Erdoganovi nejde o náboženství, nebo tureckou kulturu. Jde mu o absolutní moc

Z pohledu Evropana bylo turecké referendum mnohem víc, než jen posilnění pozice tureckého diktátora veřejně přemítajícího o znovuzrození jakéhosi klonu Osmanské říše. 

Předvolební události a zejména chování samotného Erdogana poskytovaly ultranacionalistům živnou půdu pro jejich mámení, kdy část nacionálů byla radostí bez sebe z domnělého odporu vůči Západu, zatímco ta další se radovala z odklonu od sekulárního státu, kde náboženství vstupuje do každodenního dění.

Erdogan si počínal jako typický obchodník s deštěm, kdy ke svému vzestupu a ovládání davů využíval domnělého kulturního sporu mezi Západem a Tureckem, zatímco veřejně přemítal nad tím, jak velkým je podporovatelem islámu, i když mu vůbec o náboženství a náboženské hodnoty nejde ani omylem. Demokracie pod vedením samozvaného diktátora dostává velmi úchylné, až otřesné podobenství, které by polovina obyvatel raději ani neviděla.

Do popředí se ve slovech prezidenta a jeho fanoušků dostávají tajuplné výrazy jako například muslimská demokracie, zatímco málokdo skutečně ví, co ta muslimská demokracie znamená.

Samozřejmě, demokracie arabských států není stejná jako ta na Západu a není na tom nic špatného……ovšem ta muslimská demokracie reprezentovaná Erdoganem nemá s opravdovou muslimskou demokracií známou z ostatních zemí vůbec nic společného. Jedná se o vlastní klon, kdy teror, diktát a náboženské nesvobody napomáhají k růstu a neomezené moci jednoho jediného člověka v popředí.

Náboženští fanatici společně s pěstiteli odporu vůči Evropě a Západu obecně dostanou příležitost ke svým perverzím, protože to vyhovuje diktátu.

Člověk skutečně nestačí zírat, jak některá malá část Turků, ale také ostatních muslimů neznají dějiny státu, o jehož budoucnosti se včera rozhodovalo. Féz se najednou stává součástí muslimské identity a kultury, i když ve skutečnosti s muslimy, islámem nemá nic společného. Dokonce obhajoba “červeného kloboučku” na hlavě vypadá tragikomicky, když odpůrci evropských zvyklostí obhajují něco, co původně bylo zavedeno k přiblížení se k tolik nenáviděnému Západu.

V předvolebních agitacích a jednotlivých proslovech nehledejte logiku. Dokonce ani nějaký status quo všeobecných názorů, protože v médiích se ke slovu v médiích dostanou povětšinou deformity a ty se také nejhlasitěji účastní nejrůznějších debat. To všechno je přehlídkou populismu, kdy nejde o pravdu, ale o prosazení názoru, ať je úchylnější sebevíc.

Wahhábismus je skutečně rakovinou islámu a jeho existence pouze islám jako takový degraduje. Ovšem myslet si, že Erdogan a jeho odpor k sekularizaci přispěje k potlačování wahhábismu je věcí naprosto nesmyslnou, hloupou a naivní. 

Cesta ke skutečnému islámu nevede skrze mokré sny diktátora, protože takovému člověku je jedno, zda islám je špiněn lůzou wahhábistů, nebo uvědomělými a pokrokovými muslimy…..tedy do té doby, než wahhábisté začnou přerůstat diktátora a svými požadavky začnou bortit diktátorovy touhy a plány.

25 156 860 voličů se rozhodlo pro Erdogana, zatímco 23 777 014 jich bylo proti. O demokratickém průběhu hlasování lze s úspěchem pochybovat. Opozice poukazuje na orazítkované a neorazítkované obálky, požaduje přepočtení hlasů, protože mělo dojít k mnoha pochybením údajně až u 60 procentech hlasů.

V malém městě u Tunceli ve Východní Anatolii lidé jasně dali najevo, že s posílením diktatury nesouhlasí. 90,1% voličů bylo proti Erdoganově návrhu ústavních změn. Pro Erdogana nakonec hlasovalo 13 % z celkového počtu Turků v Německu. To je docela krásné číslo, kdy jen velmi malá část německých Turků hlasuje pro větší diktaturu

Podle některých komentátorů se přeměna v prezidentský stát má blížit situaci ve Francii, nebo USA. Ovšem i taková úvaha je silně přitažena za vlasy. 
Stejně tak je hloupé myslet si, že Erdogan totálně zruší princip sekularismu zakořeněný v tureckém zákonodárství od roku 1937.

