Polští politici by si měli uvědomit, že antisemitismus je v Polsku dávno před II. světovou válkou

Polská ultrapravice zosobněná například vládní stranou Szydlové se zuby nehty snaží odlákat pozornost Poláků od své neschopnosti. Proto jednotliví politici vytahují v médiích éru nacistického Německa, reparací, protože vždy se najde dostatečné penzum nevzdělaných a hloupých, kteří jako malé děti skočí na nadhozenou udici ultranacionalizace polského území.

Ruku v ruce s tím se objevuje antisemitismus následovaný účelovým vykládáním historie, kdy všichni v okolí zapomínají na předválečný antisemitismus, jako kdyby v Polsku třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století byli nacisté jediní, kdo v srdci uchovávali krutou nenávist vůči všemu židovskému. Současní polští politici b si skutečně měli udělat menší opáčko z polského antisemitismu a jeho vzniku  mezi polskou veřejností.

Antisemitismus neskončil posledními výstřely květnových dnů čtyřicátého pátého roku dvacátého století. Tato hydra nesnášení přežívala vesele dál a dokonce byla jednou z hlavních příčin exodu poválečných polských Židů do tehdejšího Československa, které se k návštěvníkům v nouzi chovalo velmi zle, doslova nepřátelsky.

Soudruzi z mnoha míst českého státu se chovali naprosto totožně jako současní čecháčci a svými komentáři podporovali nepřímo hysterii mezi lidmi.

Polský antisemitismus má hluboké kořeny. První zmínky o přítomností Židů v Polsku jsou doloženy již v 8. století, ale ten největší příliv vyznavačů judaismu přichází až ve 12. století, kdy ve střední a západní Evropě dochází k prvním protižidovským pogromům, před kterými se židovští uprchlíci ukrývali na polském území. V roce 1569, kdy lublinská unie dokončila sjednocení polsko-litevského státu, byl počet Židů na tehdejším území odhadován na 200 000. Postavení těchto nově příchozích bylo v polském prostředí velmi křehké. Polský král sice poskytoval ochranu, mnozí Židé sloužili polským šlechticům jako hospodáři a správci majetku, ovšem stačilo málo a došlo k narušení křehké rovnováhy. Vesnické i městské obyvatelstvo na ně nahlíželo skrze prsty a pokoušelo se je vyřadit mimo dění, z hospodářského života na okraj společnosti. Své v soukolí nenávisti udělala také katolická církev, která vůči Židům vedla nejrůznější kampaně.

Pohrdání, pronásledování společně s nejrůznějšími represivními opatřeními pokračovaly, ale i tak situace nebyla v Polsku tak vážná jako v ostatních zemích Evropy.

K prvním viditelnějším pogromům v Polsku došlo v období povstání Bohdana Chmelnického, kdy ukrajinští kozáci v 17. století povraždili na 100 000 Židů.

Centrální královská moc slábla, zato protižidovská kampaň katolické církve rostla. Antisemitismus se dostával hluboko do polské společnosti. V 18. století zanikl polský svobodný stát a došlo díky mocenským bojům k rozdělení Polska mezi tři státy: Rusko, Prusko, Rakousko.

Rozdělení státu znamenalo odlišný vývoj antisemitismu na území bývalého Polska. Nejhorší situace byla v ruské části, kdy skutečně carský režim diktatury vedl oficiální antisemitskou politiku, jež si nebrala servítky jak mezi dospělými, tak mezi dětmi.

Dík tomu dochází k hromadným útěkům z Rusy obsazeného Polska. V letech 1881 – 1890 od začátku ruské okupace území opustilo na 135 000 lidí Mojžíšova vyznání. V roce 1914 to bylo již přes 1,5 milionů uprchlíků hledajících útočiště mimo Rusy okupované části Polska.

Prchající Židé byli částečně ruskojazyční a mívali revoluční, mnohdy až marxistické názory. S přicházejícím velkým počtem nově příchozích vzrůstala nevraživost a ultranacionální kruhy společně s církví vedly kampaň, kdy byli Židé obviňovaní ze zavlečení marxismu, socialismu a anarchie na polské území.

V pruské části volili Židé politiku asimilace, kdy většina hovořila německy a judaismus vyměnila za protestanství Díky tomu značná část Poláků viděla v Židech spojence Němců. Rozšíření antisemitismu v Polsku také nepřímo napomáhá Bismarkova germanizační politika.

Nenávist vůči Židům se nezmenšila ani v období polského povstání v letech 1830 1831, kdy značná část Židů bojovala na straně Poláků vůči carským vojskům. V roce 1848 dokonce krakovský rabín Dow Beer Meisels vyzval Židy k podpoře politických požadavků Poláků.

