Ukrajina by neměla sloužit jako omluvenka pro fanatismus

Uplynulo hodně vody od doby, kdy Ukrajinou cloumal Majdan a zároveň jako odpověď , především v Evropě, zasahoval do veřejného dění protest antimajdanů financovaný přímo Kremlem, nebo některou k Rusku blízkých skupinek. Čecháčkovští ultranacionalisté běžně přemítající o velkém Rusku, všemocném panslovanismu, čechoslovakismu a čistotě slovanské rasy postávali na náměstích, kde opakovali noty ideově zabarvených příběhů o tom, co hrdě Kreml všude vytruboval.

Světlo světa spatřovaly ideově zabarvené dokumenty, zatímco skalní odpůrci všeho ruského odmítali jakoukoli realitu jinak běžně viditelnou na kyjevských ulicích. Kromě revolučních událostí světlo světa spatřila ideová masáž přicházející z obou stran pomyslných táborů,

kdy majdanovští zkoušeli popírat za pomoci demagogie a náležitého slovníku zcela nezpochybnitelnou existenci rasistů a neofašistů v ulicích a jednotlivých demonstracích, zatímco prokremelští zahajovali svou první, nebo možná již několikátou simultánku na ideové ovlivňování evropského prostředí ve prospěch Putinova kabinetu. Snímky z filmu byly vydávány za okamžiky na ukrajinských ulicích a světlo světa spatřovaly nejrůznější hoaxy.

Tak například sociálními sítěmi cloumala fotografie Adolfa Hitlera přímo v kyjevské radnici, přitom ve skutečnosti uvnitř visela podobizna Štěpána Bandery. Ideový smog se snažil zcela zbytečně kompromitovat jednání revolučních vůdců, i když oni samotní a jejich jednotlivé kroky byly samy o sobě dostatečně kompromitujícími, protože pozice Bandery v ukrajinské společnosti není ani omylem tak jednoduchá a přímočará, jak by se mohla na první pohled zdát.

Východní soused Slováků se neuměl vyrovnat se svou minulostí.

Dlouhou dobu byl v područí někoho jiného….bublala nenávist, rostl ultranacionalismus až někteří lidé v současnosti omlouvají spolčení Štěpána Bandery s nacisty Adolfa Hitlera jako nutné zlo potřebné k osamostatnění i za cenu páchání genocidií a válečných zločinů, kterých se banderovci zcela nepochybně dopouštěli. Mohli bychom poukázat na Lvov a řadu dalších měst, kde byli Židé banderovci povražděni.

Banderovci díky mnohdy až fanatickému boji proti Stalinovi a nenávisti vůči komunismu získávají oblibu u některých evropských antikomunistů, kdy někteří z nich klidně bez problémů vyznávají teorii spolčení se s ďáblem proti společnému nepříteli jako nutný tah ke svobodné, čistě protiruské společnosti.

Ve své podstatě je to naivní sen, protože Hitlerova říše by nikdy nesvolila osamostatnění Ukrajiny, protože plány nacistů počítaly s něčím úplně jiným. Díky nevyrovnanosti s minulostí, ochoty aplikovat rasismus a násilí jako nástroj pro ukrajinsky čistou společnost získávají banderovci v dnešních ultranacionalistických luzích a hájích zalíbení. Ukrajina dneška je zvláštním územím, kdy na jedné straně postává lidskoprávní aktivista, zatímco na té druhé prosí o žold příslušník neofašistického AZOVa……neobanderismus, xenofobie se střetává se světem západního střihu…..Šéf Pravého sektoru, neobanderovské ozbrojené skupinky, se dostal do parlamentu díky zbraním a zabíjení. Kdyby nebylo majdanu, Dmytro Jaroš by se nedostal do zákonodárného postu a jeho ozbrojenci by nebyli součástí ukrajinské armády.

V českém prostředí má neobanderismus u některých fanaticky naladěných antikomunistů speciální místo na slunci. 

České prostředí si žije svým syndromem šedesátého osmého, kdy postačí zamávat ideovou vlaječkou a neobanderovcům vzniká dostatečný prostor k životu. Na Ukrajině je militantní skupinka antikomunistů, ke kterým cítí náklonnost polovina Ukrajinců, zatímco ta druhá se děsí z jejich přání a snům o nové Ukrajině.