K jisté destrukci dojde a jako pomocníci poslouží ultranacionalisté a někteří náboženští fanatici, ale to ještě neznamená, že Turecko bude nutně “islámskou” republikou. Poprvé se o nutnosti nastolení “náboženské ústavy” vyjádřil 25. dubna 2016 mluvčí parlamentu a člen Erdoganovy strany APK Ismail Kahraman. Jeho slova zahájila na veřejnosti debatu o sekularismu. Lidé demonstrovali a média se díky blízkému vztahu Kahramana k Erdoganovi domnívala, že jde o prezidentovo přání. Ovšem záhy vysoký představitel APK Mustafa Sentop řekl, že Kahramanův příklon k nábožensky orientované ústavě není postojem strany. Premiér Ahmet Davutoglu dokonce uvedl, že nová ústava musí být vytvořena s prvky “liberálního” sekularismu.

Nicméně v jednotlivých projevech si Erdogan pohrává s názvem “islámský stát” a “nábožensky” orientovaná ústava.

Na tuto myšlenku vábil mnoho lidí, protože náboženská tématika má v turecké společnosti poměrně široké působení. Proto se při cestě za absolutní mocí mihne rádoby náboženská vějička, kde Korán a jeho obhajoba má vysokou popularitu, zatímco vize čistě islámského státu ztrácí na popularitě. Podle průzkumu PewResearchCenter z roku 2013 vyplývá, že pouze 12 % Turků podporuje šáriu jako hlavní právní systém v zemi.

I proto jsou vize čecháčkovských islamofobů o nastolení čistě radikálně smýšlejícího státu naprosto liché. Možná nová ústava bude obsahovat prvky sekularismu, zatímco se v preambuli objeví cosi o “bohu a náboženství islámu”. A dost možná se v nové ústavě po americkém vzoru odkáže nový režim k zakladatelům, jaký byl například Rumi a Atatürk.

Pravděpodobně nepůjde o “islámský” režim, ale o “konzervativní” politiku vytvořenou k obrazu požadavkům vládní strany APK…….jinými slovy řečeno, Erdogan usiluje o zavedení svého politického směru, tzv. Erdoganismu.

Ve své podstatě erdoganismus bude nejspíš velmi podobný putinismu, kde je systém vlády založen na mnohdy náboženských, až klerofašistických základech, nacionalismu, sociálního konzervativismu, státního kapitalismu a vládou kontrolovanými médii. Jak již bylo několikrát v článku řečeno, ke slovu se dostane ortodoxní vnímání islámu ovlivňované diktátorem. Možná se veřejnost setká s proslovy o “ochraně pronásledovaných muslimů po celém světě”….to, aby konzervativci a diktaturu milující zůstali v klidu. Ale jak již bylo řečeno, Erdoganovi jde o islám až na posledním místě.

Hlavní je, že se mezi lidmi bude vyprávět jako o “největším muslimovi v okolí”, i když v ústech prezidenta a novopečeného předsedy vlády zůstává islám pouze prázdným slovem, ideovým nástrojem, výtahem k moci. 

Je smutní, co všechno se může dít ve jménu potřeb jednoho jediného člověka. Po nedávném pokusu o puč bez soudů a často také obvinění sedí ve vězení více jak 50 000 lidí. Počet politických vězňů se bude nejspíš zvětšovat a spolu s tím poroste despocie, pod kterou se již dnes Turecko s Turky dusí.

Prozatím se některé osobnosti jako emeritní profesor islámského práva a fejetonista pro deník Yeni Safak Hayrettin Karaman, profesor islámského práva Ahmet Akgunduz a islámský teolog Osman Eskicioglu zkoušejí přesvědčit veřejnost, že prezidentský systém je v souladu s islámem.

Když přijde diktátor, vždy se najdou veřejně známé osobnosti podporující diktaturu a téměř vždy takoví jedinci vytvářejí sáhodlouhá díla napomáhající k nástupu diktatur a diktátorovy moci. Všichni vyjmenovaní smýšlejí provládně, takže jejich názory nejsou až zas tak neočekávatelnými. Jelikož je v Turecku svoboda slova značně okleštěna, k veřejnosti se dostávají pouze souhlasné proerdoganovské názory. Články, jako je tento, slouží k ideové omluvence pro erdoganismus.

Diktátor chce vládnout, a tak ke svému snu zneužije prakticky cokoli, protože mu není nic svaté. Snad jen svojí vlastní identity a existence si váží a užívá. Pokud se nic nestane, bude Turecko v područí Erdogana až do roku 2029. Do té doby nejspíš většina dnešních voličů s lístky “EVET” pochopí, že se hluboce mýlili.

SDÍLET