Mnichovská dohoda odhalila pravou tvář českého nacionalismu

Je směšné, jak současní nacionalisté vnímají Mnichov a události z něj vyplývající. Období zářijových dnů roku 1938 jsou těm dnešním podobné zejména problematikou uprchlíků, kdy v novinách vychází jeden článek za druhým o obavách kolik lidí přijde, a zda nešťastníci v nouzi nepřinášejí choroby i jak dlouho budou využívat pohostinnosti nového území, do něhož přicházejí. Události před sedmdesáti osmi lety utvářely z příhraničních územích s Německem velmi nebezpečné místo na světě. 

Odpůrci nacistů byli unášeni do říše, následně vyslýcháni gestapáky, nebo jen tak pro radost nacistů mučeni a pohozeni u hraničních kamenů jako nějaký odpad. Je to velmi smutné období, kdy český národ zapomněl na to, že je národem. Účelově z hypotetického soukolí Čechoslováků vypreparoval tehdejší nacionalisté Romy, sudetské Čechy a dokonce i sudetské Němce, z nichž mnoho mělo Československé občanství.

Najednou byl z hysterizujícím zápalem každý, kdo jen trošku šprechtí, považovaný za noshleda Hitlerovy kolony…..a to dokonce i Židé, jež zcela běžně němčinu používali vedle češtiny jako svůj druhý jazyk.

Oběti mezinárodní agrese selhaly, i když byly doposud v zahraničí považováni za nejdéle fungující demokracii v regionu. Masarykovské Československo mělo z dnešního pohledu velmi kontroverzní přístup k menšinám. Měřítky první poloviny 20. století nevynikal ničím zvláštním. Plul na hladině kmenů i táborů……přesně tak, jak bylo v Evropě třicátých let zvykem. Teprve, když státu pršelo do bot, rozhodli se potentáti přeměnit politiku do podobenství více přívětivého pro menšiny……jenže to už bylo velmi pozdě.

Ještě v noci po Hitlerově projevu 12. září 1938 začali lidé ze Sudet prchat do vnitrozemí a druhá migrační vlna. Němečtí sociální demokraté v letácích, které masivně rozšiřovali, vyzývali k “míru s našimi slovanskými sousedy”. České hraničářské svazy současně vybízely k porozumění s demokratickými Němci, zatímco vnitrozemští démonizovali všechny ze Sudet. Po přijetí anglo-francouzských návrhů československou vládou 21. září 1938 došlo k vystupňování násilí i pokusům o převzetí moci v příhraničních částech Československa. Dělo se tak zejména v ašském a šluknovském výběžku, o němž nacisté hovořili jako o Svobodném státu Aš.

Československé úřady opouštěly na severozápadě Čech svá stanoviště, zatímco v rozhlase přicházela tvrzení, že se v Sudetech nic neděje a nikdo není v nebezpečí, a tak jakákoli migrace z pohraničí je naprosto zbytečná. 

Stát nedokázal prosadit svou moc……nacističtí ordneři obsazovali městské úřady a mezinárodní scéna dávno věděla díky rozluštění tajných šifer nacistů, co Hitler plánuje. Ppolští matematici Marian Rejewski, Jerzy Rozycki a Henryk Zygalskiuž v roce 1932 rozluštili kód Enigmy a dokonce britským tajným službám s předstihem, co nacisté plánují. Několik let před Mnichovem na Ostrovech věděli, že jsou v nacistickém Německu koncentrační tábory a dokonce i to, že nacisté chtějí obsadit Československo, zahájit válku útokem na Polsko i zaútočit vůči Sovětskému svazu……….tajné služby to věděly, přesto nikdo nic neudělal. Období Mnichova je rovněž obdobím selhání, nic nedělání, ignorování a podceňování nacistické agrese.

Po ztroskotání dohod Chamberlein–Hitler v Bad Godesbergu československá vláda vyhlásila 23. září 1938 mobilizaci. 

