V případě Kajínka společnost vnímá mýtus s legendou a nikoli obyčejnou realitu

Dvojnásobný nájemný vrah Jiří Kajínek je v Česku jedním z nejtypičtějších případů, kdy medializace vytvořila z negativní postavy vykradače chat a násilného vraha celonárodního hrdinu, nad jehož vinou pochybují tisíce lidí.

V případě Kajínek je naprosto všechno, co by si hollywoodský režisér přál. Je tu jakoby charismatický muž, který nikdy v životě nepracoval a od útlého mládí se živil krádežemi…….v případě figuruje útěk z jedné nejstřeženějších věznic v republice a v neposlední řadě se nabízí selhání plzeňské policie, které tomu všemu dodává lesk konspiračních teorií, nad jimiž slzu v oku vypustí nejen někteří anarchisté, ale také nejrůznější trošku lehkovážně přemýšlející jedinci.

Z Kajínka se stal doslova fenomén, kdy veřejnost neposuzuje realitu, ale mediální konstrukci, obraz ve kterém je příběh o zavrženíhodném zločinci odsunut do pozadí, zatímco ve světle titulků a nejrůznějších reportáží vzniká obrázek romantického hrdiny, se kterým by se chtěla spářit kdejaká samička v okolí.

Veřejnost nemající přístup k faktografiím jinak velmi složitého příběhu žije virtuální realitou, kterou nakonec považuje za skutečnost, protože hrdina známý z filmu, knih a nejrůznějších rozhovorů je pro mnohé živoucím příkladem selhání moci státu, a proto je úplně zbytečné pátrat po nezlomné pravdě. Díky mediálním zkratkám pasoucím se na účelovém populismu z případu Kajínek vzniká obyčejný mýtus obohacený o vybájené pohádky typu jedna paní povídala.

I když se případ nájemné vraždy Štefana Jandy a Juliána Pokoše odehrál 30. května 1993, o Jiřího Kájínka se česká média před rokem 2000 vůbec nezajímala a přistupovala k němu jako ke každému jinému činu zločince podezřelého z nájemné vraždy. Obrat nastal až říjnem roku 2000, kdy pravomocně odsouzený vrah utekl z jedné z nejstřeženějších věznic v republice.

Česká média se chytla nahozené udice a začala vytvářet za pomoci jednotlivých článků často odchylujících se od reality jakýsi kult hrdiny, kdy vznikají spekulace o nadpřirozené inteligenci a prostor dostávají konspirační teorie následované spekulacemi a vzniká tak strhující příběh zasahující život takřka celé země. Nahé tělo zločince klátící se pod chvatem policisty oslovilo mnoho žen a kauza Kajínek se dostala do všech kuchyň a obýváků.

I když byl Kajínek v prosinci téhož roku dopaden, zájem veřejnosti i médií o jeho případ se neztratil, a začala se zpochybňovat i jeho kriminální činnost.

Rok 2000 nastartoval sérii stížností k Nejvyššímu i Ústavnímu soudu, podávaných jak ze strany Kajínka, jeho právních zástupců i některých ministrů spravedlnosti. Každá žádost o obnovení procesu, nebo obyčejná stížnost byla komentována a zveřejňována médii, ve kterých Kajínek nevystupoval jako krutý vrah, ale jako oběť systému o jejíž osudu rozhoduje soukolí nejvýše postavených soudů. Stejný patos převládá i dnes, kdy se komentuje mýtus a nikoli původní příběh, na který různá média rada zapomínala a stále zapomínají.

Média díky tomu Kájínkův příběh převyprávěla podle svého, kde vrah je jen mužem, který se do případu jedné z nejznámějších vražd dostal jako slepý k houslím. 

Není divu, že veřejnost pod vlivem mediálního obrazu podle průzkumu z července 2010 provedeného agenturou Sanep si z 86,5 % myslí, že je správné, pokud by se policie vrátila k dalšímu prošetřování případu a téměř 45 % si myslí, že se Kajínek stal obětí policejních, mafiánskými praktikami osolených praktik.

