Beneš souhlasil s přesunem Podkarpatské Rusi do náruče Sovětského svazu

29. června 1945 byla Podkarpatská Rus s pruhem území na východě Slovenska odstoupena Československem Sovětskému svazu. Stalinova říše protiprávně získala něco, na co neměla nárok a českým ultranacionalistům je to šumafuk, protože ve složitém příběhu figuruje milovaná říše tatíčka Stalina, o které přemítají ve svých vlhkých snech. 

Před připojením k Československu

Podkarpatská Rus skládající se z žup Užské, Berežské, Ugočské a Marmarošské státoprávně před rokem 1918 patřila do integrální součásti Uher. Bylo to území etnicky velmi rozmanité. Obývali ho Rusíni, Maďaři, židé a v Užské části dokonce i Slováci. Nemaďarské národy nebyly uznávány, a proto především rusínská nejpočetnější komunita volala po samostatnosti a vystoupení z uherského poddanství, které na svém území zahájilo proces mnohdy až násilné maďarizace, kdy cokoli nemaďarského bylo považováno za špatné.

Cesta za národním uvědoměním sebe sama jako národa byla pro Rusíny velmi obtížná, protože tato velmi početná komunita žijící na Podkarpatské Rusi nebyla nikdy jednotná co se týče národního uvědomění. Neexistovala národně uvědomělá inteligence, a dokonce ani obchodně-podnikatelská vrstva, která by podporovala jednotný boj za národní osamostatnění a uvědomění si svého místa uprostřed tehdejší politické mapy. Jediné, co Rusíny částečně spojovalo, bylo náboženství, čehož využívali velmi rády jednotlivé klerofašistické spolky. Jednota nebyla možná ani po jazykové stránce, protože Rusíni hovořili místními nářečími, i když se ukrajinština ujala převážně v Haliči.

Maďaři se na Podkarpatské Rusi cítili do roku 1919 jako doma a vůbec se nepovažovali za národnostní menšinu. Města jako Berehovo, Užhorod, Mukačevo byly regionálními centry maďarské kultury. Uherští Rusíni dokonce nebyli ani zastoupeni na Slovanském sjezdu v Praze pořádaném v červnu roku 1848. Rusíny zde zastupovali Slováci, respektive slovenský delegát Jozef Miroslav Hurban, který zde přečetl slovensko-rusínské memorandum požadující uznání Slováků a Rusínů jako národů uherskou vládou. Centrem rusínské inteligence se nastalo některé z podkarpatských měst, ale slovenský Prešov. To je velmi důležité k uvědomění si, proč se Podkarpatská Rus stala součástí budoucího Československa, i když český a slovenský odboj za 1. světové války vůbec o začlenění Podkarpatské Rusi do budoucího společného státu Čechů a Slováků vůbec nepočítal.

Už v září 1914 si totiž ruský ministr zahraničních věcí dělal zálusk na východní Halič, kterou uvažoval připojit k carskému Rusku. Dokonce si carská moc pomýšlela na ještě větší území, což se Francouzům i Britům vůbec nelíbilo. Zato Tomáš Garique Masaryk nebyl proti rozšíření Ruska až na podkarpatskou oblast. Budoucí první československý prezident dokonce na tajném jednání se skotským slavistou Watsohnem v Rotterdamu uvažoval o tom, že župy Užská, Mukačevská budou součástí Ruska. Na základě těchto jednání také Watson připravil memorandum pro britské ministerstvo zahraničí.

Připojení velké části Haliče i části Podkarpatské Rusi k Rusku se od podzimu 1914 do jara 1915 zdálo reálné, protože na území operovali ruské vojenské jednotky, které obsadili nejen celou východní Halič, ale také Lvov, karpatské průsmyky společně s jižní stranou Karpat. Ruský nápor se podařilo zastavit až před Užhorodem a Mukačevem. Skrze Jablanický průsmyk vtrhli Rusové do údolí horní Tisy a odtud dokonce postoupili až k Marmarošské Sihoti.