Neobanderovci volají po svobodné Ukrajině bez Janukovyče, bez vlivu Ruska, bez komunistů, a proto také někteří aktivisté z Evropy zakládají občanské spolky a organizují promajdanovské demonstrace, kterých se chytají místní proukrajinské organizace často podporující probanderovský etos. V Praze bychom mohli jmenovat například Uhlíře, také jeho bratra Kozla, ukrajinského neofašistu Oleha Zajnulina, nebo další představitele ukrajinských spolků v Česku……protiruský obsah v majdanovských demonstracích se pokouší využívat české politické strany ke zvyšování oblíbenosti mezi českou veřejností, a tak mezi promajdanskými aktivisty postávají například TOP 09, nebo Zelení. Pod koněm svatého Václava vlají prapory banderovců, organizují se sbírky na pomoc neofašistickému AZOVu…….

To je velmi smutné. Smutné je to také proto, že ikony bývalých promajdanovských demonstrací přirovnávající Banderu k Žizkovi stále ve veřejném sektoru působí jako prodemokratičtí aktivisté, i když podporovali neofašismus, ideový odkaz Bandery, když postávali vedle Zajnulina, nebo podepisovali českou vlajku jako projev vzpomínek zraněnému předsedovi neofašistického Pravého sektoru. Nyní tyto známé osoby z probanderovských demonstrací zkoušejí štěstí v nevládkách orientujících se pomoci syrským dětem, nebo demonstrují proti Alexandrovcům a ruským dezinformacím v Česku. Řeč by mohla být o Martinu Uhlířovi a třeba také o Peszyńském…….protiruský fanatismus využíval existenci majdanistů a ukrajinských ultranacionalistů, zatímco dnes využívá dezinformačních strategií Kremlu.

Proti kremelské intoxikaci je třeba bojovat, ovšem k takovému boji nemůžeme minimálně z ideového důvodu využívat krajní pravici, i když pochází ze zahraničí a domácí lidé nemají ani ponětí nic o symbolice ukrajinského neobanderismu. Banderovci byli kolaboranti a tak by s nimi mělo být zacházeno. Je to podobné, jako když s Hitlerem chtěli zažít sbližování moravští fašisté, kteří chtěli sloužit nacismu za případné větší a lepší postavení Moravy. Obojí je naprosto neospravedlnitelné.

Fanatičtí čeští antirusky a antikomunisticky naladění aktivisté využívali majdan pro posílení svých pozic ve společnosti a posílení protikomunistických aktivit i za cenu popírání faktografie neobanderismu, zatímco česká ultranacionalistická klaka využívá antimajdanovská klání k proruské propagaci a podpoře vlastní české ultranacionalistické klaky.

Jak již bylo v článku naznačeno, ukrajinskou občanskou válku, předcházející Majdan využívaly všechny tábory ke svému růstu. Obyčejní Ukrajinci se díky tomu stali nástrojem mezi tím vším, kdy každá část si z toho všeho chtěla odnést to své a každá část skrze svůj výklad událostí zkoušela prosadit své vlastní zájmy.

Díky Majdanu na Ukrajině posílily, rostly a nadále parazitovaly krajně pravicoví radikálové, kteří se díky politické straně Svoboda, Pravému sektoru, Samoobraně a dalších stali hybnou silou, zatímco v Evropě ukrajinské události díky ruským aktivitám posílily krajní pravici a zároveň napomohly k životu domácím fanaticky orientovaným antikomunistům a antirusům, jež neobanderovcům posloužili jako užiteční idioti.

Od 31. listopadu 2013 do 21. února 2014, kdy Janukovyč utekl do Ruska, spatřilo světlo světa na 3 721 protestů, z nichž většinu bychom mohli klasifikovat jako majdanské protesty, 402 byli antimajdanovské a dokonce u tří stovek dalších bychom nemohli určit zda šlo o majdanské nebo antimajdanské setkání.

