AfD není první krajně pravicovou stranou v poválečném Bundestagu

Alternativa pro Německo sice získala 94 ze 709 poslaneckých křesel, nicméně toto politické hnutí se potácí v neshodách, kdy předsedkyně Petryová oznámila odchod, zatímco si vrabci na střeše cvrlikají, že totéž chtějí udělat další příznivci bývalé předsedkyně AfD.

Média se naučila o německých extrémistech vyprávět  trochu prazvláštní příběh, ve kterém xenofobní alternativci vypadají jako první krajně pravicové uskupení usedající od konce druhé světové války do lavic Bundestagu. Při takovém tvrzení novináři zapomínají na historii a zcela zbytečně nahnědlou hvězdičku prvničky dávají tem, co si ji rozhodně nezaslouží.

Alternativa pro Německo není první krajně pravicovou stranou, nebo politickým hnutím v německém parlamentu od druhé světové války.

Stačí se podívat na politické dějiny Německa let 1949 – 1953, kdy do popředí vystupuje Německá říšská strana(DRP) založená v lednu 1950 Německou národní asociací Dolního Saska(ADP) Adolfem von Thaddenem, Wilhelmem Meinbergem a vedením Národní demokratické strany(NDP). Tento politický subjekt vznikl v Západním Německu a oficiálně se sice distancoval od Adolfa Hitlera a nacismu, ovšem neoficiálně byl postoj straníků trochu jiný. DRP silně podporovala zájmy německého zemědělství a zároveň partaj krajně pravicových radikálů odmítala přezkum a vyšetřování nacistické minulosti a krutých zločinů, díky kterým bylo Německo ve velmi vážných ekonomických a sociálních problémech.

Mezi předchůdce DRP patřila Německá konzervativní strana(DKP), krajně pravicová Deutsche Aufbau-Partei (DAP) a Národní demokratická strana (NDP). 

Po sloučení DKP a DAP a následném přejmenování svazku na Německá konzervativní strana(DKP) – Německá říšská strana(DRP) v březnu 1946 došlo za pomoci NDP v červnu 1948 k vytvoření Arbeitrgemeinschaft Nationale Rechte (Národní krajně pravicový odborový svaz). 

Krajně pravicový slepenec DKP – DRP zažil největší podporu v Dolním Sasku, kdy poválečné nácky podporovalo hlavně Společenství nezávislých Němců(GuD) seskupující se kolem Otto Ernsta Remera, Fritze Rösslera a Fritze Dorlse. 

S nadcházejícími prvními poválečnými volbami do Bundestagu v roce 1949 probíhala mezi krajně pravicovými radikály jednání. Extrémisté toužili dostat se do parlamentu a velmi dobře věděli, že sami odděleně svých snů nedosáhnou, a tak v rámci voleb chystali extrémisté fúze politických stran a hnutí. Kdyby nebylo zcela správného odmítavého postoje britské okupační zprávy, dostal by slepenec neonacistů a krajně pravicových radikálů DP,NDP a DKP-DRP zelenou. Proto kvůli volbám do Bundestagu v roce 1949 DKP-DRP uzavřel se Společenstvím nezávislých Němců(GuD) Fritze Dorlse účelovou koalici. V tisku a na volebních lístcích tento subjekt vystupoval pod zkratkou DKP – DRP.

Spojení DKP-DRP a GuD si vyžádalo změny na předních pozicích. Dorls byl z GuD vyloučen a ještě týž den spolu s Otto Ernstem Remerem a Gerhardem Krügerem založil čistě neonacisticky zaměřenou a později také zakázanou Socialistickou říšskou stranu(SRP), která celkem vzato celostátně neměla dobré volební výsledky.

Koalice DKP-DRP a GuD v médiích a na předvolebních lístcích vystupující pod zkratkou DKP-DRP poprvé v poválečné historii Německa získala ve volbách v roce 1949 pět mandátů v Bundestagu. 

Rok 1949  je tedy obdobím, kdy se poprvé do poválečného parlamentu dostali zástupci krajní pravice.

DKP-DRP z celkového množství 402 poslanců  získalo, jak již bylo řečeno 5 mandátů, což není nijak velký zisk. V Řeči procent se jednalo o celkový zisk 1,8 procenta hlasů.

Jmenovitě se jednalo o Adolfa von Thaddena , Franze Richtera , Fritze Dorlse , Herwarta Miessnera a Heinze Frommholda.

V prvních státních poválečných volbách DKP-DRP získalo ve Šlesvicko-Holštýnsku v letech 1946/47 jeden mandát v zastoupení zemského poslance Waltera Harckensee a později Hanse Ewerse. V Hamburku DKP-DRP získalo pro Carla Schlumbohma v alianci s Fatherstädtischer Bund v místním státním parlamentu jeden mandát. Jinak strana ve státních volbách moc nevynikala. Tedy až na volby ve Wolfsburgu, kde krajně pravicoví radikálové získali pod vedením Leonharda Schlütera, Adolfa von Thaddena a Bernharda Gerickeho 18 z 25 městských rad.