Zatímco se současní nacionalističtí neofašisté a extrémisté snaží poukazovat, že na vyhlášenou mobilizaci reagovali jen Češi…..ve skutečnosti tomu tak není. Ke službě v československé armádě se hlásili také němečtí antinacisté, jež proti stoupencům Henleina podnikali záškodnické akce, pomáhali vojákům v odkrývání nacistů v pohraničí, stavěli zákopy a v uniformách Republikanische Wehr aktivně bojovali proti nacistům v regionu. Hitler nařídil 27. září 1938 v 13.00 hod. přesun jednotek Freikorpsu k československým hranicím. Po přijetí mnichovské dohody československou vládou byl vydán rozkaz o jejich postupu na území československého státu, kde se měli nacističtí vojáci zaměřit zejména na nepřátele hitlerovské ideologie.

Mnichovská dohoda a její plnění bylo navrženo do několika etap od 1. do 10. října 1938. Přímo v Mnichově byla určena čtyři okupační pásma, jež měla být nacistickým Německem přebrána do 7. října 1938. Pátý sektor obývaný převážně německým obyvatelstvem měl být vymezen mezinárodním výborem zástupců mocností a Československa. Tato oblast měla být obsazena 10. října 1938.

Na berlínském výboru z 30. září 1938 mělo dojít k označení míst, ve kterých mělo dojít k lidovému hlasování. Výbor rozdělený do tří podvýborů měl za úkol připravit vše pro převzetí vybraných území nacisty. Generál Husárek měl na starosti záležitosti týkající se vojenské evakuace. Vrchní ředitel Národní banky Peroutka měl vyřešit hospodářské a finanční problémy, zatímco se nejdůležitějšími otázkami hranic a plebiscitu zabýval v historii nechvalný sukničkář a velmi krutý protektor Heydrich. Němci se od začátku snažili měnit Mnichovskou dohodu ve snaze co nejvíce narušit chod Československa. 3. října 1938 zástupci Německa Britům a Francouzům na schůzkách předložili mapu s kategorickými požadavky na zvětšení pátého pásma, ve kterých nacisté pohrozili armádou a obsazením zbytku Československa, pokud nebudou jejich požadavky naplněny. O dva dny později zástupci zahraničních mocností s požadavky Berlína souhlasili a Syrového vláda dostala 24 hodin na přijetí ultimativních nařízení, které bylo československou vládou vzato na vědomí……ostatně, nebylo v silách Prahy jakkoli vzdorovat.

Páté pásmo bylo dvakrát větší, než se původně počítalo a zasahovalo hluboko do vnitrozemí. Zatímco vyslanec Mastný poukazoval na to, že na území Německa zůstane na 700 000 Čechů, expert německého ministerstva naopak kontroval, že to bude “pouze 350 000 Čechů, což je přibližně tolik, kolik na území Československa zůstane Němců.

Mnichovské dohody….zvláště záležitosti vůči páté části přerozděleného sektoru……byly anglofrancouzskou částí posuzovány na základě zastaralých informací ze sčítání lidu z roku 1910.

Právo na sebeurčení dostalo v Mnichovské dohodě pořádně na zadek. Staré, dávno neplatné informace o nadpolovičním počtu Němců v obsazených oblastech nebyly aktuální. Němci ani po zvětšení pátého okupačního pásma nezaháleli a von Richthofenovy požadavky na překreslení hraničních čar dávaly prostor dalšímu šestému okupačnímu pásmu. 21. listopadu 1938 byla podepsána smlouva o hranicích mezi Německem a Československem, která potvrzovala velmi smutný a tragický výsledek.

Hitlerovskému Německu mělo náležet na 28 680 km² s 3 653 292 obyvateli. Součástí Mnichovské dohody bylo zavedení opčního práva pro přesídlení do odstoupených území a vystěhování. 

