Anna Franková mohla žít kdyby jí Spojené státy nezamítly vízum

Poslední dobou se stalo celospolečenskou módou plivat na uprchlíky a požadovat uzavření hranic. Politici se v nelidských a protizákonných návrzích předhánějí, aby posléze potěšili nacionalistu – občana ochotou bránit republiku před virtuální uprchlickou krizí, o níž krajně radikální skupinky extrémistů s oblibou básní jako o novodobé okupační armádě lačnící po životech Evropanů. Radikalizující média se ani na vteřinu nepozastaví a neohlédou do minulosti, protože by rychlostí blesku pochopila, že neposkytnutí azylu člověku v nouzi může znamenat rozsudek smrti.

Typickým příkladem by mohla být německá židovská dívka Anna Franková.  Její rodina uprchla do Amsterdamu před nacismem, který získával v Německu na síle. Když došlo k nacistické okupaci Holandska, musela se dívka společně s rodiči v červenci 1942 přesunout do zadního traktu budovy, ve kterém se rodina ukrývala před nebezpečím internace do koncentračního tábora. Měsíc před vynuceným exilem dostala malá Anička ke svým dvanáctým narozeninám malý zápisník. Popisovala v něm sebe, svou rodinu, přátele, školu i místa, která navštívila. Dětský svět se v něm prolínal se žlutou hvězdou, obavami z prozrazení skrýše i obyčejnými starostmi dospívající dívky. Byly to dva roky plné naděje, jež skončily na řádcích prvního srpnového dne roku 1944. Dál náctiletá Anička psát nemohla, protože na udání neznámého člověka byla o tři dny později oberscharführerem Karlem Silberbauerem zatčena a spolu s rodiči následně internována do koncentračních táborů.

Stačilo několik měsíců a xenofobní politika Adolfa Hitlera v Bergen-Belsenu zahubila mladý, naprosto nevinný život. Kdyby nebylo otcem nalezeného deníku a jeho následného překladu do několika světových jazyků, nikdo by se nedozvěděl o osobních pocitech nedospělého člověka, jež se kvůli rasové nenávisti musel na vlastní kůži přesvědčit o tom, kam až je ochotna lidská bestialita zajít. Slovy dnešní mluvy byla Anna Franková uprchlíkem. Jako uprchlík se ukrývala a na udání neznámé osoby byla prozrazena a sestřičkou islamofobie následně na tyfovou nákazu zabita.

Předválečná, ale také válečná léta by se dala z hlediska uprchlictví přirovnat k dnešní situaci. Postavení uprchlíků nebylo o nic lepší, než je tomu dnes. Vznikaly štvavé články, masový odpor živený fašisty a nacisty vykládal o obětech teroru jako o invazních armádách, vyžírcích a neschopné skupině asociálů, o které se bude muset vláda na úkor obyvatelstva postarat. Stačí si vzpomenout na období druhé republiky v Československu. Jakmile si místní uvědomili, že nově příchozí tu nemohou být jen na skok, docházelo k odmítání spoluobčanů ze Sudet, vzrůstala vlna antisemitismu a uprchlíci ze zahraničí byli považováni za obtížný hmyz.

Ostatně, Československo v tom nebylo samo. Spojené království do Křišťálové noci odmítalo poskytovat azyl polským Židům, protože ti němečtí byli bohatší a vyhovovali alibisticky pojaté ostrovní přistěhovalecké politice. Spojené státy americké na tom nebyly o moc lépe. Ke vstupu do země hvězd a pruhů bylo potřeba udělení víza. To bylo velmi drahé a v mnoha případech ani vízum po sehnání potřebných financí žadatelům uděleno nebylo.

Z dokumentů uveřejných v roce 2007 organizací YIVO Institute for Jewish Research vyplývá, že otec Anny Frankové v Holandsku od dubna do prosince 1941 usilovně hledal u svých přátel peníze na zajištění víza do USA nebo Kuby. Potřeboval pět tisíc amerických dolarů na zaplacení poplatků. Tehdy to byly ohromné peníze. Nepředstavitelné jmění, jež uprchlík nikdy nemohl dát dohromady. Nepomohlo ani osobní přátelství s Nathanem Straussem mladším, jež tou dobou vykonával funkci správce Bytové správy Spojených států amerických. Straussova manželka se několikrát kvůli Frankovým odvolala u amerických úřadů a pomáhal také Straussův bratr Julius Hollander…….ale, to všechno bylo marné.

Do hry o život vstupovaly peníze. Tak nicotná věc vytvářela právo na život. Na konci příběhu, v prosincových mrazech, bylo nadmíru jasné, že jakékoli shánění hotovosti je zbytečné, protože americké úřady vydání víza zamítly. Kuba vydala Otto Frankovi vízum 1. prosince 1941. To bylo ale za deset dnů také zrušeno poté, co Německo vyhlásilo válku Spojeným státům americkým. Kdyby Otto Frank hledal pomoc dříve, a kdyby americké úřady nezamítaly vydávání víz, mohla Anna Franková ještě žít.

Nepřijetí uprchlíků, nepřijímání židovských dětí znamenalo smrt, mučení a přinejmenším celoživotní psychické a zdravotní následky. Uzavírání hranic, považování všech Němců za potencionální hrozbu posílalo miliony lidí do plynu. V minulosti jsme se jako lidstvo i díky generalizacím dopustili nezměrných chyb. Odmítavý postoj posílal lidi na smrt. Díky nacionalismu a odmítání zemřela mladá Anna Franková. Ale dnes podobný osud může stihnout díky velmi podobnému postoji Evropy a zbytku světa nějaké další neznámé dítě, jež nemělo tolik “štěstí”, aby se o jeho jmenovitém utrpení dozvěděl celý svět. V primárním ohrožení nejsou coby uprchlíci Židé, ale muslimové, jež se ocitají díky hysterii a generalitacím na srovnatelných pozicích, na nichž kdysi bývali perzekuovaní vyznavači Davidovy hvězdy.

Prosím, zamysleme se nad tím, než začneme nenávistně komentovat uprchlíky a celou současnou událost. Protože nenávist minulosti s odmítavým postojem společnosti vůči uprchlíkům přispěla k ještě větším následkům holocaustu. Uprchlíci nemohou za terorismus a teroristické útoky. Uprchlíci jsou ti, jež před terorismem a násilím utíkají a nepřejí si nic jiného, než co si přála Anna Franková se svou rodinou – a sice žít v míru, bez strachu o svůj život a zdraví.