Jak již bylo v článku řečeno, Německá říšská strana vznikla někdy na počátku roku 1950 fúzí Německé národní asociace Dolního Saska(ADP) s DKP-DRP a Národní demokratické strany v té době aktivní jen v Hesensku. Ke sjednocení došlo v Kasselu.

Dříve zvolení krajně pravicoví poslanci za DKP-DRP se tímto do roku 1953 stali poslanci za Německou říšskou stranu, jež po zákazu Socialistické říšské strany(SRP) v roce 1952 do svých řad přijala členy této čistě neonacisticky vystupující strany. 

Díky tomu se rapidně změnila politika Německé říšské strany a převzala z velké části myšlenky SRPu. V letech 1951 a 1955 byl DRP zvolen do zemského sněmu Dolního Saska. Názory straníků byly opravdu obludné a opisovaly za pomoci antisemitských výlevů de facto myšlenky dávno zaniklé NSDAP. Německá říšská strana byla například v roce 1960 zakázána v Porýní-Falcku. Díky úspěchu krajně pravicové NPD, neschopnosti získat další hlasy ve volbách a odlivu členů se Německá říšská strana v roce 1965 rozpadla.

V Německé říšské straně, podobně jako v předchozím DKP-DRP byli na nejvyšších stranických místech bývalí nacisté – členové NSDAP. Proto byla také Německá říšská strana pokládána za politické sběrné místo nácků.

DKP-DRP, dokonce ani později Německá říšská strana nebyly v Bundestagu jediným krajně pravicovým subjektem.

V prvním poválečném Bundestagu byli ve volbách roku 1949 zvoleni dva poslanci za Socialistickou říšskou stranu, kteří po zákazu partaje v roce 1952 přešli do náruče Německé říšské strany, která do svých řad následně také přijala jednoho poslance z pravicově populistické strany WAV.

Asociace pro hospodářský rozvoj(WAV) se v politice vyjadřovala velmi populisticky a klidně bychom mohli počin Alfreda Loritze označit za krajně pravicový, protože v partaji byli také zastoupeni vyznavači krajní pravice. Vedení partaje se honosilo praktikami diktatury a krajně populistických řešení, i když pravděpodobně samotný Loritz neměl neonacistické smýšlení. V první poválečné bavorské vládě byl Loritz ministrem zodpovědným za denacifikaci. 24. června 1947 byl předseda WAVu z bavorské vlády vyhozen poté, co byl usvědčen z čachrů na černém trhu.

V letech 1949-1953 byla WAV zastoupena v Bundestagu, kde zprvu obsadila se 14,4 procentami hlasů 12 poslaneckých míst. S postupem času krajně pravicová WAV zažívala díky vnitřním rozporům personální otřesy a poslanci postupně odcházeli ponejvíce do SPD, KPD a počet poslanců za WAV ubýval doslova geometrickou řadou. Samotný Alfred Loritz byl v roce 1951 ze strany vyloučen, když navrhoval a připravoval spojení WAVu s neonacisticky vystupující Socialistickou říšskou stranou.

Vnitrostranické neshody vygradovaly, až se čtyři poslanci WAVu přidali ke skupině Deutsche Partei a parlamentní klub poslanců WAV se 6. prosince 1951 rozpustil, aby se následně na krátký čas 25. března 1953 znovu obnovil za přispění poslanců Güntera Goetzendorffa, Wolfganga Hedlera , Ericha Langera , Alfreda Loritze a Otto Reinda. Do WAVu už v roce 1950 vstoupilo několik poslanců SRPu, až to dokonce vypadalo, že  Asociace pro hospodářský rozvoj není ničím jiným, než klidným přístavem velmi radikálních nacionálních socialistů Dorlse. Díky spolupráci mezi WAV a SRP v Dolním Sasku vznikl politický subjekt Deutsche Aufbau-Vereinigung (DAV). 11. srpna 1953 je název přijat a celostranicky se WAV přejmenovává na DAV. Tímto okamžikem prakticky krajně pravicová partaj Loritze zanikla, i když se v roce 1955 snažila o znovuzrození.

Celkově vzato, po volbách v roce 1949 měla krajní pravice v Bundestagu 17 poslanců

(DKP-DRP: 5; WAV: 12). Na konci volebního období jich bylo díky přeběhlíkům podstatně méně.

Označovat proto Alternativu pro Německo za první krajně pravicovou poválečnou stranu v Bundestagu je hloupé a takové označení ukazuje absolutní neznalost problematiky, ke které se novináři často vyjadřují.