Chovancovy ústavní změny nepřímo podporují neofašizující domobrany

Ministr vnitra Chovanec ukazuje, jaké by to bylo, kdyby měl neomezenou moc. Chtěl by do ústavy zavádět ozbrojující dodatky, zatímco v rychlosti využívá vyvolaného chaosu ve společnosti.

Každý vlastník zbrojního průkazu se z politické vůle má stát partnerem státu ve věci boje proti terorismu, jako kdyby policie, tajné služby, nebo armáda nezvládala svůj boj proti virtuálním teroristům, které ministerstvo vnitra spatřuje například v ani ne deseti uprchlících překračujících hranice státu.

Česká republika na jedné straně dává větší pravomoci policii, tajným službám a požaduje pro ně více peněz, zatímco na straně jiné dává formou Chovancových ústavních dodatků najevo, že na bezpečnost obyvatel nestačí. To je samo o sobě velmi podivné a ukazuje to na nezodpovědný přístup politiků k otázkám bezpečnosti, kdy sebevíc policistů a rozvědčíků není dost na ochranu zdraví a životů obyvatel, a tak část svých pravomocí předává vláda do rukou občanů. Chovancova bezpečnostní politika buduje z Česka stát na hliněných nohou, kdy monopol legitimního násilí je převáděn na bedra spoluobčanů, což se může nakonec velmi bolestivě vymstít.

Krajně pravicový pohled na svět vycházející z předsudků se stává hlavní součástí zahraniční, ale také domácí politiky ministerstva vnitra, ve jménu které mezinárodní úmluvy ztrácejí na významu.

Příležitost k militarizaci je v Chovancově uvažování alfou i omegou zároveň. Zatímco se v médiích hovoří o prvním bezpečnostním stupni a třiceti milionech za vojáky a policisty se samopaly na českých ulicích, vysílá Praha do Makedonie další dávku pomocníků před uprchlíky, protože, jak říká Zeman, jsou právě tito lidé prchající před hrůzami válek nebezpečím terorismu číslo jedna. Kdo by si dnes dělal těžkou hlavu s porušováním lidských práv, když ministr Chovanec jde svými návrhy na ruku extrémistickým spolkům, jež by nyní, pokud poslanci a senátoři schválí ústavní dodatek, mohly sloužit jako ochránci lidských práv na bezpečnost.

Dodatky a speciální protiteroristická opatření jsou, jak tomu často bývá, prostředkem k destrukci demokracie, kdy se společnost krůček po krůčku blíží nejen k policejnímu režimu vlády, ale také k diktatuře a odklonu od dodržování obecných lidských práv, jež jsou pro fungování právního státu nezbytné.

Chovancova epopej na rychlé kolty přivádí Českou republiku do dávné minulosti, kam bychom ve 21. století nikdy neměli zamířit. Protiteroristická opatření často dublují dávno existující legislativu, kdy ze dvou zákonů se rétorika v pozměněném znění dostává do několika odstavců, ze kterých budou média následně vytvářet něco nového, naprosto přelomového a Milan Chovanec bude vypadat jako národní ochránce republiky před hrozbami terorismu. Na své si přijde i zbrojařská lobby, protože ta už dávno křičí, že zbraně za nic nemohou, když jejich hybnou silou zůstávají lidé a nikoli pouze spouště smrtících nástrojů.

V české legislativě už dávno existuje možnost podílet se na ochraně před terorismem. Jedná se o “Institut chráněného zájmu”, kdy držitel střelné zbraně může pistoli použít, pokud někomu v bezprostřední blízkosti jde o život. Nabízené ústavní dodatky z pera ministra vnitra jsou naprosto zbytečné, nepřicházejí s něčím novým a pouze mediálně posilují trend chaosu a vyvolání bezpečnostního ohrožení, kterému by se měl bránit každý občan republiky se zbraní v ruce.

