Komunisté v únoru 1948 protiústavně zneužili svou moc k nastolení diktatury

Únor 1948 ve své podstatě nění ničím jiným, než promyšlenou akcí vlády jedné strany následovaný sérií obrovských chyb a nedostatků nekomunistických politiků a jejich politických stran. Z historického hlediska je výklad tehdejších událostí zbytečně maskován ideologickým zápalem, kdy je nesmyslně vyzdvihován prezident Beneš jako oběť komunistické zlovůle, zatímco komunisté zapomínají s “Vítězným únorem” na hrůzy, jichž se tehdejší milovníci srpu a kladiva dopustili. 

Obzvláště zajímavý je postoj KSČM, kdy v jeden okamžik straníci odmítají mít cokoli společného s choutkami Gottwalda po moci, aby se následně bez obtíží v partajním prohlášení přihlásili k událostem v těchto dnech vzpomínaných.  Komunisté se v černi vět hlásí k revolučním událostem a dokonce říkají cosi o humánním komunismu, jako kdyby nevěděli, co únorovým událostem předcházelo a co se dělo v letech následujících. S humanitou padesátá léta a konec let čtyřicátých rozhodně nemá nic společného.

KSČM by se měla především zamyslet sama nad sebou. Někteří straníci podporují neofašizaci společnosti, zatímco další část tíhne k radikálním myšlenkám stalinismu. Je smutné, že drsné jádro v ulici Politických vězňů dávno nepatří do starého železa. Komunismus byl vředem na těle společnosti. Volal po diktátu jedné strany……….nabízel jeden jediný pohled s hrdinským Stalinem v popředí. Státní režim mající na svědomí miliony mrtvých se stal pro komunistické pohlaváře velkým vzorem……..není divu, že následně došlo k politicky motivovaným vraždám.

Ashampoo_Snap_2016.02.25_16h36m32s_004_
Dobový leták z roku 1946

Únorové události měly svůj prazačátek možná již v roce 1943, kdy exilový prezident Beneš orientoval svou zahraniční politiku na Moskvu. V poválečném období komunisté dostávali stále větší moc, aby následně v únorových dnech roku 1948 celá situace vyústila k nechvalně známému státnímu převratu označovaném jako “Vítězný únor 1948”.

Vlastní politická krize začala 17. února, kdy vláda měla projednávat zprávu ministra spravedlnosti Drtiny o zneužívání Bezpečnosti komunisty.

Má snad vyhrožování lidem, únosy, zastrašování něco společného s humanismem? Gottwald nechtěl ministrovu zprávu projednávat bez přítomnosti ministra vnitra, který na ranním setkání chyběl.  Několik dní předtím, 13. pnora 1948 bylo schváleno usnesení vlády, které ukládalo ministrovi vnitra Noskovi zastavit personální změny v policejním sboru. Ministři z národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany hrozili demisí, pokud nebude nebude usnesení vlády z 13. února 1948 splněno.

Ostatně, ministerská zpráva o komunistickém zneužívání Bezpečnosti vznikla hlavně na základě výše uváděného usnesení vlády. V odpoledních hodinách se schůze přerušila. Předseda vlády se sešel s prezidentem Benešem a oznámil mu úmysl nekomunistických stran o vytvoření úřednické vlády. Beneš chtěl, aby v nové vládě byly zastoupeny všechny strany. Gottwald navrhoval, aby schůze pokračovala až 20. února, kdy bude přítomný ministr vnitra. Požadavek však nebyl vyslyšen a po dvaceti minutách schůzování skončilo. Ještě v ten samý den informoval Gottwald ÚV KSČ o slovech Beneše, zatímco předsednictvo partaje ve svém stanovisku vybízelo “pracující lid” k ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci.

Následující den 18. února 1948 se konala schůze Národní rady, kde se měla projednávat celková vnitrostátní situace společně se spornými body květnové ústavy. Sociální demokraté chtěli chtěli vše řešit v poklidu a byli ochotni odklonit se od usnesení vlády, zatímco lidovci byli ptro ostřejší a požadovali držet se bez ústupků dokumentu z 13. února. Nekomunistické strany se rozhodly až do provedení vládního usnesení blokovat jednání vlády. Zástupci nekomunistických stran navšívili prezidenta Beneše a informovali jej o svých rozhodnutích.

