S útoky na ústavnost dochází k útokům na demokracii

Demokracie a ústavnost jsou nedílné, navzájem propojené nádoby, bez kterých se moderní společnost těžko obejde. Pokud nectíte ústavní pořádky, nejvyšší normy ve státě, dáváte tím najevo svou neúctu k demokracii, jež by mohla být nahrazena nějakou formou diktatury, despocie, nebo pořádku východního střihu, kdy demokracie zůstává pouze pozlátkem na papíře, zatímco v realitě vůbec neexistuje. 

Ústavnost nedokáže žít bez demokracie. Jakmile vedle ústavního pořádku leží například Putinova diktatura, zůstává ústavnost jen prázdným pojmem, se kterým můžete šavlovat jak a kdy se vám zlíbí, protože realita s ústavností nepočítá, protože poblíž postává zlovůle mocenských struktur přetvářející politické a společenské klima k obrazu svému.

Při nerespektování zažitých tradic a ústavních pořádků není třeba hlouběji znát pravidla, předpisy a morální zásady. Postačí vlastní vůle rádoby selského rozumu, kdy ona dávka selské inteligence není nic jiného, než další synonymum pro akceptaci rasismu, nenávisti, rozdělení společnosti a náboženského fanatismu útočícího smrtelnou náloží na všechno, co neodpovídá tzv. tradičním hodnotám vykreslovaným hlavně v představách nositelů tzv. selského rozumu.

S útoky na ústavnost přichází ruku v ruce nevraživost vůči hodnotám moderního ústavního státu, jehož alfu a omegu představuje konstitucionalismus bojující proti absolutistickému státu a neochotě dělit se o moc s někým dalším. Ve jménu dělby moci přichází do popředí závazná pravidla pro chod základních politických procesů ve státě a pro chování státních institucí. A to se odmítačům ústavnosti nelíbí, protože jedinci inklinující ke xenofobii, rasismu, diktatuře se neradi podrobují vůli ostatním, protože závazné úmluvy a pravidla brzdí v rozletu loutkám samoděržaví, kdy je složitější v určitých případech pomoci přátelům, protože ústavnost takovou pomoc zakazuje, nebo přinejmenším velmi ztěžuje.

S útoky na nejvyšší pravidla demokratické společnosti dochází k nepřímým atakům na postavení každého jedince ve společnosti, kdy člověk přestává být více než stát a rovnost všech občanů není pokládána za důležitou, protože nejdůležitějšími a povýšenějšími před zákony jsou vyvolené masy tolik blízké útočníkovu prostoru. Ve státě s akceptovatelnou nenávistí vůči ústavnosti národ začíná sloužit k potřebám vůdce, nebo vůdcovských skupin, kdy raději nikdo nesmí vyčnívat, protože by tím byla narušena vůle i budoucnost popíračů ústavnosti, která na světlo světa přináší například princip svrchovanosti lidu, kdy nositel moci se zavazuje vykonávat tuto moc jen v mezích daných mu ústavními prostředky a pravidly reprezentativní demokracie, mezi která patří například ochrana menšin, časové omezení dělby moci, nedotknutelnost základních lidských práv a svobod.

I proto jsou útoky na ústavnost v extrémistické scéně vítaným zpestřením, protože s útokem na ústavu a ústavní principy je možné bez povšimnutí zaútočit na práva Romů, homosexuálů, zdravotně postižených, nebo muslimů.

S nevraživostí vůči ústavnosti dochází k podrývání základů moderního právního státu, ve kterém je politik vnímán jako služebník, chcete-li zaměstnanec občanů, zatímco občané jsou těmi vrcholnými představiteli vládnoucími skrze demokraticky zvolené zástupce lidu. Ústavnost  a respektování ústavního pořádku, ústavních zvyklostí je jedním ze základních prvků, doslova nositelů demokracie. A proto bychom měli být velmi opatrní před jejím obcházení, kdy benevolence předpokládající dobrou vůli ústavních činitelů umožňuje zdánlivé obcházení ústavního textu. Ten, kdo vyhledává kličky v ústavě, útočí direktem na demokracii ve státě. Proto je v zájmu společnosti obhajovat ústavnost a odmítat každého, kdo na ústavnost útočí, ať už je důvodem k atakování cokoli.