Obamova administrativa odmítá izraelské osady, ale kde byla celých osm let?

John Kerry ve svém projevu řekl doslova vše, co izraelsko-palestinský konflikt zahrnuje. Padlo v něm spoustu pravdivých informací, o kterých nechce Tel Aviv slyšet ani omylem. Není divu, že Netanjahu na vystoupení amerického ministra zahraničí reagoval po svém. 

Slova diplomata jsou izraelskými politiky na sociálních sítích popisována téměř jako vyhlášení válečného stavu, zatímco Netanjahu v dojemném tweetu děkuje Donaldu Trumpovi za obhajobu krajně pravicové politiky Likudu a dalších ultranacionálních partají usilujících o co největší pokoru všeho palestinského v okolí. Politika v zemi Davidovy hvězdy není jednoduchá.

Samotný Bibi, jak se familiérně izraelskému premiérovi říká, čelí nejrůznějším naprosto protichůdným požadavkům, kdy jedni chtějí smírné řešení izraelsko-palestinského vztahu a jsou ochotni vést jednání o vzniku dvou států, zatímco ti ostatní by nejradši Palestince na lodích svrhli do temných vod Blízkého východu.

Reakce Spojených států amerických, prezidenta Baracka Obamy, ministra Johna Kerryho a spousty dalších politiků je krásná. Hezky se poslouchá, jenže nepřináší nic nového.

Kde byl Obama osm let? Proč na konci svého mandátu dává najevo to, o čem měl hovořit celý svůj mandát?

Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci 2334 odmítající výstavbu osad v okupovaných oblastech a někteří politici správně dodávají, že by Netanjahův kabinet měl konečně vyjít vstříct tomu, co Organizace spojených národů říká.

Debaty, proslovy dávají kladný signál odpůrcům izraelského apartheidu, inspirují ostatní vlády a mezinárodní organizace, nevládky, ovšem pro samotné obyvatele okupovaných oblastí neznamenají vůbec nic.

Obama odchází, Kerry odchází a místo něj se do křesla dostává Trump se svými lidmi. Ve skutečnosti si Obama možná zaslouží čestné členství v Radě Ješa, zastřešující organizace izraelských osad v Judsku, Samaří a Gaze. Odcházející prezident se ujal svého úřadu před několika lety s celkem optimistickými názory na rtech. Několikrát volal po izraelsko-palestinském míru, pronesl několik projevů, ale ve světě reálných politických činů a kroků totálně selhal.

Během svého prvního funkčního období 44. americký prezident jmenoval George Mitchella zvláštním vyslancem pro Střední východ a vynutil si na Netanjahuovi moratorium na výstavbu dalších osad.

Tento krok je dnes mnoha komentátory nesprávně připisován Bibimu jako jeho dobrá vůle, kdy se tempo osad zpomalilo oproti předchozím izraelským předsedům vlády…..někteří novináři zapomínají na americký vliv a také na to, že moratorium sice bránilo výstavbám nových osad, avšak nebránilo bourání palestinských domů a pokusům o legalizaci více jak stovky podle izraelského zákona postavených osad.

Druhé funkční období Obamova prezidentství bylo ve znamení Johna Kerryho a řady neúspěšných jednání s Netanjahuem a palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. 

Jednání sabotovala neochotou ta, či ona strana. Místo lidství vítězily zájmy politiky nad zájmy obyčejných Palestinců dožadujících se obyčejného práva na obyčejný život v míru vedle Izraele, jež by měl konečně jednat podle litery mezinárodního práva. Politické debaty nevyšly, Abbás využil Palestince jako své rukojmí, aby později naopak Netanjahu odmítal Abbásovu ochotu jednat a domluvit se na nějaké formě palestinského státu. Politické debaty selhaly, zatímco Obama opět před televizními kamerami zopakoval několik líbivých slov, jež následně izraelský vládní kabinet nelibě komentoval.

Bílý dům neplánoval po Kerryho krachu dohod jiný náhradní plán, nebo snad nějakou další nátlakovou akci. Výstavba osad vesele dál pokračovala.

