Domobrany netáhnou, tak zbývají sny o spících buňkách odhodlaných bojovníků

Když Konvička demonstroval na ulicích za islamofobní nenávist, vznikaly na nejrůznějších místech republiky ozbrojenkářské skupinky radíkálů. Milovníci rasismu, náboženského fanatismu, převelikého Ruska a dalších hodnot krajně pravicového spektra se v hospůdce sešli, aby následně společně obtěžovali místní obyvatele měst rádoby domobranářskými aktivitami.

Původním plánem bylo společné organizování výcvikových víkendů, zatímco párkrát za měsíc se extrémisté měli sejít, aby získané dovednosti použili během obchůzek městem. Většina takto vzniklých uskupení skončila tak rychle, jak začala. Euforie vyvolaná žlutavým mokem vyprchala a nedostatek financí společně s tíží reality nedovolil milovníkům nesvobody dělat to, na čem se předtím veleslavně domluvili.  Přeci jenom zápisné vybírané vedením bojůvkářů něco stojí a průměrný člen si takovéto výdaje nemůže dovolit, protože by neměl co dát dětem k večeři.

Pouze velmi malá část přebělených snílků na okamžik vydržela, aby následně získávala peníze například ochranou krajně pravicových a nacionálně bolševických setkání, kde si alespoň na chviličku žlutavými vestami vybavení xenofobové připadali jako dokonalí vojáčci panslovanské kohorty Putinových křižáků. Typickým příkladem by mohla být Československá vlastenecká garda(CSVG) z tělocvičny na Praze 2. Česká, korejská a německá vlajka byla tragikomickou ukázkou vlastenectví, kdy znaky cizích kultur a zemí najednou nevadily, protože hračičkové v trikotu dvě hodiny mohli cvičit, aby se jednou…..až bude čas mohli blýsknout efektními hláškami na sociálních sítích.

Ve dne fotografují cizince v hlavním městě, zakládají si své vlastní databáze, aby následně dělali bodyguardy Konvičkovi a dalším přátelům čechoslovakismu. Amatérismus jim čouhal jako sláma z bot, ale nadšení na Facebooku bylo opravdu zábavné. Takový Michal Doležal občas na islamofobní potlachy dorazí, ale už ne za buldočího gardistu, i když by zcela jistě býval rád, kdyby mohl postávat s CSVG tam, kde je víc jak třicet účastníků často neohlášených minidemonstrací. Cvičení je zajisté zábavná věc, ovšem to nic nemění na tom, že s pádem tzv. velkých ryb radikalismu jsou buldočci nuceni šaškovat na akcích noname osob, kde je nanejvýš 40 demonstrantů.

Islamofobie netáhne a spolu s tím je na čtýru i paramilitarismus. Své by k tomu mohli říct například Obrtel z Národní domobrany, kde si vedení není jisto, zda 100, nebo 200 rádoby odhodlaných je připraveno na povel pozdvihnout zbraně k “obraně zájmů bílé rasy”. Vojtěch Bartók je dalším z fanoušků postaršího Sládka. Dal na hoax, pocítil příležitost a založil v Praze domobranu.

Aby přilákal více fanoušků a zájemců, spojil se na okamžik s psychedelickým Jiřím Černohorským. Společně cupitali Prahou jako na máji, aby později Bartók velmi rychle pochopil, že ani s takovým trikem to s účastí na jednotlivých hlídkách nebude dobré. Už tehdy tam bylo jen devět lidí, ale ani později to nebylo dobré. Odbojní xenofobové ze světa internetu kašlali na realitu a Bartók posléze plakal na sociálních sítích nad tím, jak to samozvané bojůvkaření nevychází. Když pšenka nekvetla v Česku, odjel zakladatel pražských domobrankářů na Slovensko, kde chtěl založit občanské hnutí….ovšem ani tato aktivita nevyšla, protože bratia neměli pochopení a z velení domobrany na Slovensku nic nebylo.

Na krátký okamžik Bartókovi přišla vhod role strážců na několika demonstracích krajní pravice, aby se následně i to ukázalo jako neudržitelný podnik. Nakonec mužíkovi ve středních letech zbylo jen to hlídkování v Praze při počtu tří, čtyř účastníků. Po vzoru Bartóka v Plzni podobnou domobranu zorganizoval Petr Hanák. I jeho aktivity následovaly pražský vzor. na akce  hlídkování v noční Plzni nechodí vůbec nikdo…..dokonce jako výpomoc poslouží další Pražáci z Československé vlastenecké gardy.

Jak dojemné. Xenofobové by rádi hlídkovali a vytvářeli zábavná selfíčka z jednotlivých večerních potlachů, ale místo toho jsou na pořadu dalších dnů ubrečené příspěvky o ostudě a zradě vlastenectví. Aby to nevypadalo v internetových diskusích blbě, je na řadě pohádka o spících buňkách a pěti stovkách lidí se zbraní v ruce.

Se sny se lépe žije, protože realita není poté až tak moc “krutá”. Raději přemítat o neexistujících rytířích ve zbroji, než uznat, že s radikalismem naprostá většina nesouhlasí…dokonce ani samotní keckové na internetu běžně filosofující o vyhánění muslimů a postavení se jim s kvérem v ruce.

Klávesnice snese cokoli, ale realita je o něčem jiném. To se potom desítky fanoušků, stovky členů veřejně nedostupných, ale také veřejných facebookových skupin mění v jednotlivce, které byste spočítali na prstech jedné ruky.

Domobrana, domobranářské aktivity jsou závislé na hře o virtualitě, případně povídačkách o spících buňkách expertů ochotných jít do boje, až nastane patřičné klima. Jsou to směšní xenofobní snílkové o nadvládě bílého muže neschopní ničeho víc, než jen obyčejné pitky, nebo několika řádků v sociálních sítích. Díky tomu mají samozvaní vůdci smůlu a zapadají do zapomnění, což je jedině dobře. Pro domobrany a xenofobii není ve 21. století místo.