Kromě Valentýna můžeme 14. února vzpomenout také na oběti bombardování Prahy

Kromě Valentýna je možné 14. února vzpomínat také na oběti náletu na Prahu, kdy díky chybě v navigaci vojáci shodili na hlavní město Protektorátu 150 tun bomb. Piloti z 91. a 398. bombardovací skupiny sice měli pochybnosti zda mají pod sebou Drážďany, ale velitel formace podplukovník Lewis P. Ensign veškerá upozornění odmítl, a tak 59 letadel svrhla svůj proviant svrhli rovnou na nic netušící Pražany.

Koberec smrtonosné dodávky ohrožoval civilisty od Radlic až téměř po žižkovské nádraží. Bomby zasáhly Radlice, Vyšehrad, Zlichov, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Během osudového okamžiku zemřelo na 701 lidí a dalších 1 184 bylo zraněno. Při náletu bylo zničeno 183 domů a dalších 200 jich bylo poškozeno. Z ničeho nic se díky válečnému běsnění a tragickému omylu ocitlo na ulici na 11 000 lidí, kteří neměli kde bydlet, protože jejich domovy skončily v sutinách.

Oběťmi bomb byli téměř výhradně civilisté. Terčem útoku nebyly žádné továrny, nebo klíčové podniky, které by teoreticky mohly využít nacisté ke svému rozvoji, nebo zásobování. Vážné škody utrpěly historické objekty jako například Faustův dům, nebo Vinohradská synagoga. Poničené byly také sochy na mostech v zasažených oblastech.

Praha byla během 2. světové války bombardována několikrát. 15. listopadu 1944 dvě letadla zaútočila na městskou elektrárnu v Holešovicích a 25. března 1945 došlo k náletu na strategické objekty v Libni, Kbelích a Vysočanech. Tenkrát o život přišlo na 235 osob a dalších 417 bylo zraněno. Zasaženo bylo během březnového náletu na 527 objektů. Podle některých konspiracemi prosycených teorií spojenecká vojska během březnového náletu útočila na zařízení pro německou atomovou bombu, jež měla vyrábět a především vyvíjet pražská firma Marconi Radioslavia. Historici však nic takového neprokázali, a tak myšlenky o cyklotronu ve Vysočanech zůstávají pouze výplodem fantazie.

Kdyby 14. února 1945 neprovázela cestu bombardérů z anglického Nuthampsteadu hustá mlha, možná by nedošlo k osudnému omylu, kdy část britských letounů americké provenience sešla ze svého kurzu rovnou nad Prahu. Ostatní letadla následující správný cíl hlásila do vysílaček, že se nacházejí nad místem shozu pum, bombardéry nad Prahou díky výpočtům věděly, že se nacházejí jinde, než původně měly, piloti vedoucímu letové formace oznamovali, že se nejspíš nacházejí na špatném místě, ale velitel Lewis P. Ensign rozhodl, že se bomby pustí na místo, nad kterým se nacházejí. Piloti se o tom, že byli nad Prahou dozvěděli až po svém návratu v Anglii. I když nebylo hlavní město Protektorátu předem označeno za náhradní cíl, díky rozhodnutí velitele formace se jím stala.

Samotný omyl následně jeden z členů posádky bombardéru komentoval slovy: “Vím určitě, že vítr mohl mít rychlost kolem sta mil za hodinu. Také jsem si byl jist, že se nacházíme mimo stanovený kurz. Bohužel, nebyli jsme vedoucím letadlem, a tak jsme museli uposlechnout rozkazu ‚následuj vedoucího. Pozici, kterou jsem vypočítal, jsem sdělil Samovi a ten ji předal vedoucímu letadlu. Ovšem se nic nestalo a my jsme bombardovali Prahu místo našeho hlavního cíle, Drážďan. Ve výšce přibližně dvacet tisíc stop a ve vzdálenosti devadesáti mil od Prahy jsme stále mohli vidět kouř stoupající z města”.

Letecké poplachy byly během války dosti časté a mnohdy se jednalo o falešné poplachy, kdy po siréně nenásledoval nálet. Proto mnohdy Pražané sirény oznamující nebezpečí náletu brali jako nutnou kulisu v pozadí, což se 14. února 1945 obyvatelům hlavního města vymstilo. Někdy obyčejné tři minuty mohou znamenat pohromu pro mnoho nevinných lidí v okolí.

Osudový omyl se stal lačným soustem komunistické propagandy, kdy bylo ve jménu rudé ideologie zamlčováno, že se jednalo o omyl a nálet díky tomu dostal nástřik plánované akce, kdy cílem měli být Pražané. Při takovém výkladu se zcela jistě historikům otáčely oči v sloup. Režim upravoval dějiny a účelový výklad událostí z únorového dne přišel vhod, protože rozšiřovaná nenávist vůči všemu západoevropskému dostala reálné podobenství.

V současnosti na události z 14. února 1945 vzpomíná plaketa na Karlově náměstí, kde se i tento rok shromáždilo několik lidí ke vzpomínce na oběti jednoho velmi tragického omylu, jež změnil životy mnoha Pražanů. Na události z naší historie bychom neměli nikdy zapomínat, protože jedině tak se můžeme poučit z chyb minulosti, kdy válka, nenávist a extrémismus může zabíjet miliony lidí. Kdyby nebylo nacismu, zcela jistě by 701 lidí nepřišlo osudný den o život, protože britský letadla by neměla důvod bombardovat Drážďany a poté by také nedošlo k žádným omylům jakým mohlo být bombardování Prahy.