Rusofilové takový postup ruských vojáků vítali a považovali ho za osvobození, zatímco ostatní hovořili o další okupaci a v Haliči například organizovali ozbrojený odpor proti Rusům. Tyto boje pokračovaly de facto až do listopadových dnů roku 1917, kdy v Rusku proběhla nechvalně známá revoluce a ruská armáda byla vytlačena. Bolševici začali vyjednávat s Německem a Rakousko-Uherskem mír, který se po vyjednání dohod v Brestu Litevském 3. března 1918 rovnal porážce Ruska na všech úrovních. Od tohoto se opouští od myšlenky přiřazení velké části Podkarpatské Rusi pod ruskou državu a přednost v dohodách dostává myšlenka samostatného Polska, se kterým se tak nějak počítalo jako s dalším pánem Haliče.

Masaryk svůj postoj v roce 1917 pod vlivem revoluce změnil a dokonce jednal v Kyjevě o tom, zda by Ukrajina nic nenamítala na to, pokud by se Podkarpatská Rus přičlenila k Česko-Slovensku. 25. ledna 1918 Ukrajina vyhlásila na Rusku samostatnost. Ve stejný okamžik, vlastně ještě přibližně šest měsíců předtím rostla v Podkarpatské Rusi ukrajinofilská tendence přející si připojení Podkarpatské Rusi pod novou Ukrajinu. Ve Lvově vznikala například Ukrajinská národní rada. I když Masaryk jednal s ukrajinskými nacionalisty o osudu Podkarpatské Rusi v roce 1917, československý zahraniční odboj se o toto území začal zajímat až o rok později.

Po vyhlášení samostatnosti Československa

V roce 1918 se začalo přibližovat české řešení rusínské otázky, ke kterému přispěli především Rusíni ze Spojených států amerických. Ovšem ještě před bolševickou revolucí v Rusku se připravovaly v USA plány na připojení k Rusku, kdy někteří rusofilní Rusíni v Americe viděli budoucnost své vlasti v carském náručí. K debatě mezi Čechy a Slováky na americké půdě přispěla značnou měrou Slovenská liga, kterou někteří Rusíni kontaktovali.

Ovšem ještě v prohlášení Národního výboru v Praze ze dne 28. října 1918 o vzniku Česko-Slovenska se ještě s přičleněním Podkarpatské Rusi nehovořilo. Podobné to bylo s prohlášením ve slovenském Martině z 30. října 1918.

Jinými slovy, po právní stránce Podkarpatská Rus zůstala v den vzniku Česko-Slovenska součástí Uherska, tedy již Maďarska.

Tři měsíce před vyhlášením Česko-Slovenské republiky v Pensylvánii vznikla po vzoru Slovenské ligy Americká národní rada Uhrorusínů (ANRUR), která se na svém sjezdu vyslovila k autonomii v rámci Uher a pokud by to nebylo možné, tak přicházelo v úvahu spojení s haličskými a bukovinskými Ukrajinci a kdyby ani to nebylo možné, byla v zásobě autonomie v rámci některého jiného státu.

V září 1918 se do vedení ANRURu dostal advokát firmy General Motors Grigorij Žatkovič. který předložil americkému prezidentovi memorandum požadující samostatnost Rusínů v rámci vlastního státu a pokud to nebude možné, požadoval aktivní mladík samostatnost v rámci některého z nově vytvořených slovanských států. Prezident Wilson odmítl vznik samostatného státu Rusínů a Žatkovič se díky blízkosti ke Slovensku orientoval na připojení se k Česko-Slovensku. 26. října se Masaryk setkal ještě v Americe s Žatkovičem a slíbil mu v rámci Česko-Slovenska autonomii pro Podkarpatskou Rus.

Mezitím se formovala Demokratická středoevropská unie, ve které se měly středoevropské národy po vzoru Rakousko-Uherska sjednotit do unie. Tento politický projekt existoval jen několik dnů. Díky nacionalismu jednotlivých národů se Demokratická středoevropská unie nakonec rozpadla.

