Na Bosnu Češi hleděli s předsudky, islamofobií i kulturním šovinismem

Bosna a Hercegovina má s Čechy mnohem víc společného, než bychom možná očekávali. Vzdálená balkánská krajina byla po jistou dobu součástí Rakousko-Uherska, a tak mnoho Čechů, Moravanů a Slezanů zamířilo zvláště v 19. století do této země za prací, usadila se tam a vytvořila českou enklávu. 

K Bosně a Hercegovině díky tomu mezi Čechy vznikal určitý vztah se specifickým vývojem, jež byl zejména díky válkám v devadesátých letech 20. století médii a historiky opomíjen. Prací zabývajících se česko-bosenskými vztahy není opravdu hodně, přitom se v rámci panslovanství česká společnost velmi živě v období utváření obrozeneckých snah zajímala o své “jihoevropské slovanské bratry”.

Domácí luhy a háje v 19. století spatřovaly v Jihoslovanech romantizované podobenství dokonalých Slovanů negermanizovaných a urputně se držících starodávných slovanských zvyků. V Jihoslovanech spatřovali naši předci důkaz starodávného slovanského demokratismu, protože romantismus poplatný té době vnímal okolí podle pozlátka a nikoli podle reálných událostí a skutečností. Současní islamofobové by měli radost z toho, jak obrozenci českého nacionalizování hleděli na Jihoslovany vyznávající Krista. Považovali je za hrdinné bojovníky proti cizí nadvládě, bojujících do posledního muže proti “mohamedánskému Turku”.

Jihoslovan – křesťan byl obecně vzato vnímán Čechy 19. století jako dobrý, ušlechtilý, pohostinný a statečný divoch, kterého je třeba v knihách, písních a malbách obdivovat, zatímco Jihoslovan – muslim byl vnímán jinak.

Na obyvatele Balkánu bylo pohlíženo na základě předsudků a stereotypů, které byly již od svých začátků živeny eposy. Tím prvním, který se do Čech dostal z Bosny a Hercegoviny byl epos Chorvata Ivana Mažuraniće “Smrt Samil – agy Ćerniće”. Představy o Černohorcích a Hercegovcích mnohým českým autorům téměř splývají a mnohdy si jedny a druhé pletou, i když Černá Hora byla velmi populární.

Někteří autoři nazývají bosenské muslimy Bosňáky, jiní jednoduše Turky. Za Bosňáky byli titulováni některými předky také všichni obyvatelé Bosny. V tomto ohledu skutečně terminologie nemá jasný význam.

V Článku časopisu Světozor z roku 1859 věnovanému úmrtí sjednotitele chorvatských zemí Josipu Jelačići se mimo jiné píše: “Navrátiv se s plukem na Hranice, aby zjevně a skutkem dokázal svau vojenskau zběhlost. Sousední Bosňáci zhusta najížděli na naše hranice, pleníce a drancujíce. I sebral se Jelačić s věrnými svými a do Bosny s nimi přes Unu řeku, kde vracel půjčku za oplátku.

Muslimští Slované jsou zde vlíčeni jako vrazi, zloději, vyžírkové……v jiném textu pojednávajícím o styku chorvatských hraničářů s Bosňáky při karanténě se zase píše: “K obyčejnému jednání a kupčení tureckých obyvatelů s našimi jsou ustanoveny určité dny a místa, rastely. Tyto jsou dvojí ohradou obehnány, takže obyvatelé turečtí, kteří o trhu v ohradě stojí, mohou s našimi svobodně hovořiti, avšak nikoliv se jich dotýkati, nad
čímž se přísná dohlídka vykonává. Kdyby se Turek neb vůbec který Bosňák jakýmkoliv spůsobem dotekl Hraničára, musí tento neprodleně se odebrati do ústavu kontumačního.

