Dokud OSN reálně nepotrestá používání chemických zbraní, bude se Ídlib znovu opakovat

Chemické útoky v Sýrii podtrhují svou krutostí nesmyslnost válek a ozbrojených konfliktů, ve kterých trpí především ti nejslabší, mezi které patří například ženy, staří lidé, děti a zdravotně postižení. 

Zatímco se svět na půdě OSN pohoršuje nad nelidskostí Assadových vojsk, ruská diplomacie požadavky na odsouzení a prošetření vetuje, protože velká politika kremelského domu nepotřebuje, aby byl spojenec z Blízkého východu vláčen stokami nic neřešících debat, ve kterých žlutý mrak nad syrskou vesnicí zůstává jen trošku viditelnou šmouhou na kabátku diplomatů.

syrské dětí trpí nejvíce válečnými hrůzami

Na události v Ídlibu reagují různí lidé s nejrůznějšími subjekty, zatímco se člověk s trošku lepší pamětí nestačí divit, že dřívější vyznavači banderů a účastníci probanderovských demonstrací dnes v rámci svých zapsaných spolků spolupořádají v ulicích Prahy pietní setkání nad oběťmi ze Sýrie, jako kdyby neobanderovci povraždění neznámí z ukrajinských končin byli něco jiného, než ty známé záběry umírajících dětí na následky zkázonosného sarinu.

Populismus některých pseudoaktivistů se nevyhýbá žádnému tématu, a tak se facebookové účty pozvolna převlékají ze žlutomodrého hábitu do barev syrské antiassadovské opozice, jejíž tvar vykreslila zejména západní média společně s populistickými politiky. Známý holohlavec Zajnulin ze SvobodyAndrejcevou se vedle Uhlíře a bratra Kozla přeměňuje v neznámé entity, jménem kterých se musí ochraňovat lidská práva. Kdo by si dnes dělal starosti s morálkou, když čas utíká a jen blázen by se nechytil nabízené šance, ve které zapsaný spolek poslouží jako jediný prostředník v pomoci potřebným.

Nechme stranou maloměšťácké prostředí účelových aktivistů a vlastenců a začněme se raději zabývat něčím jiným. V syrském šest let trvajícím konfliktu zemřelo na 320 000 lidí a téměř polovina obyvatel jsou uprchlíci a zbytek potřebuje humanitární pomoc, protože ideový spojenec Íránu je ekonomicky v totálním rozkladu. Z určitého úhlu pohledu bylo předvídatelné, že Assadův režim použije v ozbrojeném konfliktu chemické zbraně. Ostatně, ty si diktaturní režim vytvořil jako “pojistku” vůči jadernému programu sousedního Izraele, jež byl z ideologického hlediska hlavně díky přátelení se s Íránem odvěkým nepřítelem Syrské arabské republiky.

Ještě před několika lety Obamova administrativa hrozila Assadovu režimu pozemní akcí v případě, pokud armáda použije vůči svým nepřátelům chemické zbraně, které, jak všichni velmi dobře víme, byly použity poprvé hned v roce 2012. Nad vesnicí zavládl zkázonosný mrak, rozjelo se naoko vyšetřování pod vedením OSN, politici se vyjádřili a jinak se vůbec nic nedělo. Svět, tedy světoví vůdci v čele s Organizací spojených národů, vyslali všem jasnou zprávu: “když použiješ vůči civilistům chemické zbraně, bude takový čin beztrestný a viníci nikdy za svůj ničemný čin nedostanou přes prsty“. Beztrestnost nabídla režimu a jeho odpůrcům něco nevídaného.

Použití chemických zbraní je sice zakázané a možná i považované za válečný zločin. Nicméně se nic nestane, pokud budou zakázané prostředky vůči znepřáteleným stranám a civilistům používat jak se jim zachce. Chemikálie v dlouhotrvajícím konfliktu používají jak Assadovi vojáci, tak protiassadovská koalice “zahrávající si” například s chemikáliemi nejrůznějších evropských značek. Viz. útok chlórem z 13.3.2013 provedený v okolí oblasti Khan al-Assal, kde si chemikálie vyžádala smrt 150 lidí.

