Kdyby ve Švédsku nedali na mýtus o bezpečném Kábulu, mohl 17letý uprchlík ještě žít

Řešit uprchlickou problematiku populisticky bez ohledu na mezinárodní právo se stalo poslední dobou téměř nepsaným pravidlem. Státy a jednotlivé vlády, například v Evropě, vyhotovují seznamy tzv. bezpečných zemí, ze kterých nejsou přijímáni přicházející uprchlíci. Papírově jsou konflikty zametány pod koberec, i když v nich umírají lidé.

Palestincům není uznán azyl, protože uprchlík nedokázal prokázat, že trpěl víc než všichni ostatní Palestinci v Gaze, přestože přišel o střechu nad hlavou a kulky mu létaly několik centimetrů od očí. Ve vybraných konfliktech, které se rozhodli na základě ministerských oběžníků imigrační úředníci ignorovat, dochází zcela otevřeně k porušování mezinárodního práva.

I když je Barma desetiletí zmítána regionálními konflikty, byli například uprchlíci z této země evropskými úřady odmítáni, protože se politici rozhodli v rozporu s paragrafy upřednostňovat Syřany, když je ta uprchlická krize a syrský válečný konflikt na Evropana vykukuje z předních stránek bulvárních, ale také spořádaných časopisů a novin.

Uprchlíci z Kačinského státu jsou navraceni zpět do země původu, protože nemají syrský, nebo irácký původ. Co na tom, že tam mezi dohodami zuří otevřený konflikt a jedna vesnice za druhou končí v plamenech. Přicházející uprchlík z menšiny Nagů, které barmská vláda podle ústavy ani neuznává, získávají od evropských úředníků punc ekonomických uprchlíků, protože z věci nelogiky když nejste Syřan, musíte být zaručeně ekonomický migrant, protože Barma je pokládána za bezpečnou zemi, a tudíž ani uprchlíci nemají důvod kamkoli prchat. 

To je další nešvar úřednického šimla, který v rámci populismu a překotné ochoty zbavit se uprchlíka za každou cenu překresluje válečné zóny na bezpečné oblasti, protože s takovým plánem počítají nejrůznější repatriační programy. Nevládky poukazují na nedostatky, zatímco se imigrační úředníci odmítají zodpovědnosti za to, co se stane poté, co bude vykonán úřední úkon. Za nejnovější příklad by mohla posloužit událost ze Švédska, kdy 30. května 2017 vyhostily tamní úřady do Afghanistánu dvacet žadatelů o azyl, až o týden později jeden z nich, náctiletý mladík, zemřel v Kábulu po teroristickém útoku. Kdyby úřady nedeportovaly mladého člověka do nebezpečné oblasti, mohl tento člověk ještě žít. Populismus i porušování mezinárodního práva dokáže zabíjet.

Evropské státy například v případě Afghanistánu žijí v pohádkách, když si myslí, že Kábul a oblasti v okolí jsou bezpečné. Značná část afghánských navrátilců je repatriována do Kábulu, díky čemuž z takových lidí evropské imigrační úřady vytvářejí další z více jak 1,5 milionu vnitřně vysídlených uprchlíků potýkajících se s chudobou a extrémním nedostatkem  základních prostředků k životu. To, že papírově Taliban s teroristy nemají v oblasti být, to ještě neznamená, že tu skutečně nejsou. Teroristické útoky v tomto hlavním městě jsou časté a mnoho civilistů se díky tomu stává oběťmi bombových útoků.

Teorie o bezpečných koridorech zůstává řešením pouze pro státy hostující uprchlíky, zatímco není ani omylem výhodná pro uprchlíky jako takové. Ekonomický uprchlík jako pomyslný nápis na čele ještě více znesnadňuje přemísťování lidí do tzv. bezpečných zón bez toho, aby se úředníci starali o to, zda skutečně vybraná oblast je dostatečně bezpečná a neohrožuje například uprchlíkův život, nebo jeho zdraví. Evropská unie spolu s dalšími evropskými státy by se měly zamyslet nad tím, jaké následky jejich počínání bude mít.

K rozptýlení mýtu o bezpečných oblastech mnohdy napomáhají teroristické útoky, kdy se zastupitelský úřad sám na vlastní kůži přesvědčí, že například v Kábulu není bezpečno. Spolková republika Německo například po bombovém útoku na německou ambasádu pozastavila deportaci uprchlíků do kábulské oblasti. Mýtus o bezpečných regionech v jinak válkou a nepokoji zmítaných částech světa je zakořeněný v mnoha zemích světa, kde návrat do země může znamenat smrt, nebo vážné zranění.

Praxe Evropské unie a jednotlivých evropských států je otřesná. Vlády jdou naproti populismu, zatímco se na lidství a starost o obyčejný lidský osud odsouvá na zadní kolej. A to je velmi smutné. Politici v tom z globálního pohledu nehodlají něco udělat, protože by jinak museli přiznat část své politické viny na politickém stavu v uprchlíkově rodišti a na světlo světa by se dostala neschopnost národních vlád upřednostňovat mezinárodní právo před osobním zájmem uspět v nadcházejících volbách.