Text bez problémů hovoří o segregaci a napomáhá tak k vytváření předsudků, podle kterých by lidé měli být podle víry segregováni, je-li to potřeba, nebo považováno za dobré. V jiném dalším článku Světozoru z roku 1858 pojednávajícím o překladu cestopisu Chorvata Kukuljeviće Bosnou jsou obyvatelé rovnou rozdělováni v myšlenkách autora podle náboženského přesvědčení, kdy jsou muslimové sice vyobrazováni jako dobrosrdeční, pohostinní, avšak nepřičinliví, pohodlní, líní a smíření se vším.

Islám je vnímán v 19. století některými  českými nacionalisty jako něco orientálního, pro Čecha neznámého.

Cokoli co je orientální je v rámci kulturního šovinismu a předsudkům vnímáno jako nečisté, neschopné, nepokrokové, nemoderní a celkově neschopné. 

Stejný pohled se vlivem novin dostával do podvědomí českých obyvatel. Díky tomu byla islamofobie podobně jako antisemitismus velmi rozšířená, i když nenávist k Židům v 19. století bývala mnohonásobně celospolečensky rozšířenější.

V Kukuljevićově cestopisu po Bosně si dokonce autor povzdychne nad tím, že kdyby se Bosna zbavila toho orientálního, tedy muslimského, vlivu, byla by uspořádanější, čistější. Tento pohled na Bosnu se stále více zabydluje. Dokonce i po rakousko-uherské okupaci se nic nemění a Bosňákům je vyčítáno lpění na orientálním pořádku. V dalším Kukuljevićově cestopisu z roku 1878 například stojí: “Čítával jsem mnoho o tureckých banech, ale teprv nyní jsem měl štěstí takový hostinec sám viděti. Uviděv nevěděl jsem čemu se více diviti, jestli stavení t.j. hospodě nebo smradu a blatu co bylo kolem ní. Jako nějaký ostrůvek byl han obehnán hlubokým močálem a když jsme slezli, pozdravili nás psy turečtí… …Skoro po nás připutoval jeden turecký pocestný jménem Huse, pozdravil hospodského po turecku „Selam Alejkum.

Mluva hrubne…rozšiřují se další xenofobní stereotypy. O několik řádků níže  se Kukuljevića předsudečně zmiňuje o Bosně, kterou vykresluje v nejhorším světle: “Voda šuměla pod námi, v křovinách zpívali slavíci, před staveními seděli turecké děti a po dráze brali se turečtí měštínové, nizamští vojáci a křesťanští vesničané s koňmi i bez koní. Vše
bylo živo, ale srdce i duch oněch, které jsme viděli, zastřen byl jakousi mrtvinou a zatajeninou. Stavení, okolo nich jsme jeli, jsau nečisté, ale ještě většího smradu jest před staveními. U cesty leží hřbitov turecký, ale bez ohrady a bez ozdoby, leda že kdes viděti kámen vynikající. Na hrobech pasau se koně i dobytek. Pole jsau neobdělané, ovocnice nepěstované, zahrad květných a ovocnářských tu není dokonce; vše je více méně pusto. Kdyby tu bylo obyvatelů jiných, ráj by vytvořily ze zpustošených míst těchto.

Všechny tyto texty vycházely v překladech českých také doma. Není divu, že se v české veřejnosti usadila předsudečná, islamofobií a kulturním šovinismem živená představa o Bosně jako o zpustošené zemi.

Mimochodem, podobný názor na Bosnu, jaký měl v česku vydávaný a překládaný Kukuljević měl i český Jan Neruda, který Bosnu a Hercegovinu navštívil v roce 1868 a o svých pocitech a dojmech z cesty a pobytu se vyjádřil v “Obrazech z ciziny”. V kapitole Podél Uny Neruda pouze opakuje zažité předsudky.