Kájínka jako oběť zkorumpované policie a poměrů na začátku devadesátých let vykresluje film režiséra Petra Jákla ze srpna roku 2010. Film Kajínek vykresluje jednostranný příběh, kdy divákovi nabízí jednoduché odpovědi na události, které nejsou ani omylem tak jednoduché, přímočaré anebo snad na první pohled jasné. Umělecký Jáklův počin se nezajímá o psychologický rozbor Kájínka, nebo jeho minulost……..zmateně a zkratkovitě vypráví příběh, který na filmových plátnech začíná na místě činu, zatímco o několik málo záběrů později je popřena samotná Kájínkova vina. Film nabízí okrajové vysvětlení kauzy, a to svalením veškeré viny na systém porevolučních let, kdy byla běžná i provázanost policie s organizovaným zločinem…..za pomoci několika filmových záběrů dochází k nepřímé podpoře konspiračních teorií o zlé a naprosto zkorumpované policie. Tímto výkladem je diváctvu dána všanc představa o protisystémovém, téměř revolučním bojovníkovi, na kterém si chce zlořádný systém zchladit žáhu.

Film Kajínek svou neschopností a trapným pojetím děje poskytuje obrovský prostor ke spekulacím a napomáhá manipulovat s názory, kde na jedné straně je zhýralý stát a na té druhé nevinná oběť.

Spolu s tím je za pomoci výběru herce, který hrál v Jáklově fimu Kájínka, podporována symbolika sexuálního symbolu, kdy každá žena v obýváku při pohledu na Konstantina Lavroněnka jedním dechem řekne “to je ale kus chlapa…..ten nemůže být obyčejným vrahem”. Na doživotí odsouzený delikvent je ve filmových záběrech vykreslován jako citlivá a vnímavá bytost, což je zřejmé z přístupu hlavní postavy k právničce. Poradcem Jaklova týmu byl Josef Klíma, který se několikrát dušoval s tím, že by se za Kájínka zaručil, vzal by jej domů k sobě a odpřísáhl by jeho nevinu……….Klímova odbornost a znalost případu byla částečně vidět v obsahu filmu Kajínek, jež z vraha vytvořil čestného hrdinu dodržujícího morální principy.

Případ nájemného vraha se stává prostředkem obchodního zájmu, kterým de facto byl ihned s prvními články po útěku z Mírova. V médiích se o Kájínkovi hovoří jako o “Známé osobnosti”, “Filmovém hrdinovi”, Síle osobnosti”, “Legendě”, “Zločinci”, “Vězni”……….

Pokud jednotlivé články hovoří o odsouzeném kriminálníkovi, úspěšném utečenci z Mírova jako o “Známé osobnosti”, jsou v tomto příměru používána nejčastěji slova “Lidový hrdina, slavný rodák, dnešní celebrita bohatnoucí na svém příběhu, mimořádně proslulá veřejně známá osobnost”. 

Články komentující Jáklův film Kajínek  hovoří o “filmovém hrdinovi” a nejčastěji jsou k tomuto příměru připisovány výrazy “hlavní hrdina, celebrita, hlavní hvězda, Jáklův vězeň, Klímův hrdina”. 

Při mediálním posuzování síly osobnosti Jiřího Kájínka je v médiích uváděno nejčastěji: “džentlmen, sexysymbol, šikovný manipulátor, dobrý pozorovatel”. 

V přirovnáních k legendě se u Kájínka nejčastěji objevují přídomky “romantický hrdina, zločinecká legenda, chronický útěkář

V přirovnáních ke zločinci se v řádcích nejčastěji objevují “zločinec”, “recidivista”, “notorický recidivista”, “zloděj velkého formátu”, “zkušený zločinec”.