19. února 1948 probíhala další jednání a sociální demokraté uvažovali o tom, zda v případě podání demise ze strany svých ministrů budou nadále komunisty ve vládě podporovat, nebo nechají vládu padnout. Komunisté začali přemlouvat sociální demokraty, aby komunisty v případě demise nadále podporovali. Sociální demokraté nechtěli ve vládě pokračovat bez dalších tří politických stran. Na dalších jednání nekomunistických partají byl nekomunisty schválen následující postup: přijít na zasedání vlády a požadovat plnění vládního usnesení z 13. února 1948 a v případě nesplnění požadavků následně podat demisi. Komunisté ještě večer dali najevo, že na takové požadavky nebudou dobře reagovat.

20. února 1948 měl ministr Nosek přednést před ministry zprávu o Bezpečnosti a jejím zneužívání komunisty. Na uasedání vlády přišlo 12 z 26 ministrů. Přítomni byli jen komunisté a sociální demokraté. Nekomunistické strany zaslal Gottwaldovi dopis s dotazem na plnění vládního usnesení z 13. února 1948. Gottwald je odkázal na ministra vnitra, zatímco nekomunističtí ministři na své schůzi oznámili demisi svých ministrů. Jan Masaryk odmítl demisi podat. Ve 12 hodina 20. února 1948 byl o demisi nekomunistických ministrů i úmyslu Jana Masaryka nepodat demisi seznámen prezident republiky Edvard Beneš. začala vládní krize.

Demise nekomunistických ministrů nebyla vhodně načasovaná a pouze ukazovala neschopnost aktivně se postavit komunistickým praktikám

Bylo předem jasné, že nekomunistické strany nebudou mít dostatek sil na jakýkoli odpor. Sociální demokracie zachovala neutrální postoj, jako kdyby se chtěla nadále podílet na vládě a neměla až tak moc proti komunistickým praktikám nemajícím s demokracií pranic společného.  20. února 1948 v 15:40 se Beneš setkal s Gottwaldem a dalšími komunisty a oznámil KSČ úmysl přijmout demisi ministrů a sestavit vládu podle svého uvážení.

Ashampoo_Snap_2016.02.25_15h00m20s_002_
Demonstrace na Staroměstském náměstí
Komunisté se nato rozhodli k odporu vůči sledu událostí a rozhodli o vytvoření akčních výborů Národní fronty. Gottwald se Slánským se rozhodli pro demonstraci organizovanou komunisty na Staroměstském náměstí.

V sobotu následujícího dne, 21. února 1948, se plánované demonstrace po celé republice uskutečnily a účastníci demonstrování si společně na Staroměstském náměstí vyslechli Gottwaldův projev v rozhlasu, ve kterém vyuzval lidi k zakládání akčních výborů.

Ashampoo_Snap_2016.02.25_14h54m44s_001_
část Gottwaldem sepsaný rozhlasový projevu z 21. února 1948

První vznikaly v Hradci Králové, Boskovicích a Kunštátě. Nejsilnější politická strana chystala ozbrojený odpor. Zatímco komunisty organizované demonstrace byly hojně navštěvované, zatímco demonstrace nekomunistů skončily fiaskem. Akční výbory se nevolí, vznikají na základě přání komunistů a zároveň dělají to, co jim KSČ nařídí.

Akční výbory začaly propouštět nepohodlné lidi z práce, zabíraly vedení obchodních společnosti, organizací a politických stran.

22. února 1948 se v režii komunistů v pražském Průmyslovém paláci se konal sjezd závodních rad a odborových skupin. Byla na něm schválena rezoluce schvalující znárodňování a řešení situace podle přání Gottwalda. Na 24. února byla schválena jednohodinová generální stávka. Proti rezoluce a plánované generální stávce bylo pouze deset delegátů.

Prezident Beneš se setkal s šéfem sociální demokracie a oznámil mu úmysl přijmout demisi ministrů. Komunisté si byli jisti svým postavením a tak trochu sociálním demokratům vyhrožovali. Buď prý budou ve vládě s komunisty, nebo mohou očekávat rozkol uvnitř své sociálně demokratické straně.

Následující den, 23. února 1948, došlo k vyzbrojování Lidových milic zbraněmi z brněnské zbrojovky a Státní bezpečnost začala zatýkat příslušníky nekomunistických stran

33 aut s ozbrojenci dorazilo do Prahy. Komunisté byli připraveni udržet si moc a získat ještě větší i za cenu krve a obětech na životech. Nekomunisté měli být vyšachováni a na řadu přicházela pouze komunistická vláda. 10 000 studentů vykonala pochod na podporu prezidenta republiky Edvarda Beneše.