V roce 1875 v Bosně došlo k povstán vyvolané sociálními důvody, kdy lidé neměli nadále na placení daní, a tak proti “vrchnosti” povstali. Povstání bylo později v Čechách vykládáno jako povstání obyvatel proti muslimským utlačovatelům. Opět se dala v rámci křesťanského panslavismu přednost islamofobii a kulturnímu šovinismu, i když historicky to byl absolutní nesmysl, protože ne všichni výběrčí daní byli muslimové. Povstání byl v nejrůznějších eposech nasazován garibaldovský hábit osvobozeneckého boje, ve kterém postarší třicátník v národním kroji s bambitkou za širokým opaskem bojuje vůči muslimskému okupantovi. Viz například obrazy Jaroslava Čermáka, například obraz “Bosna 1877 (Návrat do vsi)”.

Z romantického pohledu na povstání na Balkáně by měli radost dnešní čecháčkovští islamofobové. Kdyby se vyznali v dějinách a přístupu národních buditelů, zcela jistě by vtrhávali věty do facebookových příspěvků.

Za své poněkud z kontextu vytržené a nereálné obrazy sklidil Čermák v Česku celonárodní uznání znalce jihoslovanských poměrů. Světozor Čermákovy obrazy recenzoval slovy : “Žádný z umělců slovanských nevnořil se posud tak hluboko do života jihoslovanského jako slavný náš krajan, malíř Jaroslav Čermák. Již obraz jeho “Černohorka” způsobil pravou sensaci a všeobecné ozvalo se přání, aby umělec podal obecenstvu ještě jiné výtvory
ducha svého, v nichž by zobrazen byl život v jižních Slovanech, život plný bujaré síly,
neskrocených vášní a neporušených ctností staroslovanských. Umělec proštudovav za pobytu svého při knížecím dvoře na Černé Hoře pilně společenské poměry a seznámiv se s utrapami, jakých zakoušeti je Slovanům od Turka sveřepého, vybral si za předmět udalosť jednu z roku 1863, kde zuřil boj mezi Hercegovinci a utlačovateli jejich Turky. Turečtí žoldnéři, lidé suroví, ve všelikých nepravostech vycvičení a otužilí, i přepadnuvše dědinu a pobivše a zahnavše, co by zbraně chopiti se mohlo, vedou vzácnou kořist, lepé to děvy, jež rodičům odňali a milencům odervali, zakteroužto kořisť stržiti hodný peníz doufají, k veřejnému prodeji na trh do Drinopole…

Noviny a časopisy o povstání informovaly předsudečně a velmi často v článcích vítězil křesťanský pohled. Mimo toho vycházely předsudečně zabarvené články o “Turcích a jejich zvycích”. Světozor jeden ze svých článků nazval například “Ramahdan, velký půst turecký”. Také se Světozor snaží xenofobně vylíčit na svých stranách bosenské obyvatelstvo: “Obyvatelstvo Bosny je veskrze kmene Srbského a mluví nejkrásnějším srbským nářečím. Náboženstvím se však rozštěpuje na tré: polovice obyvatelstva hlásí se k vyznání pravoslavnému, asi 30 procent jsou náboženství mohamedánského a ostatek katolíci. Co do vzdělání na první místo jest sluší postavit katolíky, jejich kněží (františkáni) starají se velmi o zvelebování školství; méně pokročilí jsou pravoslavní Bosňané. Nejméně pak vzdělaní jsou mohamedánští Bosňáci, kteří tvoří aristokracii v zemi; jsouť to ještě fanatičtější nepřátelé křesťanství a rozhodnější odpůrci pokroku a oprav nežli Turci sami.

V textu vítězí stranění katolickému křesťanství, zatímco těmi nevzdělanými ve jménu kulturního šovinismu zůstávají muslimové.

Mladočeský tisk vnímal pravoslavné obyvatele Bosny za naděj přinášející lepší časy. Pravoslavní se mladočechům zdáli
národnostně nejuvědomělejší a považovali je za nejutlačovanější v regionu.  