Krize v Rusy obsazené části Polska v letech 1861 – 1862 přispěla ke sblížení rabínů s představiteli katolické církve v boji proti společnému utlačovateli, díky čemuž docházelo k vládnímu zavírání synagog.

Spolupráce mezi Poláky a Židy pokračovala také na konci revolučních snah roku 1863, kdy neúspěch přivedl židovské a polské představitele ke vzájemnému obviňování se z neúspěchu.

Místo asimilačních snah docházelo po tomto období k prosazování mnohdy nenávistného sionismu.

Vedle projevů sionismu dochází i zde k prosazování asimilačních snah zejména projevujících se zakládanými spolky socialistů a marxistů, kteří mezi značnou částí polské židovské komunity získávali v 80. letech 19. století stále větší oblibu. Značná část polských Židů se podílela na založení Sociálnědemokratické strany Ruska, která se po Leninově příchodu přeměnila v partaj totálně bolševickou.

Mnohdy až ultralevicové směřování podstatné části polské židovské komunity vedlo po vzniku Polské republiky k obviňování ze zavlečení komunismu do nového, svobodného státu Poláků.

Antisemitismus opět slavil svou ohavnost. Například na zakládání polské komunistické strany se podíleli také Židé, čehož polská vláda plně využila k rozšiřování antisemitských nálad, které povzbuzovaly mnohá radikální uskupení.

Když 11. listopadu 1918 většina Poláků oslavovala konec I. světové války, došlo v Kielcích k útokům vůči Židům, kdy 4 vyznavači judaismu byli zabiti. K mnoha dalším útokům docházelo také v letech 1818 – 1921.

Židovská komunita nebyla prakticky jednotnou a lišila se jak na základě stupně vyznávání hloubky judaismu, tak podle politických názorů, kdy část byla sionistická, část socialistická a část hovořila o asimilaci v rámci nového polského národa v Polské republice.

Polský stát navíc nechtěl Židům, ale také ostatním menšinám přiznat práva, čímž nepřímo docházelo k posilování antisemitismu a obecné nenávisti vůči menšinám.

Všudypřítomně se objevovala diskriminace až se začal objevovat v polské společnosti pojem “ekonomický antisemitismus”.

Polská vláda neměla stanovený program systematického antisemitismu, a proto nemůžeme říkat, že předválečné Polsko bylo antisemitské, ovšem ve značné části se antisemitsky projevovalo. Místní politické strany měly třeba i malou část propagující antisemitismus. Příchodem nacistů 1. září 1939 Židé společně s Poláky bojovali vůči okupantům pospolu, i když i tady antisemitské nálady a nedůvěra stále existovaly. Když 17. září 1939 zaútočil na Polsko Sovětský svaz, někteří Židé přicházející Rudou okupační armádu vítali, protože si mysleli, že Stalinova armáda zabrání Norimberským zákonům. Tito Židé velmi rychle pochopili, jak moc se mýlili.

Značná část Poláků odmítala nacistické represe vůči Židům a jeho zákony. Ale také část Poláků se podílela na drancování a krádeži majetku polských Židů. Rozšířený názor byl také ten, že Židé mají žít někde na okraji a nemají se přibližovat do života Poláků.

V září 1941 informoval velitel Armii Krajowe(podzemní nekomunistické odbojové organizace), že značná část polské veřejnosti se projevuje antisemitsky, zatímco následování německého řešení židovské otázky nemá podporu.

Abychom byli spravedliví, antisemitsky se vyjadřovaly polské občanské i komunistické skupiny, které se mnohdy vlastní aktivitou podílely na útocích vůči Židům. Jako příklad by mohl sloužit ten z 10. září 1943, kdy Armia Krajowa postřílela židovskou partyzánskou skupinu v Čerstochové. Za tento čin byl velitel zasahující skupiny Armii Krajowe vedením následně popraven. Židé byli mnohem častěji přijímáni do komunistických odbojových skupin.

Partyzánské jednotky poskytovaly Židům málo útočiště v nacisty okupovaném Polsku.  Z určitého úhlu pohledu Poláci dělali skutečně málo, aby pomohli Židům v časech nacistických represí.

Na druhou stranu, mohli dělat vzhledem ke stavu v zemi mnohem víc? Nacistická represe v Polsku byla mnohonásobně krutější, než kdekoli v Evropě. Na takovou otázku se nedá objektivně odpovědět.

Z 3,5 milionu Židů válku přežilo jen 200 – 300 000. Většinu poválečné židovské komunity tvořili navrátilci ze Sovětského svazu a také ruští Židé, kteří ze Stalinova panství prchali.