Odvoz mrtvých těl z chemického útoku v Khan al-Assal

Assad pokračuje v kruté politice svého otce a mezi tu patřilo nelítostné zacházení s obyvateli Sýrie. Potlačování lidských práv, teror eskalující v krutovládu je tradičním způsobem vlády, se kterou zemi spravoval již Assadův otec. Mohli bychom připomenout například události z let 1979 – 1982, kdy prezidentova rodina s buldozerem doslova terorizovala Homs i předměstí Aleppa. Režim po svém v rozporu s mezinárodním právem zacházel s politickými vězni, jimiž se plnily věznice, kde byli zadržení velmi krutě mučeni a tato praxe pokračuje i dnes, kdy po zatčeném tyranští bachaři šlapou, mučí jej elektrickým proudem, nebo na protirežimním bojovníkovi, či aktivistovi podnikají nejrůznější formy psychologických nátlaků.

Stejně se k zadrženým chovají stoupenci opozice, jejíž hranice a tvar vykreslují umělohmotně jednání západoevropských politiků, zatímco ve světle reality není až tak moc jisté, kdo je opozicí a kdo součástí protivládní klaky.

V syrském konfliktu nejsou dobří a zlí. Válečné konflikty zde dělají všechny zainteresované strany

Teroru a válečných zločinů se zde dopouštějí i kurdské ozbrojené jednotky, které podobně jako další znesvářené strany využívají konfliktu k vyřízení starých křivd vůči ideovým nepřátelům. Terorismus si zde doslova podává kliku a nikdo za něj z ideových důvodů není potrestán, protože spojenci té, či oné skupiny potřebují řešit jednotlivé boje a nikoli obhajobu mezinárodního práva, které se stává díky neschopnosti OSN a jednotlivých spojenců doslova naprostou zbytečností, i když novináři tu a tam poukazují na to, jak civilisté trpí, když s vyhandlovanými zbraněmi a chemickými látkami tu a tam je zdecimována Evropanům neznámá vesnička na Blízkém východě.

Mimochodem, v Ídlibu před šesti lety v roce 2012 poblíž tureckých hranic ve vesničce Salqin byl zaznamenán jeden z prvních případů útoků bojovými plyny a bojovými látkami. Mnoho případů bylo zaznamenáno v okolí Aleppa.

Dokud Organizace spojených národů nepřikročí k nějakému reálnému potrestání viníků chemických útoků, do té doby se podobné události budou opakovat znovu a znovu a pokaždé v médiích zazní odsouzení bez reálných řešení. Ovšem, je možné za současné situace potrestat viníky nelidských praktik, když každá ze stran je ideovým přítelem Východu, nebo Západu? Jak již bylo v článku řečeno, válečné zločiny se v Sýrii odehrávají každým dnem a většina z nich bude taktéž nepotrestána a s největší pravděpodobností také většina z chemických útoků nenalezne svého viníka, natož nějaký trest ve slovech mezinárodních sankcí, nebo rozsudku mezinárodních soudů.

Mnohdy nesouhlasný komentář vůči událostem v Sýrii zazní tragikomicky. Například, když zcela správně používání chemických zbraní odsoudí izraelská vláda, zatímco taktéž vláda v mnoha konfliktech proti Palestincům použila v rozporu s mezinárodním právem granáty nebo střelivo s bílým fosforem.

Dítě zasažené bílým fosforem v roce 2009

Potom jsou jednotlivé komentáře pošpiněny kapkou populismu kdy uzurpátori a kolonisté trýznící civilisty kritizují další, co dělají něco velmi podobného. Izrael použil zcela prokazatelně chemické zbraně a totéž dělá nejspíš i syrská vláda.

Je pokaždé nechutné, když populismus a jednoúčelovost zdobí například demonstrace proti používání chemických zbraní a stejně nevhodné je, když uživatelé chemických zbraní odsuzují jiné uživatele stejných prostředků na zabíjení. K vyřešení je třeba mnoho síly a také ochota zapomenout na vlastní ekonomické a politické potřeby, pro které může být výhodnější tancovat mezi střelami a dalšími zkázonosnými prostředky na zabíjení. Na prvním místě by měli stát civilisté a především pro ně by měla být vytvářena další budoucnost poválečné Sýrie, jež ve své podstatě není ničím jiným, než umělohmotným produktem evropských mocností.