Masarykův národ Čechů zdevastoval historické “češství”

7. března 1850, se v Hodoníně narodil v česko-německé rodině budoucí československý prezident Tomáš Garique Masaryk. Svou politickou kariéru zahájil z pohledu současníka poněkud nevhodně. Zamířil na ultranacionalismus, zatímco posiloval nenávistné tendence vůči Němcům, před kterými bylo třeba se v mysli nacionála ochránit například založením nové republiky.Bylo to bezesporu velmi složité období, ve kterém Masaryk bojoval proti umenšování vlastního vlivu, zatímco podobenství nového národa vystavěl na základě nacionalismu, nikoli společenství národů. 

Český nacionalismus i následně český fašismus byl vytvářen a modelován vztahem Čechů a Němců. Revoluční léta roku 1848 zanechala v obou národech nesmazatelnou stopu. Němci a v závěsu také Češi začali snít pohádku o nacionální výjimečnosti, kdy všechny ostatní kultury jsou zatraceníhodné, protože právě ta česká nebo německá je nejvyspělejší a nejdokonalejší. Typický střet dvou světů dokreslovalo tišení frustrací na obou stranách pověstné barikády.

Tomáš Garique Masaryk zanechávající ženu osamocenou s dětmi v Praze, během svého zahraničního angažmá hledá zahraniční podporu pro vznik samostatného státu Čechoslováků. Přitom už předem je jasné, že hlavním středobodem bude český nacionalismus, v jehož světlech slávy zůstanou v pološeru všichni ostatní, za Čechy nepovažovaní. Pangermanismus byl berličkou pro české nacionalisty. Někde na severozápadě od hranic a dole pod Brnem se rozprostírá velké nebezpečenství, kvůli kterému je třeba v národě pěstovat co největší pronárodní uvědomění, a to i přesto, že nic jako český nebo německý národ doposud neexistoval. 

Tvůrci ideje českého národa byli nacionalisté v 19. století. Nicméně skutečným politickým porodníkem a tím, kdo přiváděl etos národa do nové republiky, byl Tomáš Garique Masaryk. S novou republikou musel politicky dotvořit nový národ se všemi atributy, jaké národ obvykle má. Problémem Čechů nebyla početní malost. Ale to, že se v malosti čeští nacionálové cítili špatně, sevřeně a vůbec nedobře. Kvůli tomu si provlastenečtí politici vytvářeli berličky, s nimiž se dalo na malost jednoduše zapomenout. Husité, vozové hrady, legionáři, vojenská statečnost „předků“ …..to byla jednoznačná náplast za pocit méněcennosti v blízkosti tak velkého obra, jakým sousední Germán byl.

I proto TGM přijíždí z Ameriky s etosem husitů, jemuž vévodí neohrožený Jan Žižka. Kdo jiný by měl předznamenávat velikost Čechů, než velcí bojovníci, o nichž Palacký s Jiráskem a dalšími pročeskými autory sepisoval často pohádkové příběhy. V tomto okamžiku obhájci prvního prezidenta Čechoslováků zcela jistě začnou kroutit hlavou nad předchozími větami. Masaryk přeci skoncoval s historismem a romantickými pohádkami o hrdinech s nadlidskou silou. To je samozřejmě pravda, ale Masarykem proklamovaný realismus ztrácel na kráse především kvůli podpoře dějinné koncepce Palackého. Odmítáním jednoho mýtu vznikal mýtus jiný…..a sice mýtus husitství a českého bratrství, zatímco církev a náboženské okruhy byly pokládány za staromilecké dědictví mocnářství, jehož pozůstatky mladý stát sice potřeboval, zároveň však ideově odmítal. 

Národ nemůže být z ideového důvodu národem, dokud sám sebe neidentifikuje s pojmem vlasti. Je vlastí půda, nebo národnost? Skrze Jána Kollára, známého českého nacionalisty z první poloviny devatenáctého století, představovalo vlast všechno spojené se slovanstvím. Skrze literární díla rodáka z Uher pronikal do českého prostředí panslavismus…..všichni Slované jsou jedním národem, a tudíž jsou bratry……do pozadí se ztrácel vysněný Čech, zatímco Slovan prostupoval skrze šeď mnohonárodnostní monarchie. Nicméně, všeslovanství jednoho jediného státu Slovanů nebylo dostatečně sexy pro české ultranacionalisty. 

Masaryk nechtěl češství založené na sebeidentifikaci s Rakouskem, tak jak ho propagoval Palacký, možná právě proto v zájmu jazyka a půdy TGM postavil zcela nesprávně ideál národa na stejném jazyku i stejně obývaném území , jež po staletí náleží rakouskému domu. Nechyběl etos na jednu krev, podle níž všichni patřili do jednoho národa. Zakladatel Československa jedním šmahem odrovnal češství vnímané z dob minulosti a nahradil jej úzkoprofilovým výrobkem, do kterého nepatří čeští Němci, Romové a dokonce také Židé, jež často hovořili německy.

Takový koncept národa představuje především velmi vážné problémy pro budoucnost. Nad zdánlivě existujícími kmeny Čechů a Němců z ideového hlediska vítězí kmen český, zatímco kmen německý se musí s těmi ostatními podřídit, i když se mnohdy významnou měrou podílel na tvorbě veřejně prospěšných hodnot. Není divu, že takové postavení vyvolávalo napětí i růst extrémních nálad. Umělohmotně vytvořený národ na společném jazyku, krvi a půdě nedokázal bez politické ochoty překonat nacionalismus ve stát národů. K tomu se schylovalo až politikou 18 . února 1937, kdy Beneš s Hodžou podepsali dohody, ve kterých se mělo lépe žít menšinám v rámci nacionalistického Československa. Díky byrokracii, neschopnosti státu propagovat svou politiku v pohraničních oblastech, odporu německých i českých nacionalistů a samozřejmě také blížícímu se Mnichovu, nakonec k realizaci vládních plánů nedošlo.

