Autogramiáda Jiřího Kajínka: demagogická masáž s překreslením kriminálníka na hrdinu

Knihy Dobrovský parazitují na příběhu odsouzeného vraha a celoživotního kriminálníka Jiřího Kajínka. Vydaly mu knihu “Můj život bez mříží, ve které se doznává mediálně přeceňovaný útěkář z Mírova ke stovkám vykrádaček bytů a tím nepřímo se raubíř z věznice vysmívá jak policistům, tak svým obětem, kterým předtím odcizil jejich majetek.

Nakladatelství nejprve vydalo knižní podobu Kajínkových příběhů, aby posléze celý několikasetstránkový štos papírů vydalo po vzoru modernismu v audioverzi, protože o “sexy geniálního zaručeně ne vraha Pokoše a Jandy” je mezi veřejností velký zájem. S dotiskem nedostatkového zboží přichází na řadu kontroverzní autogramiáda, o které Hrebenar.eu před několika dny informoval své čtenáře.

Knihy Dobrovský nemají problém s “kontroverzními autory”, a tak se možná čtenáři, dá-li Bůh a kapka náhody, setkají s literárním počinem sadistického pedofila, který se následně bude moci pochlubit s násilným przněním dětí ….po autogramiádě s Jiřím Kajínkem je možné opravdu cokoli, protože byznys je přeci jen byznys.

Autogramiáda s hvězdičkou speciálního dílu Krimizpráv začínala 20. září na Václavském náměstí číslo 22 v odpoledních hodinách v prvním patře jmenovaného nakladatelství. Zájemci si tam mohli koupit zmiňované literární dílo, aby posléze první stránku okrášlil Kajínek ručně psaným věnováním a podpisem. Šetřílci si mohli z domova přinést dříve koupenou knihu a tam si ji nechat podepsat.

Cesta eskalátorem byla netradičním výletem za trapnomagickým zážitkem. Ke stolku s Kajínkem vede celkem početný hlouček lidí, mezi kterými jsou k vidění někteří představitelé extrémistické scény. Jedna tvář postaršího pána připomínala Petra Hanniga, který na soupisku své politické partaje přivzal například antisemitu Adama B. Bartoše.

Kajínkova kniha vyskládaná do tvaru pyramidy byla absurditou okamžiku, pro kterou přítomní majitelé “Mého života bez mříží” přicházejí a svou přítomností nepřímo prokazují celoživotnímu delikventovi úctu a čest, kterou si vůbec nezaslouží, protože podobných výtečníků je v nápravných zařízení mnohem víc.

S přibližujícím se časem zahájení autogramiády prostor v místnosti horního patra zaplňují zástupci médií. Připravují si kamery, montují mikrofony a v rukou drží itinerář, co všechno oje třeba pro zdárnou reportáž udělat. Noviny chtějí z šarády přinést svědectví, a tak je o zábavu postaráno. Holohlaví ochrankáři nonšalantně postávající před podpisovým stolkem předem nepřímo oznamují, co se bude v následujících okamžicích dít. Mezi žadateli o podpis byla mnohdy převaha žen.

Čekání na Jiřího Kajínka bylo docela dlouhé. Po několika minutách přichází usmívající se autor v bílém tričku s černým nápisem “UNLIMITED 89”. Když se opře dlaněmi o hranu podpisového stolku, obrátí se na veřejnost, hlavně na přítomné novináře, se slovy “mám za sebou náročný den”  a rovnou vypije sklenku limonády, zatímco mužský doprovod  připravoval propriety na budoucí program.

S dobrou náladou na jazyku se Jiří Kajínek ptá přítomných novinářů, jestli jim nevadí, že bude chvilku stát, protože se dost naseděl. Levný, rádoby vtip, vyvolal v přítomných nedočkavcích smích, zatímco se někteří žurnalisté po Kajínkově vybídnutí “řekněte mi co mám dělat” pokoušeli hvězdičku odpoledne nastylizovat do líbivých pozic k doprovodným článkům o autogramiádě. Přítomné nakladatelství si zcela nepokrytě užívalo díky svému hostu jedinečnou šanci k pochybné reklamě, ve které jsou Knihy Dobrovský organizátory zvláštní podívané.

Jiří Kajínek bere do ruky knihu, cvakají spouště fotoaparátů, až si za chvilku bere slovo majitel nakladatelství Autreo Jan Eisler, který s Romanou Homonickou v roce 2013/2014 jezdil třináctkrát za Kajínkem do vězení, aby zde pro prvé vydání knihy o Kajínkovi pořídil na padesát hodin zvukového materiálu.