ANRUR před zánikem Demokratické středoevropské unie vstoupil a 12. listopadu 1918 v Pensylvánii padlo rozhodnutí připojit se k již existující Česko-Slovenské republice. Masaryk byl o rozhodnutí Rusínů informován o den později 13. listopadu 1918. Mezitím vším se situace v Haliči totálně změnila a moc ve Lvově převzala Ukrajinská národní rada, která 9. listopadu 1919 vyhlásila nový stát Západoukrajinskou lidovou republiku, která doufala, že se připojí k Ukrajině a vznikne tím Velká Ukrajina. Aby toho nebylo málo, na východě Ukrajiny vznikla Sovětská Ukrajina. V centrální části v oblasti Kyjeva byla nestabilní vláda. Své k věci nepřidal ani fakt odcházející německé armády, která se na Ukrajině taktéž nalézala. Do politických tahanic vstoupilo také Polsko, které chtělo Halič pro sebe.

Situace rozhodně nebyla jednoduchá. 31. října 1918 došlo v Maďarsku k astrové revoluci, kdy moc v zemi převzal Maďarský národní výbor a došlo k vyhlášení Maďarské republiky. Po ztrátě Sedmihradska a Slovenska se Maďarsko soustředilo na zachování Uherské Rusi, jak se tenkrát značné části Podkarpatské Rusi říkalo V oblasti operovali taktéž maďarští, rumunští vojáci a dobrovolnické oddíly……..

25. března 1919 Beneš požádal mírovou konferenci o to, aby česko-slovenské vojsko mohlo Podkarpatskou Rus obsadit. Svolení bylo uděleno. Po různých peripetiích, úspěších i neúspěších, střetech s Maďary a Rumuny byla československou armádou obsazena západní část Podkarpatské Rusi.

Ve zkratce řečeno se Podkarpatská Rus k Československu připojila na základě mezinárodní dohody Saint Germain-en-Laye 10. září 1919. 

Maďarsko v rámci Mnichovské dohody rozčtvrtilo Podkarpatskou Rus

Teď když přibližně víme o vývoji v Podkarpatské Rusi a o tom, jak se vlastně dostala do náručí Československa, přeskočíme několik let, abychom si něco pověděli o tom, jak Stalin v rozporu se zákony ukradl Československu část území.

Na začátek je správné podotknout, že Československo sice plánovalo zavedení autonomie, avšak všechny sliby původně dávané se nepodařilo naplnit, čímž šla nepřímo československá administrativa na ruku podkarpatským ultranacionalistům. S rokem 1938 pro Rusíny nastala další příležitost k pokusům o získání opravdové autonomie. Vznikl Slovenský štát, a tak tu byla příležitost pro podobné statuty v rámci Podkarpatské Rusi.

8. října 1938 se v Užhorodě sešli představitelé automistických stran. Výsledkem jednání mělo být vytvoření první vlády Podkarpatské Rusi. Nakonec byla vytvořena kompromisní Národní rada Karpatské Rusi plující mezi proukrajinským směřováním a rusínsko-ruským. Národní rada byla složena z rusofilů, ukrajinofilů a tzv autochtonů. Se shodou okolností jednání o vzniku Národní rady probíhaly 10.-11. října 1938 v Praze. Avšak předmětem jednání nebyly politické otázky, ale to, kdo bude ministrem a kolik ministrů vláda bude mít. Hovořilo se o osmi ministrech, zatímco česká vláda chtěla povolit jen 3 ministerstva, protože Slovensko jich má pět.

Nakonec nově vytvořený kabinet sčítal čtyři rusofily a dva ukrajinofily. Ve stejnou dobu, co se v Praze jednalo o vytvoření první autonomní podkarpatské vlády, probíhala horečná jednání Prahy s Budapeští o úpravě československo-maďarských hranic. Jednalo se o dodatek v Mnichovské dohodě, kdy Československo mělo Maďarsku předat část území na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Praha proto jednáními s Maďary pověřila vládu Jozefa Tisa. Za podkarpatskou vládu jednání vedl jednání s Maďary Bačinskij. Opět se ke slovu dostávají spory s Maďary v Podkarpatské Rusi, kdy polská tajná služba spolupracuje s maďarskou a dochází k vytváření ozbrojených incidentů, ve kterých excelovaly maďarské Oddíly svobody a Garda otrhanců. Z polské strany Karpat na Podkarpatskou Rus pronikala další polovojenská jednotka Strzelec, která se dopouštěla téhož jako maďarské vojenské a polovojenské skupinky.