O Kájínkovi vězni se nejčastěji píše jako o “nejslavnějším českém vězni”, “doživotním vězni”, “odsouzenci”

V šesti nejrůznějších přirovnáních převládají jinotaje kladu, kdy je Kájínkovi médii propůjčována lidovost, se kterou si vrah nalézá cestu do mysli a srdíčka nejrůznějších spoluobčanů, z nichž by mnozí dokonce i demonstrovali, pokud by to znamenalo Kájínkovu svobodu. Mediální svět vytváří mediální obraz, nespravedlivě odsouzeného…….viz Reflex, ve kterém naleznete v článku kousek pod titulkem jen tak frázi upozorňující na to, že se redakce také zabývá osudy jiných nespravedlivě odsouzených”.

Kajínek je za pomocí sáhodlouhých a účelově pojatých článků vyjímán z řady zločinců, jako kdyby s vrahy neměl nic společného.

V textech nejrůznějších článků převládá snaha Kajínka vůči zavrhovaným skupinám vrahů a dalších recidivistů vymezit a více či méně Kájínkovi nápadnou formou stranit.

Vytrácí se pojem vražda, zatímco je toto neblahé slovíčko nahrazováno nic neříkajícím “spácháním”, viz.: místo “Kajínek zavraždil” se objevuje v textu “Kajínek spáchal”. Přeci jen to vypadá mnohem šetrněji, než první výraz. V jednotlivých pořadech a článcích je vyzdvihován charismatický rys Kájínkovy osobnosti, aniž by se kdokoli staral o to, co onen charismatický otisk vlastně znamená. Jako kdyby o charisma vypovídalo množství pošty od fanynek, vypracované tělo, nebo bohatnoucí bankovní účet za jednotlivé rozhovory a další počiny věnované Kájínkovu případu.

Ve zkratce řečeno, mýtus romantického hrdiny bojujícího za spravedlnost přidává Kájínkovi příchuť starodávných eposů hluboce zakořeněných v české historii, kdy mužík se zločineckou minulostí bojuje proti bezpráví – feudálovi, císařské monarchii a vůbec všemu, co ubližovalo obyčejnému, zpravidla chudému obyvateli království. 

Díky tomu je Jiří Kajínek velmi dobře brán a vnímán u široké masy obyvatel. Média společně s některými politiky a veřejně činnými osobnostmi jsou si vědomi toho, že národ potřebuje mít svého romantického, byť zločineckého hrdinu, a tak širokému publiku servírují příběh o romantickém Kájínkovi. Když prezident Miloš Zeman poskytuje Jiřímu Kájínkovi prostor a hodlá jej omilostnit v polovině května 2017, chce tímto svým krokem a činem ve jménu své funkce dát občanům najevo, že i on jako tzv. lidový prezident přichází lidu naproti a poskytuje mu romantického hrdinu Kájínka k dalšímu uctívání. Zároveň s tím zakryje svou neschopnost na poli ústavnosti a správného jednání na politickém kolbišti. Heroizovaná romantizovaná legenda je v tomto případě odproštěna od jakékoli reality, ve které není Jiří Kajínek nikým jiným, než obyčejným soudy usvědčeným dvojnásobným nájemným vrahem.

Film o Kájínkovi z Jáklova filmového aranžmá ovlivnil texty a znění pozdějších článků, publikací, televizních dokumentů a dalších nejrůznějších relací. Pokud je nějaké téma nevalně pojímáno a následně vehementně prezentováno, vyvolává ve společnosti otravu, s jejíž následky se horko těžko společnost vypořádá.

Jak již bylo v článku řečeno, Kajínek se nikdy neživil prací a vždy páchl zločiny……tento člověk nevydrží sedmiletou podmínku a nejspíš upadne do svého stereotypu uvalujícího nájemného vraha zpět do nápravného zařízení. Starého psa novým kouskům nenaučíte, i když budete milionkrát chtít…….

SDÍLET