiným Kurdům na straně protivníků. Násilná činnost KCK tedy vystupuje také vůči těm Kurdům, jež s Öcalanovými plány nesouhlasí. Kurdové nejsou jednotnými a díky tomu je podle některých komentátorů idea Velkého Kurdistánu utopií.

Sokoli osvobození Kurdistánu(TAK) vzešli z Kurdské strany pracujících a do této skupiny se bashromáždili ti radikálnější, jež PKK pokládají za příliš pacifistickou. Za své téměř dvanáctileté působení mají na svědomí stovky lidských životů.

Jen v roce 2016 má TAK na svědomí pět teroristických útoků. Sokoli vznikli v srpnu roku 2004, kdy se poprvé přihlásili ke dvěma bombovým atentátům na instanbulské hotely. K útokům si TAK mimo jiné vybírá také turistická centra v Turecku, kdy při jednotlivých útocích kromě Turků umírají zahraniční návštěvníci. Předpokládá se, že členy Sokolů je ultranacionálně zradikalizovaná kurdská mládež. Kurdská strana pracujících popírá, že by měla na Sokoly vliv……Sokolové naoplátku popírají cokoli blízkého s PKK……nicméně, Bílý dům o Sokolech osvobození Kurdistánu prohlásil, že se jedná o urbánní teroristické křídlo Kurdské strany pracujících.

Součástí Kurdské strany pracujících jsou Lidové obranné jednotky (YPG), jejichž zastoupení se v osobě Šeruana Hassana také nachází v Praze.

To je velmi nebezpečné a od českých orgánů velmi nezodpověsné, když svolila teroristům dopouštějícím se etnických čistek na Blízkém východě zřízení evropského zastoupení zrovna v hlavním městě České republiky, která by se neměla stát střediskem kurdských teroristických organizací, protože jakýkoli terorismus zobrazený například pácháním válečným zločinů je nepřijatelný……….i když na druhou stranu, kdo není v konfliktu s Islámským státem teroristou? V celém konfliktu bychom našli málokoho, kdo se nedopouští v oblasti válečných zvěrstev na civilních obyvatelích.