Tak jak například v Česku vzhledem k Majdanu zápasily ideové střety proruských a protiruských sentimentů, naprosto stejný zápas se odehrává v odůvodnění, kdo za majdanem stál a jakou měrou se krajní pravice podílela na celém revolučním dění. 

Protiruské tamtamy říkají, že Majdanu nasazují nacistický hábit prokremelští štváči, zatímco proruští jsou ochotni náckovskému střihu podřídit i fake novinky a nejrůznější zprávy. V éteru se objevují stalinismem zavánějící nadávky, a to z obou stran ideových táborů, kdy si protiruští nezadají s těmi proruskými. Člověk si hned připadá jako na ideovém sjezdu KSČM debatujícím o nepřátelství stalinismu padesátých let minulého století.

Bájesloví proruských krajně pravicových radikálů napomáhá svým způsobem nepřímo ke stavbě Potěmkinovských vesniček, kdy jsou neobanderovcům nasazovány otěže těch správných, proti kterým se vozí Putinova skupinka ohýbačů současnosti, ale také minulosti. 

Nicméně, faktografie hovoří naprosto jasně. Ukrajinská nevládní organizace Center for Social and Labor Research se z vědeckého a naprosto nestranného úhlu pohledu zabývá kromě jiného také otázkami Majdanu, kdo za nimi byl a jaký cíl sledovaly.

Podle jejich zjištění od 31. listopadu 2013 do 21. února 2014 byla organizace Majdanů realizována takto:

Svoboda 769,

– Tymošenková a Jatseňuk 607,

Klyčkův UDAR 435,

Pravý sektor Dmytro Jaroše 221,

Automajdan 205,

– nejrůznější místní politici 181,

– Demokratická Aliance(nová Křestansko-demokratická strana) 139,

Samoobrana Majdanu 117,

– Rukh 100,

– nejrůznější opoziční strany 64

Černě zvýraznění organizátoři majdanů představují zcela prokazatelné krajně pravicové aktéry jako organizátory protivládních nepokojů. Z 2 838 Majdanů krajní pravice ve sledovaném období zakládala krajní pravice na 1 767 majdanů, což zcela prokazatelně představuje přibližně 61,55 % všech majdanů.

Nadpoloviční většina organizátorů majdanů z období od 31. listopadu 2013 do 21. února 2014 tvořili krajně pravicoví extrémisté volající po rasismu, xenofobii, antisemitismu, neobanderismu a dalších nedemokratických hodnot ve společnosti.

Pokud bychom šli do větších detailů, museli bychom přiznat, že například podíl krajně pravicové Svobody na revolučních událostech byla mnohem větší, než jen 769 případů. Například mezi kolonkami dalších opozičních uskupení bychom mohli nalézt závan krajně pravicové Svobody. Také Svoboda a Pravý sektor provozovaly své protesty společně a mnohdy oba dva mezi sebou prolínali a mnohdy bylo složité určit, kdo má za co zodpovědnost. Samoobrana byla mírnější než Pravý sektor, nicméně také vyznávala xenofobii jako hlavní motor svých snažení.

Nejnásilněji orientované demonstrace majdanu byly ty prováděné Pravým sektorem, krajně pravicovou Svobodou a Samoobranou Majdanu.

Statistiky zabývající se násilnostmi v časech majdanů říkají, že u demonstrací organizovaných krajní pravicí do deseti demonstrantů bylo čistokrevné násilí patrné v 5 %, při 100členném davu v 13 %, do 1000 účastníků ve 23 %, do 10 000 v 11 % a dokonce u kolonek – neznámý počet účastníků – je násilí patrné v 38 % případů. Pokud ovšem budeme sledovat průběh demonstrací organizovaných politickou opozicí a nikoli krajní pravicí, dojdeme k ještě horším výsledkům, kdy kolonky neznámého počtu účastníků demonstrací hovoří až v 65 % o násilném průběhu majdanu.

Avšak ani tyto statistiky nejsou pravděpodobně přesné, protože konfrontační demonstrace byly mnohdy provázené násilím a naopak. Krajní pravice využívala násilí k houstnutí atmosféry i jednoduchému boji vůči ideovým nepřátelům.