Společník po Kajínkově pravici má jako vlastník Autrea na svědomí nové vydání Kajínkovy knihy “Můj život bez mříží”, která je pokračováním toho, co Eisler před lety započal. “Jiřího Kajínka zná díky médiím v naší zemi každý”, a tak knižní svět bere šanci do svých rukou, aby se na trapném a naprosto prázdném “fenomenu” přiživil jako další zvědavci a populisté v řadě.

Eisler nemůže díky velkému počtu odmítajících hlasů ignorovat negativní ohlas na Facebooku, a tak před novináři některé výtky odpůrců zmiňuje. Zejména tu, proč dělají autogramiádu usvědčenému a odsouzenému vrahovi. Kajínek se odvolával, chtěl obnovu procesu, a tak se Eisler snažil hrát na vlnu konspiračních teorií, ve světle kterých nemůže být Kajínek přeci vrahem, když o milosti přemýšlel Václav Havel. Fanynky skupin na sociálních sítích, v době Kajínkova uvěznění posílající dopisy do prostředí věznice spolu  nahými fotkami a přísliby sexu, musely být z Eislerovy řeči štěstím bez sebe.

Pomyslné siderické kyvadélko se v kouzlu okamžiku syceného touhou po zisku přiklání na kriminálníkovu stranu, i když skutečnost může být úplně jiná. Ale kdyby přeci jen někdo pochyboval, majitel Autrea má s sebou knihu vdovy po Kajínkem zastřelené oběti s naprosto neprůstřelným názvem “Mého manžela nezastřelil Jiří Kajínek”.

Celá podpisová akce v Knihách Dobrovský začíná ideovým školením určeným převážně přítomným médiím. Autogramiáda s Jiřím Kajínkem se koná proto, aby mohl autor prohodit se svými fanoušky pár slov. Prapodivná “seznamovací” akce má nádech hořkosti, na jejíž chuť nedá dopustit menší část českého obyvatelstva. Vyznavači hesel “Policajti jsou bastardi“, “Soudnictví je v Česku zkorumpované” a “Spravedlnosti se nedočkáš, pokud nemáš správné kontakty” jsou z příběhu Jiřího Kajínka doslova nadšení a bezostyšně pro svou ideovou zatracenost dávají přednost tomu, co je jim prvoplánově servírováno …a o to jde obchodníkům především. Když čtenář uvěří stylizovanému příběhu o hrdinovi, bude na konci docela tučný zisk.

Po ideovém školení Jan Eisler Kajínkovi pokládá otázky. První z nich byla, co se Kajínkovi dělo v hlavě, když do vězení přišlo oznámení o milosti. Nechybí ani ta na Mírov…odpovědi jsou notoricky známé…už jednou na něco podobného propuštěnec z nejstřeženější věznice v Česku odpovídal, takže je skoro nudné popisovat Kajínkovy odpovědi tu tam prokládané rádoby vtipnými vsuvkami. Eislerovy dotazy vedou účelově do jednoho jediného bodu, ve kterém je pokládán za správný názor jedině myšlenka o Kajínkově nevině.

Ale ruku na srdce. I kdyby tím vrahem nebyl, napáchal za svého života tolik zločinů, že nemůže být ani omylem pokládán za čestného občana. Ovšem na Kajínkovu celoživotní kariéru lotra porušujícího věčněvěku zákony Eisler zapomíná a napomáhá svým přístupem k adekvátně obchodním Kajínkovým odpovědím, kvůli kterým mohou vzrůst prodeje knihy, pro níž musely Knihy Dobrovského na trh s dalším dotiskem.

Po celkem nudné hře na dotazy a odpovědi přichází čas na otázku, zda bude po “Mém životě za mřížemi” následovat další pokračování. Eisler se s Kajínkem předtím zcela určitě připravoval na celkovém rozhovoru, a tak je předem jasné, že mužík v bílém tričku se sportovní postavou odpoví kladně. Tentokrát se bude jednat o vydání vyprávějící příběhy o státních zástupcích, soudech a policistech. V pokračování prapodivný autor vyjmenuje všechny pravým jménem, za což sklidil Zemanem omilostněný kriminálník potlesk od obecenstva.

Po dvaceti minutách jednostranných tvrzeních a ideové stavby celkového příběhu přichází čas na samotnou autogramiádu a také na další pózování před přítomnými novináři.

Celkově vzato mělo pozdní odpoledne v Knihách Dobrovského podivný odér demagogie, zatímco na druhé straně postával kriminálník – bytař – možná nájemný vrah nyní přetřený na hrdinu všedních dnů, se kterým se chce setkat doslova každý, protože nevina je předem populisticky vyložena v jeho vlastní knize. Trh s obchodem snese opravdu všechno, ale morálka 20. září 2017 na Václavském náměstí 22 raději zůstala v kómatu.