V ten samý čas se aktivizovaly pololegální jednotky banderovců Organizace ukrajinských nacionalistů mající sídlo v polské Haliči. Došlo ke spolupráci s nacistickým Německem. Které cvičí a vyzbrojuje polovojenské jednotky, které přejímají nacistickou ideologii. Za pomoc nacistům mají banderovci dostat slib samostatné Ukrajiny s nacionálním režimem.

Situace na podkarpatské Rusi nebyla vůbec klidná. Vídeňskou arbitráží Německa a Itálie z 2. listopadu 1938 došlo ke katastrofálnímu rozhodnutí, kdy československo-maďarská hranice na Podkarpatské Rusi byla vytyčena na linii Užhorod – Mukačevo – Výlok – Černý Ardov . Všechna města na jih od této linie patřila k Maďarsku. 

Podkarpatská Rus tím přišla o značnou část území. Hlavním městem byl nově jmenovaný Chust. Došlo ke zmrzačení silniční a železniční sítě a pražská vláda si nebyla jista, zda torzo Podkarpatské Rusi v takové podobě vydrží. Mukačevo, Berehovo i Užhorod jsou součástí Maďarska. Kolaboranti s nacisty si mysleli, že orientací na Berlín obhájí celistvost Podkarpatské Rusi a také jim nebylo proti srsti souhlasit s politikou Hitlerova režimu. V druhé republice Česko-Slovenské měla Podkarpatská Rus, tedy torzo, které z ní zbylo, postavení jako Slovensko. S velkou mírou autonomie začala podkarpatská vláda úřadovat a rozpustila Centrální velkoruskou národní radu, zakázala zakládání dalších politických subjektů a v Rachově založila 20. listopadu 1938 koncentrační tábor.

Došlo také k obnovení činnosti doposud zakázané strany Karpatská Sič a 30. listopadu 1938 došlo ke změně názvu z Podkarpatská Rus na Karpatská Ukrajina. 16. ledna 1939 byly na Karpatské Ukrajině zakázány všecghny politické strany. O dva dny později vzniká neonacisticky a xenofobně orientovaná strana UNO.

Likvidací druhé republiky Česko-Slovenské ve dnech ze 14. – 15. březen 1939 dochází k likvidaci autonomní Karpatské Ukrajiny a Hitler dává souhlas k připojení Karpatské Ukrajiny k Maďarsku. 

Když Sovětský svaz zabral Podkarpatskou Rus

V letním období roku 1944 se sovětsko-německá fronta přiblížila k Podkarpatské Rusi. Maďarsko zde v letech 1940 – 1943 vybudovalo Arpádovu linii, která spolu s neprostupným,i lesy a horami představovala pro německou armádu dobré prostředí pro obranu před Rudou armádou.

V září 1944 se Rudá armáda probojovala na území Podkarpatské Rusi. Exilová londýnská vláda pokládala osvobozené území za své. Proč by také ne, když existovala mezi Sovětským svazem a československou vládou dohoda z 8. května 1944 o správě osvobozených území. I proto exilový ministr František Němec jako vládní vyslanec míří na Podkarpatskou Rus. Sověti vybrali jako místo československé správy město Chust, které předtím bylo hlavním městem okleštěné autonomní Karpatské Ukrajiny.

Už od začátku to byl poněkud podivný stav. Sovětské úřady se chovaly jako páni na Podkarpatské Rusi a nedovolovali Němcovu týmu volný pohyb po území. Docházelo k rozepřím. Faktickým vládcem na území byl generál Ivan Jefimovič Petrov poslouchající příkazy Lva Zacharoviče Mechlise, blízkého člověka přímo diktátoru Stalinovi.

Sovětský svaz zastupovaný Rudou armádou a tajnými službami Stalinovy klaky represí si dělal na Podkarpatské Rusi co chce. Dokonce verboval do Rudé armády československé občany, ačkoli to bylo v rozporu s úmluvami a mezinárodním právem. Se sovětskou pomocí vznikaly Národní výbory očkované ideologicky přesně tak, aby neposlouchaly příkazům a názorům československé správy v Chustu.