24. února 1948 se komunisty vyvolané generální stávky zúčastnilo údajně až na 2,5 milionu lidí. Ve vedení nekomunistických stran byly zakládány prokomunistické akční výbory

Ozveojwná Lidová milice obsadila budovu sociálních demokratů. Ministři Majer a Tymeš toho dne podali demisi. Docházelo k zatýkání členů nekomunistických subjektů a docházelo k zastavení tisku protikomunistických a stranických novin. Komunisté pokračovali v sepisování rezolucí na přijetí demise ministrů a vyvíjeli tlak na Beneše. Komunisté hrozili dalšími generálními stávkami.

25. února 1948 vyvrcholily únorové události. V dopoledních hodinách byl zřízen Ústřední akční výbor Národní fronty

Jeho členy byli komunisté, sociální demokraté a prokomunističtí představitelé nekomunistických stran, prokomunistické osobnosti veřejného i hospodářského života, odboráři se zástupci 21 celostátních korporací

Ashampoo_Snap_2016.02.25_15h36m48s_003_
Gottwald, Zápotocký a Nosek s Edvardem Benešem 25. února 1948

Předsedou Ústředního akčního výboru Národní fronty byl komunista Antonín Zápotocký. Prezident se rozhodl přijmout demisi ministrů a odmítal jednat s kýmkoli jiným, než s komunisty, kteří ve složení Gottwald Zápotocký, Nosek přinesli Benešovi listinu s návrhem nové vlády. Prezident přislíbil, že ve věci rozhodne ještě tentýž den. Na Hrad přislo na 5 327 rezolucí podporujících návrhy komunistů.

V odpoledních hodinách 25. února 1948 se uskutečnilo na Václavském náměstí manifestační setkání čtvrt milionu lidí.

Prezident Edvard Beneš 25. února 1948 v 16:30 přijal demisi ministrů a přijal Gottwaldův návrh nové vlády.

Při podpisu demise Beneš Gottwalrodi údajně řekl: “Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy pánové a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Prezidentu Osvoboditeli: Věrni zůstaneme. Jestli tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mě vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jež užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu

Ještě ten den prošel Prahou pochod Lidových milicí tolik připomínající nedávné časy cizí nadvlády. Beneš ve své řeči neměl až zas takovou pravdu. V Československu nebyla demokracie a s demokracií se poválečné prostředí nemohlo vůbec srovnávat. Neexistovala opozice a nemohly vznikat politické strany. Byla omezená mírá svobody slova a raketovou rychlostí rostla moc komunistů. Beneš měl pravdu v tom, že komunisté skutečně uvažovali o bratrovražedném boji……..ozbrojování Lidových milicí tomu nasvědčovalo. Důkazem takových záměrů bylo nelidské zacházení s odpůrci událostí…..jejich věznění a často také mučení. 25. února 1948 Klement Gottwald pronesl před lidmi na Václavském náměstí známý proslov o tom, jak prezident republiky návrhy komunistů přijal.

Komunisté jednali v rozporu ústavou a vyhrožovali ozbrojenou silou, ovlivňovali veřejné mínění, manipulovali s fakty a vyvolávali hysterii.
Komunisté zneužili svou moc i své postavení k nastolení diktatury

I když………část událostí z února 1948 bez vnímání kontextu byla naprosto zákonná a ústavní. Komunisté ve volbách v roce 1946 skutečně získali značný počet hlasů – v Čechách kolem čtyřiceti procent. Vlastní doplnění rezignujících čtrnácti ministrů svými ministry by tedy bylo také ústavní…….až po tuto záležitost bylo vše legální a ústavní. Ovšem v širším kontextu sledu událostí skutečně o ústavní jednání rozhodně nešlo. Komunisté nerespektovali usnesení vlády, porušovali platné zákony, protizákonně získávali vliv v bezpečnostních složkách státu, zatýkali se odpůrci komunistů, komunisté vytvářeli sítě informátorů………Protiústavní bylo vytváření akčních výborů Národní fronty. Protizákonné bylo také zakládání ozbrojených složek KSČ – Lidových milicí.

V únoru 1948 k nastolení totality dopomohlo ministerstvo vnitra, ministerstvo národní obrany, ministerstvo informací společně s dělnickými odbory

Díky vlivu Sovětského svazu by nejspíš k nastolení komunismu dřív nebo později došlo. Demokracie selhala a spolu s ní nekomunistické strany. Nebyly schopné oponovat razantnímu nástupu a následnému vlivu komunistů na veřejnosti. Z minulých událostí bychom se zvláště v těchto dnech měli poučit, protože chabá demokracie neschopná “sebeozdravných procesů” může být jednoduše ovládnuta totalitáři.