Polská vláda ve jménu ultranacionalismu připravuje půdu pro diktaturu

Právo a spravedlnost před volbami nabízela levicovou politiku s krajně pravicovým názorem na mezinárodní politiku a lidská práva. Předvolební, ale také povolební tiskové konference dávaly dopředu najevo, co se bude v následujících týdnech dít. Demokracie se odhazuje do koše, zatímco se v mikrovlnce ohřívá v plastikovém obalu připřavená hotovka islamofobie i neotřelého rasismu.

Ze zastupitelských úřadů se odstraňují vlajky Evropské unie, protože to přesně tak mají rádi proradikálně naladění voliči. Z pohledu opravdového demokrata nebylo Polsko před panováním Práva a spravedlnosti nikdy stoprocentně demokratické. Klerofašistické tanečky na modernizaci společnosti doprovázely protiruské nálady prokládané naprostým odporem k zahraniční politice Bruselu. Při státních oslavách vystupují biskupové, žehnají každé nově postavené budově…..náboženští preláti přímo i nepřímo mluví do připravovaných zákonů a jedna z největších zemí Evropy v historickém exkurzu díky Bibli nebyla nikdy zasažena hlavní “reformační” vlnou, jež Starý kontinent postihla.

Polský král Zygmunt August během svého vládnutí v 16. století dal jasně najevo, že nebude zasahovat do náboženského cítění svých poddaných. Nebyl králem svědomí a náležitě ze svého postoje profitoval. Horda v Čechách pronásledovaných protestantů směřovala do Polska, protože tam nalezla bezpečný domov nejen pro svůj tělesný statek, ale také pro své náboženství, kvůli kterému byli Prahou protestanti nemilosrdně pronásledováni. V horečce rozdělení kdysi “jednotného území” na dva celky se v devatenáctém století kněží stali nositeli vlastenectví. Katolická církev přispěla k pádu komunismu v Polsku a je to především katolická církev, jež v životě Polska sehrává v osmdesátých letech dvacátého století vůdčí roli. Vstupuje do politiky. Ovlivňuje politiku a za pomoci patriotismu poukazuje na komunistické pronásledování věřících, vytváří nacionální hrdiny a nepřímo tak kněží ovlivňují veřejný život v zemi.

Polská církev se ocitla pod deštníkem nacionalismu, ve kterém se nachází dodnes. Ve jménu Boha Právo a spravedlnost odmítá podporu homosexuálů, natož nějakých muslimů, jež moderní služebníci lidu považují za okupační armády, před nimiž ikona polského neonacismu musela před stoletími bránit dalekou Vídeň. Prozatím levicový sexy hábit nahrazuje krajně pravicové přebírání moci v zemi. Po frontálním útoku na ústavní soud následuje pokus o převzetí vlivu ve sdělovacích prostředcích. Nový zákon požadoval, aby 15členný polský ústavní soud  k posouzení ústavnosti vládou navrhovaných kodexů mohl zablokovat legislativu pouze tehdy, pokud se na tom shodne dvoutřetinová většina ústavních soudců. Vláda svévolně zvyšuje počet hlasů nutných k zablokování paragrafů, zatímco na dalším místě frontálního útoku pokračuje v ovládání veřejného sektoru.

Polská televizní krize nebyla ničím jiným, než faktickým svědectvím nadcházejících mrazů z varšavského sejmu. Ředitelé jednotlivých stanic polské veřejnoprávní televize TVP odstoupili v poslední den loňského roku ze svých funkcí. Nesouhlasili s vládní kontrolou nad tím, kdo bude šéfovat mediálnímu kolosu. Rezignaci do rukou šéfa TVP Janusze Daszczyńského podali šéf TVP1 Piotr Radziszewski, ředitel TVP2 Jerzy Kapuściński, šéfka TVP Kultura Katarzyna Janowská a šéf televizní informační agentury Tomasz Sygut.

Nedílnou, doslova hlavní součástí každého diktátorského režimu je opanování světa médií. Vláda dosadí do hlavních pozic své lidi a zajistí tak informování veřejnosti přesně podle přání vlády. Nestrannost a samozřejmě novinářská etika při personálních šachách nehrají žádnou roli. Novela mediálního zákona počítala s tím, že vstupem v platnost jeho zveřejněním v úředním věstníku skončí mandáty dosavadních členů vedení a dozorčích rad Polské televize a Polského rozhlasu. Podpis polského prezidenta Andrzeje Dudy je pouze formalitou, protože hlava státu má blízko ke klerofašistické partaji Beaty Szydlové. Na co veřejné konkurzy, když je v dosahu ministr národního pokladu.