Američané jako globální velmoc mají zodpovědnost za dění na Blízkém východě, zvláště, pokud finančně zbrojařsky podporují izraelskou vládu jako svého největšího spojence v regionu. 

Amerika mluví, ale aktivně prakticky pro vznik dvou států Palestiny a Izraele nedělá vůbec nic.

Abychom byli spravedlivými, málokterý obyvatel Bílého domu od roku 1967 aktivně usiluje o vznik dvou států a ukončení izraelské okupace. Přitom, jak řekla americká velvyslankyně při OSN Samatha Power v Radě bezpečnosti : “aktivita osad není v žádném případě nutná k zajištění bezpečnosti Izraele a pouze snižuje nedůvěru Arabů.

V roce 1982 prezident Ronald Reagan zamýšlel plán na ukončení izraelsko-palestinského konfliktu a dokonce veřejně řekl, že izraelská osidlovací činnost na okupovaných územích od roku 1967 ohrožuje bezpečnost Izraele a poškozuje životaschopnost dvoustátí.

Byl to naprostá pravda. Rada bezpečnosti znovu v prosinci 2016 ukázala, že osady nemají žádnou právní subjektivitu.  Lyndon B. Johnson, Richard Nixon, Gerald Ford, Jimmy Carter, Ronald Reagan, George HW Bush, Bill Clinton, George W. Bush a nyní i Barack Obama říkají o osadách prakticky totéž. Požadují ve svých slovech zastavení jejich stavby a nejrůznějšími nápady usilují o vznik samostatné Palestiny  a ukončení bezpráví v oblasti. Jak jsou jednotlivé vize prezidentů naplněny, to všichni vidíme doslova v přímém přenosu.

S Izraelem bylo a stále je v rámci Spojených národů zacházeno oproti jiným státům tak trošku odlišně. Tel Aviv se dopouští v Gaze, Golanských výšinách a Západním břehu Jordánu nejrůznějších přečinů terorismu i zločinů vůči lidskosti. Těchto přečinů se dopouští také Hammás a další palestinské ultranacionálně zaměřené organizace(dělají totéž, co dělaly proizraelské organizace před vznikem Izraele), jenže Izrael je stát a měl by jako okupant plnit své povinnosti, ke kterým nepatří dvojí právo, apartheid a bourání palestinských domů, zabavování palestinských území pro výstavbu osad.

Spojené státy v minulosti navzdory komentáře prezidentů USA několikrát vetovaly rezoluce OSN usilující o zabránění vzniku osad a jejich další výstavbu na okupovaných územích. Dnes na konci Obamova funkčního období dochází k úplnému opaku. 

Kdyby do Bílého domu nepřicházel krajně pravicový populista uvolňující ruce Netanjahuově vlády k utiskování Palestinců, byl by možná krok americké administrativy náznakem na další pozitivní změny. Takto jednání Obamy a vysokých představitelů administrativy jsou naprosto zbytečná.

Ideál Izraele jako čistě židovského státu – země zaslíbené všem Židům – ohrožuje existenci Izraele a podporuje rasismus a nelidskost bezpečnostních orgánů státu.

Xenofobní idea země zaslíbené brání plnohodnotnému začlenění Palestinců do izraelské společnosti. Na rasové nenávisti a nacionální jedinečnosti je postavena politika většiny izraelských politických stran. Bennettova politika zla se těší na to, až bude moci docházet k rychlejšímu mazání pomyslných demarkačních čar, kde práva Palestinců budou znamenat stále méně a méně, zatímco Trumpova politika bude o takovém směru hovořit jako o nutném programu zajišťujícím bezpečnost Izraele v moři nepřátel.

Pokud se na izraelsko-palestinský konflikt podíváte blíž, zjistíte, že zatímco Obama přísně komentuje a slovně požaduje, Netanjahův kabinet se snaží demarkační linie mazat a posouvá hranici možného stále hlouběji, protože Obama, dokonce ani jeho administrativa po celou dobu neudělali nic reálného, aby takovému chování Tel Avivu zabránili.