V tomto ohledu přichází na řadu stařičký český nacionalismus následovaný s odporem k migrantům ze Sudet. Dohoda o státním občanství a opci byla uzavřena 20. listopadu 1938. Stanovovila, že německými státními příslušníky jsou ti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v od stoupeném pohraničí a narodili se zde před 1. lednem 1910.

Zároveň německé úřady mohly z obsazeného území vypovědět německé občany s československým občanstvím a československé úřady mohly vypovědět Čechy i Němce s německým občanstvím. Osoby, které Dohodou o státním občanství dostaly státní příslušnost, mohly do 29. března 1939 optovat pro jinou státní příslušnost a do 31. března 1940 mohli optanti přesídlit do krajin, k jejichž občanství se přihlásili. S sebou mohli vzít i nemovitý majetek.

Nacistické Německo nestálo o krajany a minority z Československa a Československo mělo doslova panickou hrůzu z uprchlíků, jež tehdejší administrativa považovala mluvou současných neofašistů za vetřelce

Československé úřady neustále přepočítávaly a spekulovaly o tom, kdo všechno by mohl přijít. Na obtíž byli Židé……..na obtíž byli němečtí antifašisté a dokonce i Češi ze Sudet, na které bylo nahlíženo jako na zvláštní cizáky a velké potížisty druhorepublikové vlády. 3. února 1939 Beranův kabinet vydal oběžník, ve kterém nabádala vláda úřady v Sudetech, aby v oblastech, kde mají Češi většinu, přesvědčovaly Čechy o setrvání v pohraničí. Tam, kde byli Češi v menšině, měly úřady napomáhat v příchodu do vnitrozemí.

Ale i zde nebyl Čech jako Čech……..až příliš viditelně administrativa přistupovala k věci z etnického i majetkového hlediska.

Jinak se přistupovalo k Židům……..jinak se přistupovalo k lidem běžně hovořícím německy…….jinak se přistupovalo k Romům, pokud v oblasti žili……….naprosto otřesně se administrativa státu chovala k antinacistickým  Němcům……úřady rozlišovaly, zda majetek obyvatelé Sudet nabyli v rámci pozemkové reformy, nebo jiným způsobem…….o této části národní historie se taktně mlčí, protože není skutečně na co být hrdý. Vládě i úřadům bylo jedno, jestli a co se stane ohroženým skupinám obyvatelstva ze strany nacistické moci. Politika byla zatížena fašismem…..docházelo k segregaci Romů a zatýkání politických odpůrců českého fašismu…….Židé byli pranýřováni v tisku…….stejně tak byli oběťmi předsudků a rasismu Němci hlásící se k Československé republice.

V rozhlasu zaznívaly názory, že optování není v zájmu národním, ani v zájmu Československé republiky. Není divu, že někteří jedinci propadali v bezradnost. Češi i Němci se na obou stranách stávali oběťmi nejrůznějších forem diskriminace. Na odtrženém území, nyní patřícím k nacistickému Německu, žilo podle sčítání osob z roku 1930 na 33 815 osob židovského vyznání, z toho se jich 9 420 hlásilo k židovské národnosti. Čechů v okupovaném území bylo kolem 567 000, ale statistiky o počtech obyvatel jsou diskutabilní kvůli migračním vlnám do vnitrozemí státu i represím ze strany nacistického režimu, který v Sudetech řádil po svém.

Období Mnichovské dohody, konec první a průběh druhé republiky ukázal nebezpečnost ultranacionalismu, ve kterém ti, co potřebují pomoc jsou odmítnuti jen kvůli etnickému původu. V období existenčních potíží a velmi složitých situacích národ ukázal, že národem není, protože se v případě těžkostí nesemkne, ale vydělí z jeho prostředí ty, jež na základě předsudků nepatří do společného národa. Bohužel, ani současná politika státu není příliš odlišná. Dochází k diskriminaci Romů i dalších minorit…….ve jménu českého nacionalismu jsou odmítáni uprchlíci a díky médiím dochází k fašizaci veřejného prostoru. Některá podobenství s minulostí jsou velmi smutná.