Důstojníci NKVD zorganizovali 26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny. Tyto výbory agitovali připojení právně ještě území Československa k Sovětskému svazu….respektive k sovětské Ukrajině. Sjezd ustanovil Národní radu Zakarpatské Ukrajiny, jejíž předsedou byl zapálený komunista a zakladatel Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny Ivan Turjanica.Sjezd nebyl ničím jiným, než připraveným divadlem s předem známým výsledkem, že si lidé nepřejí zůstávat pod Československem a touží se připojit k socialistické Ukrajině, jež sama o sobě byla součástí Svazu sovětských socialistických republik. 

30. listopadu 1944 Turjanica posílá ministru Němcovi s odkazem na výsledky sjezdu vzkaz, aby se československá delegace se svým vojenským a civilním aparátem  z území Zakarpatské Ukrajiny do tří dnů stáhla. Ministr Němec však na výzvu nereagoval, a tak Turjanica poslal československému exilovému prezidentovi dopis, aby Němce stáhl. Národní rada Zakarpatské Ukrajiny přerušila styky s československými orgány a 5. prosince 1944 zkonfiskovala majetek Maďarska a Československa na území Zakarpatské Ukrajiny.

Němec odjel 8. prosince 1944 do Moskvy, zatímco vojenská mise generála Hasala v Chustu zůstala. Beneš si nepřál konflikt mezi československou exilovou vládou a Moskvou. Už tehdy koncem roku 1944 bylo jasné, že je československá vláda ochotna vzdát se Zakarpatské Ukrajiny, ale to všechno až po válce a na základě československo-sovětské smlouvy. 

První jednání s Moskvou byla zahájena 27. prosince 1944. Později Stalin s Benešem jednal a bylo jasné ze slov obou pánů, že se Zakarpatská Rus připojí k Sovětskému svazu. Naposledy se mezi Benešem a sovětským ministrem Molotovem o Zakarpatské Ukrajině hovořilo 21. března 1945. Beneš na jednání upozorňoval na fakt, že o Zakarpatskou Ukrajinu v Československu nikdo nestál a byl to nápad čistě amerických Rusínů. Jako kdyby se exilový prezident omlouval za to, že ta část světa je přičleněna k Československé republice.

Čeští vládní představitelé opakovali těm sovětským, že si vždy Československo připadalo ve věci Podkarpatské Rusi jako správce mandátního území. 26. března 1945 Beneš vyhověl sovětským požadavkům a písemně vyslovil svůj souhlas k přidělení Zakarpatské Ukrajiny do náruče sovětské Ukrajiny. V psaní adresovaném Moskvě nezapomněl exilový československý prezident také na požadavek, aby hranice mezi Slovenskem a Zakarpatskou Ukrajinou zůstala stejná. Ve hře totiž bylo nebezpečí odtržení východního Slovenska k sovětské Ukrajině. Čehož se Beneš celkem důvodně obával.

Výsledek celého jednání byl jasný. Zakarpatská Ukrajina půjde do rukou Stalinova Sovětského svazu.

Dohoda mezi SSSR a ČSR o postoupení Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) Ukrajinské sovětské socialistické republice byla formálně podepsána v Moskvě 29. června 1945.

Dohoda obsahovala dodatkový prováděcí protokol upravující hraniční otázky a záležitosti občanství, kdy lidé s trvalým pobytem v Podkarpatské Rusi byli automaticky občany SSSR. Ale ti, kdo se hlásili k české, nebo slovenské národnosti si mohli zvolit českou, slovenskou, nebo sovětskou národnost do 1. ledna 1946. Podobné to bylo naopak. Vedla se bouřlivá jednání o občanství vojáků v armádě SSSR a ČSR, kdy Rusíni sloužili v československé armádě a Čechoslovácí v Rudé armádě.

Po několika letech Československo přišlo o část území a ruku na srdce, i kdyby nesouhlasilo, nejspíš by k záboru Podkarpatské Rusi, nebo chcete-li Zakarpatské Ukrajiny došlo, protože Sovětský svaz byl faktickým pánem událostí, a to i bez ohledu na předchozí smlouvy. Právně celá věc zcela jistě nebyla čistá, i když samotný Beneš předem souhlasil se sovětským záborem.