Celkově konfrontační a čistě násilnou povahu měly krajně pravicové demonstrace ve 49 %. Krajní pravice také nebyla malou uzavřenou skupinkou a získávala na demonstraci podporu široké veřejnosti.

Zatímco se krajně pravicoví Svoboda, zastupovaná v Česku Zajnulinem, podílela na majdanech z 22 %, o tři roky později se na majdanech neofašisté ze zmiňované politické strany podíleli z 59 %. Podobné je to s Pravým sektorem a dalšími, kteří časem získávali ve společnosti větší pozice a příležitosti využít situaci ke svému užitku. Kdyby nebylo zbraní a využití Pravého sektoru a jeho batalionů ve střetech s proruskými separatisty, Pravý sektor by nebyl tak velkým, i když na útoky vůči policistům v časech majdanů volal nejhlasitěji.

Ukrajina prochází velmi složitým obdobím, kdy krajní pravice proniká do státních i vojenských struktur. To je velmi nebezpečné. Východní sousedé Slovenska se nevyrovnali se svou vlastní minulostí a ta se nyní jednostranným výkladem dostává do míst, ve kterých bychom je raději neviděli. Ukrajinskému dění v České republice podsouváme svůj vlastní český kolorit, kdy se mnozí z nás snaží skrze ukrajinskou notu vyrovnat s nenávistí vůči všemu ruskému a komunistickému, což není ani omylem správné.

Pokud antikomunista, nebo antirusky naladěný aktivista omlouvá spolčení s ďáblem za účelem koncentrovaného boje vůči nepříteli, poté takový antikomunismus a antiruský postoj ztrácí legitimitu, protože nahrává krajně pravicové rétorice, se kterou nemůže nikdo soudný souhlasit. Ukrajina si zaslouží demokracii, prosperitu, mír, třeba i zakotvení v Evropské unii, NATO a vymanění se do jisté míry s ruského vlivu, ovšem to je možné jen tehdy, pokud prosakování krajně pravicových ideologií není hluboké v ukrajinských úřadech, armádě, policii a dalších organizacích státní správy.

Evropa by se neměla vyrovnat s neobanderismem a zároveň by neobanderismus neměl sloužit jako styčný bod, jakýsi nástroj na Putinovu diktaturu, která je taktéž pro Evropu nepřijatelná, což je jedině dobře. 

Ukrajina má před sebou dlouhou cestu s mnoha výhybkami. Zákruty slepých uliček vytváří ukrajinská diaspora, která díky svým organizacím živí neobanderismus. Stejně tak neobanderismu napomáhá fanatický postoj vůči všemu ruskému, který v ukrajinské, ale také české společnosti má své silné zastoupení. Ukrajina tomu všemu skrze svůj zákonodárný sbor jde naproti, když z Bandery dochází k vytváření eposu hrdiny….přitom Ukrajina má ve své historii na mnohem víc, než jen vyzdvihování neofašistů a nacistických kolaborantů……

Samozřejmě, je sexy a neskonale krásné zajet si do Kyjeva, vyfotit se s notoricky známým náměstím za zády a prohlašovat cosi o svobodě Ukrajiny například neobanderovskou zdravicí “Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!” …….sociální sítě a politická kampaň to možná snesou, ale co obyčejní Ukrajinci? Nebeská setnina, byli neofašisté a nikoli žádní hrdinové…..zcela nepopiratelně mají za sebou neofašistickou minulost…….stejně tak ti hrdinové opěvovaní ve známé zdravici nebyli žádnými hrdiny, ale součástí demonstrací, kdy šlo o převzetí moci a nikoli o nápravu Ukrajiny na lepší místo na světě.

Ukrajina potřebovala demonstraci……ovšem nikoli demonstraci krajní pravice, která se na dění podílela více jak polovičním způsobem…….Ukrajina potřebuje implementaci evropských norem, zákonů, protože Ukrajina patří do Evropy……o to tady mělo jít především, což jak všichni vidíme nehrozí ani omylem. Ukrajinská společnost je ohrožovaná krajní pravicí a ruským vlivem. Ovšem bylo by fajn, kdyby Brusel obě dvě nebezpčenství vnímal stejně.