Ani po válce antisemitismus v polské společnosti neslábne.

Existují svědectví, kdy někteří Poláci plivali na navracející se Židy z koncentračních táborů. Polská protikomunistická odbojová skupina dokonce útočila na vlaky židovských repatriantů.  

Židovští navrátilci neměli kam se vrátit. Buď byl jejich majetek zničen válkou, nebo byl zabrán Poláky, polskou vládou….většina příbuzných byla zavražděna nacisty a válečnými běsněními…vracející Židé se usazovali při Nise a Odře v tzv Zemi nikoho. Značná část navrátilců směřovala do Varšavy a Lodže.

V Předválečném Polsku byli Židé občany druhé kategorie.

Proto není divu, že navracející se Židé přicházeli s nedůvěrou, i když poválečné Polsko skrze polskou komunistickou stranu nabízelo plnou rovnoprávnost, protože vláda potřebovala vzdělané lidi do vládních postů a úřadů.

Komunistická tolerance Židů v Polsku skončila vznikem Izraele v roce 1948. Polští židé se stali nepotřebnými coby komunističtí spojenci s Blízkým východem a likvidací polských židovských stran v roce 1949/50 došlo k totálnímu zvratu.

Přes to všechno pogromy na Židy pokračovaly v Polsku nadále. Útok na Žida byl vnímán jako útok na neschopnou vládu.

Útočníci si nebrali servítky. Bylo jim naprosto jedno, co židovská komunita prožila. Útočilo se na navrátilce z koncentračních táborů, nově příchozí Židy ze Sovětského svazu a z území okupovaných Rudou armádou, účastníky protinacistického odboje, ale také bojovníky proti sovětské nadvládě…odhaduje se, že při pogromech v letech 1944 – 1947 bylo zabito Poláky na 1 500 – 2 000 Židů. Útoky měly politické, ale také čistě antisemitské pozadí, kdy docházelo k vymýšlení útoků Židy, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. 1. července 1946 byl jeden den pohřešovaný v Kielcích chlapec, který nejspíš na něčí radu tvrdil, že ho unesli Židé a on jim utekl. Vymyšlený případ měl na svědomí další útok na místní židovskou komunitu, kdy 42 lidí bylo zabito a další stovka zraněna. Pogromu se účastnili také vojáci a místní policisté.

Nenávist v Kielcích se přenesla do celého středního Polska a vlna násilí vůči Židům neznala konce.

Vláda sice nechala případ vyšetřit a devět účastníků bylo odsouzeno k trestu smrti, ovšem po celé zemi vznikaly stávky jako projev nesouhlasu s rozsudky. Vláda mlčela o účasti vojáků a policistů na vraždění Židů.

Pogrom v Kielcích byl hlavním velkým důvodem  k odchodům polských Židů z Polska do okolních zemí.

Vedení polské komunistické strany považovalo vlnu protižidovských útoků za útoky fašistů, agentů a dalších živlů usilujících po narušení režimu nové Polské republiky. Vycestovat polským Židům z Polska před pogromy pomáhala mimo jiné v Polsku ilegální organizace Brichah, díky níž uprchlo v letech 1945 – 1947 na 140 000 polských Židů.

Příběh antisemitismu v Polsku pokračuje dál a dál. V letech stalinizace zasáhla Polsko vlna antisemitismu. Ale tento vývoj neminul ani Československo a další kremelské satelity. V roce 1956 dochází k rozpouštění židovských organizací a dokonce lidé z vedení komunistické strany volali po zmenšení počtu Židů ve straně. Dokonce byla podporována hesla “o vině Židů za stalinské zločiny“. Židé byli bráni za obětního beránka. Židé jsou propuštěni z práce, židovské děti šikanovány ve škole…v roce 1960 se odhaduje počet Židů v Polsku na 30 000.

Polská vláda komunistického režimu podporovala antisemitismus. Vládní antisemitská kampaň vrcholila v roce 1968 a tak nějak potichu za doprovodu cenzury vymizí v průběhu sedmdesátých let 20. století. 

Dialog mezi Židy a společností v 70. letech 20. století zahajovala místní katolická církev, která se dříve naopak na antisemitismu podílela. v 80. letech se vztah vlády k Židům mění, i když antisemitismus stále ve společnosti více, či méně kvete, i když není židovská komunita početně v současnosti nerozšířena, odhaduje se, že v Polsku dnes žije na 6 – 15 000 Židů.

Dřív, než začne krajně pravicová strana hovořit o Němcích jako o antisemitech, měli by si zákonodárci uvědomit, že antisemitismus v polské společnosti existoval před nacistickou okupací, a dokonce i dávno poté.