Ruku na srdce, bylo tomu hlavně díky rusofilnímu zaměření mladočechů a pravoslavným obyvatelům Bosny a Hercegoviny. Zarytí katolíci zcela naopak vinili pravoslavné z Balkánu za to, že si za svůj “osud” mohou sami. V katolickém českém tisku se dokonce objevují nepravdivé a poměrně populární zvěsti, dnes bychom řekli hoaxy, o tom, jak muslimové v Bosně a Hercegovině unášejí katolické děti: “Turek se vloudí do domu, do chaty, když domácí jsou na poli a odnese dítě. Jindy také mocí odejme dítě vlastní matce, není-li mužské pomoci hned po ruce. To Turek činí nejvíce tehdy, když jemu dítko umře; hledí opatřiti sobě a ženě své dítko křesťanské, jež Turkyně potom kojí, aby s mlékem vsálo do sebe náklonost a lásku k tureckému životu. Žaloby nic nespomohou; Turek dobře schová svou kořist a za 5-6 let otec křesťan svého syna neb dcery ani nepozná.

Až v zádech mrazí. Antisemitismus v podobě islamofobie se objevuje v českém katolickém tisku. Radikální křesťané odmítající jakékoli jiné náboženství se svou nenávistí nezměnili ani za celá staletí.

Někteří čeští nacionalisté dokonce za pomoci předsudečného vyprávění o poměrech bosenských útočí na české Židy, liberály a maďarské protestanty.

Rusko-tureckou válku české kruhy komentovaly tak, že stranily Rusům, zatímco většími nepřáteli se stávali Britové, kteří byli tiskem vykreslováni v konfliktu jako nepřátelé Slovanů. Rusové se v závěru konfliktu dopouštějí masakrů muslimských uprchlíků, ale to dobovému českému tisku nevadí, protože Rusové jsou popisováni jako osvoboditelé, zatímco turečtí uprchlíci jsou líčeni jako hrdlořezové po zuby ozbrojení. Ve skutečnosti tomu bylo jinak a Rusko se skrze sv vojáky na Turcích dopouštělo válečných zločinů. Pokud se přeci jen o muslimském utrpení ve válce Rusko-Turecké hovoří, jsou viníky v tisku Čerkesové a nikoli Rusové.

V tisku se po Rusko-turecké válce rozebíraly postoje katolíků a pravoslavných, zatímco postoje muslimského obyvatelstva v Bosně byly ponechány stranou a česká veřejnost se snažila vyrovnat s rakousko-uherskou okupací Bosny a Hercegoviny.

Na muslimy v regionu bylo v médiích poukazováno na ty, kterým není možné věřit. 

V den vstupu rakousko-uherských vojsk na území Bosny a Hercegoviny Národní listy otiskly provolání, které se rozdávalo následně mezi bosensko-hercegovským obyvatelstvem. V prohlášení mimo jiné stálo, že armáda na území vstupuje za účelem nastolení míru a přichází obyvatelstvu pomoci. Okupace byla v českých luzích a hájích popisována romanticky s klidným průběhem. Odpůrce okupačních vojsk Hadži Loj je v novinách vykreslován jako lotr. Tomuto muži bylo připisováno všechno špatné, co se v Bosně a Hercegovině stalo. Dokonce se říkalo, že protirakouský bojovník vyhlásil svatou válku, a že se ho bojí samotní obyvatelé na Balkáně.

Zajatí odpůrci okupace byli odváženi do českých zemí, a dokonce  i Hadži Loj pobýval jistý čas v terezínské pevnosti. Jednalo se o muslimské zajatce z Bosny a Hercegoviny, o které se zajímal český tisk. Lidé se chodili dívat na nádraží na přijíždějící vlaky s “Turky”, kteří jsou vykreslováni přesně tak, jak je chce dav vidět. Mouřenínové a harémy ve jménu orientálna vystupují do článků.

Po uklidnění situace si mnozí Češi mysleli, že Bosna a Hercegovina zůstane mocnářství navěky. Šířily se lži o možnosti získat v Bosně a Hercegovině půdu pro obyvatele Rakousko-Uherska. Po utišení povstání v roce 1882 se zase média zaměřovala na samotný bosensko-hercegovinský lid a zemi.