Masaryk začátkem první světové války odešel do emigrace a vytvořil ze sebe aktivního “osvoboditele” v cizákově, kde loboval za podporu zahraničí při vytváření společného státu. Neměl k tomu jednotný mandát. Dokonce ve své vlasti představoval díky často nepřátelskému tónu v hlase šedého podivína, jehož životní štěstí záviselo na smrti zádumčivého studenta Isidora Flesche, jež vysokoškolskému profesorovi odkázal po soudních peripetiích na 54 000 zlatých( Isidor Flesch spáchal sebevraždu a odkázal Masarykovi 63 000 zlatých, sebevrahova matka synovu vůli napadla a soud Masarykovi ponechal 54 000 zlatých). Rok po Masarykově pobytu navíc v Čechách sílí proněmecký aktivismus, protože “národ musí jít s Němci a nikoli proti nim”. Stoupenci takového směru byl například budoucí premiér tří československých vlád, Antonín Švehla.

Republiku neproklamovaly osudného 28. října masy lidí, nýbrž “osvobozovací” Masarykův plán s později propagujícím “kultem osobnosti”, s nímž Masaryk zasahoval skrze malou Mafii stále hlouběji do nitra politiky i tehdejších médií. TGM se cítil nástrojem Boží vůle, i když sám k náboženství míval výhrady. Masaryk odmítal při vytváření čerského národa násilí i nenávistný postoj vůči jiným národům, ovšem v novém státě byly jiné národy znevýhodňovány a často upozaďovány. Přednost dostávalo češství.

TGM přistupoval při vytváření národa dvěma filosogickými přístupy. Razil nenásilnou humanitně směřující politiku a zároveň nešťastně sáhl na shromažďování lidí stejného jazyka a krve na historická území, tedy půdu předků. Tímto konceptem poničil první prezident češství, tak jak bylo po celá staletí vnímáno. Zatímco národy v dnešním slova smyslu neexistovaly, za Čechy byli považováni také Němci, Francouzi a všichni, kdo uměli česky. Pradávné mezinárodní prostředí, z něhož Masaryk vytahuje husity, bylo přetvořeno v prostředí nacionální…….vytržené z kontextu i dějinné posloupnosti. Zatímco Masaryk vycházel v územních nárocích nového státu na české historické území, v případě Slovenska ignorobal historické nároky Uher, později Maďarska. První československý prezident nechtěl vidět, že to, co sám kdysi upíral německému národu v předlitavském Rakousku ( nadvládu početnějších Němců nad ostatními národy), dělá nyní ve vytvořeném Českoslovemsku. Masaryk se dovolával v Rakousku rovnosti všech národů, zatímcorovnosti všech národů v novém státě “bránil”. Názory o rovnoprávném postavení v monarchii prezentované ještě v roce 1917 najednou vymyzely, jako kdyby nikdy neexistovaly.

Masaryk dlouhou dobu něco politicky proklamoval, zatímco v praxi, když měl možnost své sny zhmotnit, zachoval se jinak – účelově. Rodák z Hodonína propagoval přirozené právo před historickým….i tento postoj byl čistě účelový – například na Slovensku. Nacionalismem sešněrovaná republika nedala šanci jiným národům na území a nutila je v rozporu s deklarovanými kritikami mocnářství k životu pod “železnou rukou” jednoho národa. Patrně “zakladatel” státu zapomněl v období potřeb na svá vlastní slova, kdy nejznámější z Čechů moderní historie hlásal :”nic se účelu vlád nezdá tak protivit jako nepřirozené zvětšování států, divoké směšování …národů pod jedno žezlo… a že se všecky umělé útvary státní jako hlína rozpadnou…“.

18. prosince 1918 Tomáš Garique Masaryk v projevu k Revolučnímu národnímu shromáždění ukázal, jak hluboce otočil před požadavky rovného postavení národů: “Pokud běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území …. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny (české) v takzvaném ně­meckém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše ­německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně.

Němci se v ostře nacionalistickém tónu mění na kolonisty, emigranty….jsou vynati ven z nového národa Čechoslováků, i když na svém území žijí po generace. Masarykův český nacionalismus jde s pokračující dobou ještě dál a stává se ještě nesnášenlivějším a 12. ledna 1919 dokonce hovoří o odněmčování hraničních oblastí: “……Ostatně jsem přesvědčen, že velmi rychle dojde k odněmečtění těchto oblastí.“……mírumilovný plán soužití a nevyvolávání nenávisti vůči jiným národům mizí. Masaryk, možná ze strachu před ztrátou podpory radikálů, vystupuje jako nesmiřitelný radikál a nepřímo vytváří nepřekonatelné bariéry, uvnitř kterých zapomíná na své předchozí proklamace. TGM dělá přesně to, co kritizoval u německých nacionalistů, vyznavačů pangermanismu. Čeští Němci byli hosty, a nikoli plnohodnotnými občany. Z tohoto úhlu pohledu Masarykovo Československo selhalo……a selgalo obecně v otázkách lidskoprávních, ve kterých s Romy bylo zacházeno velmi ohavně a velmi xenofobně.