Polská hymna společně s Ódou na radost prvního programu polského státního rozhlasu dala všem na srozuměnou, o co v povánočních časech roku 2015 skutečně šlo. V přímém přenosu se okny do hlubokého Baltu vyhazují poslední překážky v efektivním vládnutí ultranacionalismu, o němž průměrný čecháčkovský xenofob pouze toužebně sní. Krajně pravicové kroky vlády nedělají nic jiného, než že upevňují nový kabinet nad mnohdy těžko splnitelnými sociálními sliby, jimiž si partaj vysloužila překotný úspěch.

Zavedení systému, ve kterém ministr vlády může jmenovat a odvolávat podle vlastního uvážení členy dozorčí rady, je v rozporu se zásadami demokracie. Po nacionalizaci Maďarska dochází k cílené zahnědlosti politiky sousedního Polska. To je velmi nebezpečné, protože politika Višegrádské čtyřky bude upravována přesně tak, aby sedla představám krajně pravicových ideí, kvůli kterým se účelově upraví také český pohled na projednávaná témata. Česká republika spoluprací s xenofobními sousedy nepřímo nacionalizuje domácí politiku. Chovanec raději zastraší přicházející uprchlíky, protože společným vzorem dnešků i zítřků zůstává Orbánova segregační zeď na slovinsko-maďarské hranici.

Polská vláda ve jménu ultranacionalismu připravuje půdu pro represivní režim, kde není jakákoli kritika, natož pravdivé informování přípustné. Veškerá připravované kroky Práva a spravedlnosti navracejí Varšavu o několik let nazpět. Až Poláci pochopí, že tudy cesta nevede, bude Polsko mnohem víc izolovanější, nepřátelštější, klerofašističtější než je tomu dnes.  Veřejnoprávní TVP představuje podle údajů z roku 2014 30 procent televizního trhu v Polsku. Jakákoli vládní kontrola veřejnoprávních médií je velmi nebezpečná. A co víc, stejně nebezpečnou a snad ještě nebezpečnější je pokus potentátů ovládat novináře přesně tak, aby nemohli informovat veřejnost o dění v Sejmu. Není divu, že Poláci demonstrují a požadují ochranu svobod novinářů…….ale dejme si ruku na srdce, není to pozdě?

Lech Wałęsa, vůdce prodemokratického hnutí Solidarita, řekl, že Právo a solidarita “působí proti demokracii a zesměšňuje Polsko ve světě“. Bývalá vůdčí osobnost šesté největší země Evropské unie měla naprostou pravdu. Pro Jarosława Kaczyńského je podobně jako pro Miloše Zemana ústavní soud nástrojem politiky, kdy se skrze spřátelené soudce zavádí vládní úmysly, ať jsou nebo nejsou jakkoli nedemokratické. Smutné je ovšem to, že Kaczyński, na rozdíl od Zemana, nemá žádnou oficiální moc v rukou ani ve straně, přesto rozhoduje o dění na ústavním soudě, vydává příkazy Dudovi i premiérce  Beatě Szydłové. Kaczyński je přesvědčen, že postkomunistické Polsko si na začátku přivlastnilo nepatriotické tendence a společně s amorálním cynizmem ničí zahraniční zájmy státu. Proto také jako důchodce – politik navrací Varšavu do náruče xenofobie i vládního populismu.

Ryszard Terlecki, šéf parlamentní klubu Práva a spravedlnosti, jako hodný psík naslouchá přání Kaczyńského, a proto veřejně bez jakýchkoli skrupulí přiznává, že zákon o médiích přišel jenom kvůli tomu, aby vláda zamezila kritikám chystaných vládních plánů. Kromě toho k posílení ultranacionalismu dochází také za pomoci zákona o “terorismu”, jímž se dává policii a tajným službám větší pravomoc nad dohledem veřejného, ale také soukromého života každého Poláka. Kritici přijatých novel považují veškeré připravované změny za cestu k monitoringu novinářů, opozice i lidskoprávních aktivistů. A jak dnes můžeme všichni doslova v přímém přenosu vidět, nejsou daleko od pravdy.

Kaczyński kdysi slíbil, že “přinese Budapešť do Varšavy”……a nyní své sliby vesele naplňuje. Kaczyński s Orbánem uprostřed Evropy budují diktaturu, s níž se oba dva co nejvíce pokoušejí otrávit unijní prostor. Je smutné, co se koncem roku 2015 a následně také s koncem roku 2016 nejen v Polsku děje.