Časté desputace o státoprávním postavení Bosny a Hercegoviny vedl na půdě říšské rady Tomáš Garique Masaryk.

Masarykův postoj k muslimům byl “zajímavý”. O muslimech se zmiňuje jako o Mohamedánech s velkým počátečním písmenem, Tuto část balkánského obyvatelstva vnímá jako náboženskou skupinu. Budoucí prezident hleděl na Bosnu a Hercegovinu jako na slovanskou zemi, kterou také kritizoval za poměry, které v ní podle podle něj panovaly.

Masaryk také ve svých desputacích odmítá vnímat bosenskohercegovinské muslimy za národ. Jako národy vidí pouze Srby a Chorvaty.

Nabádal, aby se bral zřetel jen na Srby a Chorvaty v Bosně a Hercegovině žijící, ovšem také dodal, aby nebyl nikdo pro svůj původ perzekuován.

Masarykem vnímaná národnost byla obtočena kolem společného jazyka, nebo etnické odlišnosti. Ostatně Masarykovo vnímání národa mělo tragický dopad při vytváření Československa, kdy vznikl stát nacionalistický nepobírající fakticky v úvahu místní menšiny v Česku žijící….viz nedodržení slibům Slovákům a tragický přístup k německé a romské menšině.

Vraťme se zpět k problematice vnímání Bosny v českém prostředí. V roce 1888 vznikl Klub českých turistů, který lákal na cesty do Bosny a Hercegoviny, které nebyly zrovna laciné. Jeden výlet přišel na 160 zlatých. Časopis turistů po celé týdny a měsíce vydává zromantizované články o Balkáně. Lidé se těšili na orientálno, které bylo často uměle představováno. Účastníci výletu si pochvalují krásnou přírodu a
osady, pochvalovali si pivo, které vařili v Sarajevu čeští sládci.  Populární byly ukázky “orientálního života”, prohlídky mešity, medressy, šariatské školy. Ženy se lebedily v prohlídkách harémů, které bývaly umělohmotně pro turistky zřizovány jako divadlo v přírodě. V těchto akcích určených pro turisty se zobrazovalo předsudečno i kulturní šovinismus.

O muslimech se kromě negativních předsudků objevují častěji také kladné postřehy, kdy se díky turistickým akcím na konci 19. století posouvá vnímání české společnosti na muslimy z “fanatických divochů” na zajímavé orientální, avšak zaostalé a mnohdy práci se štítící jedince.  

V 90. letech 19. století se zájem přenesl na orientálnější obyvatele Bosny a Hercegoviny jakými byli sefardští židé, muslimové a Romové. Bylo sexy se dozvídat informace, i když velmi zkreslené. Lidé chtěli číst o minaretech a jednání muslimů. Avšak i nadále jsou obyvatelé Bosny a Hercegoviny vykreslováni jako ti, kdo nechtějí pracovat, jsou nevzdělanými a neschopnými cokoli ihned udělat.

Ještě na začátku 20. století chtěla česká společnost v Bosně vídat starou známou turistickou destinaci s orientálním prostředím, ve kterém zdejší muslimové odpovídají obrazům předsudků a xenofobních postojů, v nichž  je bosenský muslim “bosenským Turkem” s nabíranými kalhotami a fezem na hlavě.

Závěrem by se dalo říct, že na Bosně a Hercegovině je vidět jak moc české prostředí ovlivněné vlastním ultranacionalismem, panslavismem a zapálením pro všechno ruské vnímalo muslimy například na Balkáně. Byly používány předsudky v rámci romantizace, aby posléze budoucí československý prezident v pozici říšského poslance neuznával bosnohercegovince za svébytný samostatný národ. Ostatně, Beneš pro změnu za národ nepovažoval Slováky.

Islamofobie, podobně jako antisemitismus je v českých luzích a hájích zabydlená v některých srdcích v českém prostředí velmi dlouho. I proto bychom se měli vyhýbat opakování chyb minulosti. Protože nenávist dokáže vyvolat kromě nedorozumění také vážná neštěstí.