Ústavní úprava o bezpečnosti v žádném případě neříká, že občan – držitel zbrojního pasu může zbraň používat. Nové odstavce pouze dodávají, že člověk může zbraň nosit a tudíž samotná ústavní úprava nemůže v žádném případě sloužit u soudu jako ochrana nebo omluvenka pro ty, kteří by u soudu stáli kvůli zabití člověka, jehož považovali za teroristu.

Milan Chovanec za pomoci ústavních dodatků udržuje ve společnosti dojem obrovského selhání, kde nové a novější bezpečnostní úpravy nestačí, a proto je třeba vymýšlet něco nového, na čem by se mohla podílet větší masa horlivých spoluobčanů, ať už se třeba jedná o pošuky z Bartošových domobran, nebo neúspěšné frekventanty přijímacích kurzů do Aktivních záloh Armády České republiky.

Legislativní aktivita ministerstva vnitra, ale také ministerstva obrany se stále více dožaduje legislativních úprav, na jejichž plnění nemá tento stát dostatečně odborné kapacity. Viz. například ústavní úpravy článku 43, o kterém mají poslanci v nadcházejících dnech jednat. Ministr Stropnický v nich žádá snadnější právní předpisy pro vysílání vojáků do zahraničí například v případě únosu českého občana. Jako kdyby Čecha, nebo Češku každý den v Pákistánu, nebo Afghanistánu unášeli a vláda tak potřebuje vojáky na vojenskou misi.

Bylo by hezké, pokud by zasahující komando českého speciálu uspělo a neskončilo jako kolona pandurů v hromadné nehodě, na které veřejnost zjistí, že obrnění bojové techniky odpovídá zhruba kvalitě smradlavých trabantů.

Přenechávání obrany republiky do rukou majitelů střelných zbraní není dobrým krokem, protože ani vojáci brigády rychlého nasazení nevědí, jak by zasáhli, kdyby se na místě nalézal terorista.

Ještě větší riziko by vzniklo, pokud by se do střetu s domnělým atentátníkem pustil obyčejný občan – držitel zbrojního průkazu. Přísloví o dříví létajícím při kácení lesa by dostalo obludné podobenství plné krve a nevinných obětí.

Chovanec otevírá Pandořinu skřínku excesů, kdy radikální uskupení islamofobů, neonacistů, neofašistů mohou zneužít svého postavení například k likvidaci ideových nepřátel. Kdyby Chovancův návrh ústavních změn platil v období Konvičkovy demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, kdy islamofobní radikál se svými kumpány převlečený za džihádisty střílel slepými náboji do vzduchu, nemusel být vůdce českých fanatiků mezi živými.

Ústavní úpravy si hrají na demagogickou symboliku, kdy ministr vnitra v rámci hradního ultranacionalismu dává jasný signál, že zákony a úcta k demokracii nejsou důležité, pokud je třeba za pomoci symbolů souznít s rádoby názorově silnou skupinou proradikálně smýšlejících. Vláda za pomoci takových postojů podporuje politiku strachu a jak již bylo ve článku řečeno, svým způsobem nepřímo podporuje v činnosti xenofobní paramilitární spolky, jež nepřímo “zve do služeb státu”.

Sociální demokraté za pomoci ústavních úprav chtějí zacílit před volbami krajně pravicové a radikálně smýšlející spoluobčany, o jejichž hlasy se chtějí za pomoci ústavních úprav ucházet. Jako kdyby se dodatkem k ústavě zvýšila bezpečnost v ulicích. Kdyby se nejednalo o tak vážnou věc, mohli bychom se zasmát nad tím, co bude Sobotkův kabinet a jeho následovníci dělat s posilněnými ozbrojenými skupinami například Bartošových bojůvkářů……….vytvoří nějaký další dodatek, se kterým je třeba ochránit zbytek obyvatel od vítačů Adolfa Hitlera, nebo naopak tyrana z Moskvy?